Na hlavní stránku horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Teplice

Chorvatsko – Slovinsko

V létě 2011
Ála a Oldřich

Je pátek 23. 7. 2011, dnes nám s Alenkou začíná dovolená. Už týden jsme natěšeni na skalní útvary ve Slovinsku a Chorvatsku. A samozřejmě i moře. Volíme totiž kombinaci odpočinku se zábavou a sportem. Nejméně týden studujeme internetové odkazy na zmiňované oblasti. Nacházíme jen slova chvály a těšíme se o to víc. Původně jsme plánovali nejprve navštívit Slovinsko a postupně směřovat na jih až ke Splitu. Počasí v této oblasti, déšť a nízké teploty nám však velí obrácený postup.

Vyjíždíme z Drahkova ve 22:00. Všechno jde výborně, nemá to chybu, počasí je koupací a lesy plné hřibů. Nálada skvělá. Dálniční známky kupujeme na pumpě již ve Znojmě a hladce pokračujeme do Rakouska. Nechceme dělat hrdiny, a tak využíváme prostorného VW Multivan a jdeme si na hoďku zdřímnout. Za stálého deště přijíždíme do Slovinska. V zemi farmaceutik a ledniček Gorenje nastávají problémy. Přibližně sto kilometrů před hranicemi s neunijním Chorvatskem se tvoří kolona – zřejmě nehoda, usuzujeme. Netušíme, že nehodou je poloprůjezdný tunel a státní hranice. Rychlostní stupně Multivanu od dvojky nahoru jsou na šest hodin k ničemu. Zatímco Alenka vše bere se stoickým klidem, já po chvilce spánku na zadním sedadle propadám vzteku a neobjektivně hodnotím inteligentní úroveň místních bratrů Slovanů. Později mi dochází, že my (Alenka a já), severní Slované na tom nejsme s inteligencí o moc lépe. Jen blbec jede na dovolenou v pátek.

Zácpy jsme snášeli trpělivě

Utahaní a žízniví přijíždíme v sobotu večer do prvního cíle – Omiše, města v ústí řeky Cetiny do Jaderského moře. Cesta nám trvala neuvěřitelných 24 hodin! Kdyby nebyly zácpy, byli bychom tam stejně rychle snad i na zpátečku, uff.

Neděle začíná krásně, Ála mi uvařila a donesla snídani. Pomalu se balíme a vyrážíme na inzerované, dobře odjištěné skály. Máme vytištěného místního průvodce, tak hurá na to. To nám však nezabrání stanout pod stěnou, která v průvodci není. No nic, vypadá schůdně a okolí je krásné. Na prvním poleze Alenka. To je normální a očekávané. Za svůj život, kdy už pomalu jedu páté gumy, jsem totiž přelezl (a i to mi připadá dost silácký výraz) cca 20 cest, z toho jen tři jako prvolezec. Začíná to dobře, Ališ postupuje vzhůru a den je krásný. Se začínajícím deštěm se má partnerka v cestě ztrácí. Bojuje, nedaří se, ale snaží se motivovat – padá pár výrazů, které prvňáčci ve slabikáři nenajdou. Po půlhodinovém boji slaví úspěch. Teď já. V místech kde měla Ála problémy přebírám i já slovník lůzy. Nechce mi to ale pomoct, chci dolů. Naštěstí mi to není dovoleno a i já jsem u slaňáku. Fuj, to nám to začíná. Ani po důkladném pátrání toto místo v průvodci nenacházíme. Po důkladnějším prozkoumání zjišťujeme, že se jedná o nový sektor. My se naopak přesouváme do sektoru průvodcem popsaným, „Babina Bara“. Zde překonáváme (Ála na prvním) tři cesty v rozmezí od 5a do 5c. Je to o poznání snazší, než naše premiérová cesta. Její hodnotu si však netroufám odhadnout. Večer bilancujeme v příjemné restauraci u Mata na hlavní třídě. Stejně tak jako majitel a domorodci jsme překvapeni obrázky ze Splitu, kdy se jeho ulicemi valila voda a dokonce padaly kroupy.

Pondělí
Ráno vstávám já, vystojím frontu na pečivo, ne nepodobnou té z minulosti na banány. Jsme jaksi leniví. Volíme tudíž tradiční formu turistiky – pláž, slunce, kniha. Po obědě to nevydržíme a jde se lézt. Začínáme v sektoru Planovo middle cestou s příznačným názvem – Active Holidays (5a). Sluníčko nás trestá za ranní nečinnost a pere nám do zad. Následuje hrana Joskan za 5b. další na řadě je pauza. Pokoušíme se ve starém centru Omiše koupit lezeckého průvodce – pejački vodič. Nabízejí nám všechny možné mapy a průvodce po okolí, ale vodič žádný. Musíme se spokojit s průvodcem staženým z netu. Po pauze proložené jeden a půl pivem pro Oldřicha a půl pivem pro Alenku se vracíme do cca 400m vzdáleného sektoru směrem proti proudu řeky Cetiny. Chuť k pohybu vedrem a pivem trochu utrpěla, ale cesty pět metrů od zaparkovaného auta přímo volají po zdolání. Následuje Šišme – 5a s krásně umístěným slaňákem. Alenka si plně napravuje náladu z nesmyslu, kterým jsme zahájili včera. Dneškem se loučíme cestou Velebita za 5b. Kupujeme meloun a jdeme se schladit do moře.

Úterý
Tento den se moc nevydařil. Ráno obrovský ceďák, navíc Ališ není úplně ve formě. Včera večer jsme si u Mata nějak víc pochutnávali na místním víně a následně u stanu i na dovezené Metaxe. Nejsme žádní obdivovatelé luxusu, tak jsme včera ulehli na pláž. Noc, z hlediska počasí, proběhla ještě v klidu. Ráno začaly z nebe padat lezecké omluvenky a my trénovali četbu ležíce v autě. Okolo 15 hodiny se vyčasí a my zbytek dne trávíme s knihami na pláži. Skály necháváme dnes odpočinout, jsou mokré a v četných zákoutích se tvoří miniaturní rybníčky. Deprimuje mě, když uprostřed stěny potkám lézt šneka hlavou dolů. Potkat tam rybu, mé sebevědomí by bylo v červených číslech.

Středa
Přívětivější den. Měníme éčka v bance a po koupeli v moři a slunci směřujeme opět do Planovo. Dnes budu na prvním já. U mě to není jen o lezení. Vzhledem k mým zkušenostem, limitně se blížícím nule, je to i o přemýšlení. Nesmím udělat chybu v práci s horolezeckými výzbrojkami, jak říká malý Vašek ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Rozcvička na devítimetrové Fantě za 4c. Snadné, skoro mě to nebavilo. Nadcházející cesty 5a a 5b už mi dělají radost. Plánované čtyři cesty plníme a vyrážíme údolím Cetiny do Podgory. Cestou potkáváme malý vláček na kolech, kde lokomotiva je převlečený traktor a spousty raftařů. Vyjíždíme serpentinami do kopců a míjíme prodejce rajčat a vína. Neodoláme a kupujeme po 1l vynikajícího bílého a červeného vína po čtyřiceti lesních zvířátkách místní měny za flašku. Podgora je zklamání. Lidské mraveniště a kemp připomínající tábor lidu z doby pána z Trocnova. Naštěstí je zde hospůdka s příjemnou majitelkou, která nám ke každému pivu dává místní pálenku.

Čtvrtek
Po noci strávené v autě na parkovišti uprostřed Podgory, kam nás vyhnal strach Alenky před bouřkou a také sexuchtiví Chorvaté. Ti si překvapivě, k vyvrcholení svých nových vztahů z blízké diskotéky, našli „náš“ převis na pláži. Ráno provádíme platby v restauraci v přístavu s wi-fi heslem „klema“. Po drobných potížích se Alence daří připojit do své banky a poslat peníze své firmy všem potřebným a méně šťastným než jsme momentálně my.

Vyrážíme autem podél pobřeží do Splitu na internetem vyhledaný skalní útvar Marjan. Nejprve však neodoláme zastávce u moře. Sluníčko není v těchto dnech takovou samozřejmostí a nač si jej tedy vychutnávat jen za skly auta. Dochází i na šnorchlování – přeci si nebudeme vyčítat, že masky a ploutve jsme brali zbytečně. Pod hladinou však není nic výjimečného, kromě pár škeblí kyjovek a rybiček konzervové velikosti. Po 15 hodině dorážíme do Splitu. Zde máme za úkol zakoupit lezeckého průvodce po Chorvatsku. Z internetu víme. Že jej lze zakoupit v centru města v prodejně Iglu šport. To je cenná informace pouze do té doby, než zjistíme, že nikdo v centru města tuto prodejnu nezná. Nejslibněji vypadali policisté, ale ani ti, po vzájemné poradě mezi sebou a dočasně zadrženým řidičem, nic nevědí. Rezignujeme, jdeme na výborné espreso, které v této zemi mají snad všude. Na cestě k espresu stojí cestovní kancelář. Poslední pokus. Pracovnice kanceláře nám radí sportovní obchod v nákupním centru. Děkujeme a odcházíme. Najednou od jedné z nich zaslechneme: Iglu šport. Máme to! Je to jen kousek. Ovšem zavřeno. Čekáme u espresa a koktejlu. Po otevření kupujeme průvodce po Paklenice. Průvodce po zbytku Chorvatska má dorazit zítra do dvanácti hodin. Jedeme tedy na Marjan, poloostrov u Splitu. Parkujeme a vyrážíme okolo kapličky směrem vzhůru ke skalám. Cestu nám lemují agáve a opiuncie. Za 10 minut jsme na místě, ovšem bez lezeckého průvodce. Hledáme cosi co bude odpovídat našim schopnostem. Moc se nám to nedaří. Po delší době nacházíme cestu, která vypadá za pět. Později zjišťujeme, že se jednalo o 5c – Desno od čempresa. Jdeme na to. Střižbu vyhrává Alenka a jde první. Materiál je zde jiný než v Omiši. Není moc kompaktní, spíše připomíná opuku z Polabské nížiny. Jištění je zde však nové. Druhou cestu A. O. M. 5a nacházíme hned vedle. Začíná převisem. Dlouze přemýšlím jak na to, abych překvapivě lehce překonal, asi jen pro mě, netypický nástup. Dál už to jde krásně. Třetí cesta, Livo od čempresa 6a+, je nejhorší. Alenka nemá ráda převisy a já, ač disponuji větší silou, to neumím. Vzpomenu na Winnetoua, který se zde proháněl a napadá mě jediné slovo – greenhorn. Trošku si zanadáváme a posedíme, nakonec se však přes nenáviděný pupek oba dostaneme. Jsme zvědavi, co nám zítra ukáže průvodce. Je po 21 hodině a scházíme zpět k autu. Jdeme spát na pláž. Nikde v dohledu diskotéka a snad ani sexuchtiví domorodci. Už by jim někdo mohl poradit, nač jsou postele. Tedy kromě spaní.

Náruživci nikde, vaříme a jdeme spát do auta. Blýská se a auto je zaručená Faradayova klec. Blízkost vody a mé šrouby v koleně by mohly být velkým lákadlem pro boha hromů Dia.

Pátek
Na pláži nás budí déšť. Mrkneme z auta ven a tam jen dva Chorvati se svými pruty. Vydržíme polehávat stejně tak dlouho, jako oni chytat. V půl jedenácté vyrážíme do Splitu pro průvodce po zbytku Chorvatska. Prodavačka ho nemá! Tedy toho průvodce. Slibuje, že do 12 hodin se po nějakém poohlédne. Vypadá odhodlaně, tak ji věříme. Jdeme obědosnídat. Sedíme v krásném bistru na malé křižovatce. Nevím co s očima. Zda se mám dívat na Alenku, které to opět velmi sluší, nebo na troubící a gestikulující domácí řidiče. U nás by zde nejméně třikrát zasahovala policie. Tady ne, používají široká a emotivní gesta, ale vždy se dohodnou.

Ve 12:30 slavíme úspěch, statná pracovnice Iglu športu ho má! Vzhledem k její figuře jsem tomu ostatně věřil již od prvního setkání. Vypadá velice schopně. Rychle se vracíme do auta a vyrážíme směr Paklenica. Cesta ubíhá dobře. Jen na izlazu (sjezdu) z dálnice nedokážeme přesvědčit starého výběrčího poplatků, že náš Multivan má na výšku méně než 190 centimetrů. Mluvíme a mluvíme, nedá si však říct, platíme vyšší taxu. Krátkozraký a sebejistý dědek. Prohlížím servisní knížku v místech, kde se zmiňují o rozměrech auta – ten prolhaný sičák má pravdu!

Ubytováváme se v kempu přímo v Paklenici. Výborná polévka pytlíkačka a jdeme do skal. Platíme poplatek za vstup pro dvě osoby na tři dny, 160 kousků lasicovité měny. Po chvilce chůze nacházíme první “oběť“, pět béčkovou Auhe. Jdu to až moc zleva a vynechávám jeden nýt. Trochu hnědnu, ale oblezám to. Alenka chce dodržet trasu, bohužel olezené chyty jsou proti. Jdu znovu a správnou cestou. Ála za mnou také. Pokračujeme stezkou mezi stěnami výš a nalézáme do 5c Butter keks. Ališ nemá den, slunce slábne a s ním ji odchází jistota. Zkouším to já šetřílek, přeci tam ty presa nenecháme! Daří se. Alenka, o poznání rychleji, jde po mně. Je šero a zkoušíme 5a Čuja ti si bog i batina! Alenka opět začíná. Bohové skal už asi spí. Manitou mávne rukou a mé áčka si nevěří. Lezu v pohodě, i když spíše silově než technicky. Alenka už nejde. V té tmě už ani nejde poznat, kde končí vlastní ruka. Končíme den v restauraci vynikající rybou a několika Karlovačky. Alenka je chvilku naštvaná, já, pro změnu, bolavý. Ona tedy také, ale vztek je mocnější. Není však Zagorka, tak ji to za hodinu přechází. Zítra se pomstí. Není proč ji nevěřit, odhodlání má. Navíc se po dvou dnech koupala v teplé sladké vodě. A moc dobře víme, co ženy ve formě dokážou.

Sobota
Je příjemně polojasno. Den zahajujeme těžkým výlezem ze stanu. Asi po nás v noci kdosi přejel autem. Mně tedy minimálně ruce. Alenka jde nakupovat. Po jejím návratu musím konstatovat, že již nikdy více nepůjde nakupovat sama. Vypadá to, že nás chce zavraždit množstvím jídla. Chvilku poleháváme, čteme a chtěje využít, kupodivu vzácného, slunka jdeme na pláž. Koupeme se a opékáme do sytosti. Je čas jít něco dělat. Ála chvilku simuluje rekreantku, není moc nadšená. Upozorňuji ji na dluh, který nechala na „Klanci“. Odplata se nekoná, alespoň ne hned. Okolo pomsty žádoucí cesty je plno. Přecházíme na druhou stranu koryta vyschlé řeky do sektoru A/16 - Karenin. Začínám H. S. V pět áčková. Jde to, je dlouhá asi jen 11 metrů. U štandu to krkolomně přelézám, ale mám ho. Ála hrdě začíná na prvním a zmiňované místo přelézá snadněji. Je namlsaná a hned vedle dává Edi za 5A. Rychle ji následuji. S jídlem roste chuť. Ališ nastupuje do Pečena kokos – 5b. A opět něma prablema. Jdeme omrknout místo pomsty. Je zde volna a Alenka nastupuje. Myslím, že ani ona nepochopila, proč zde včera vystoupila. Přelézá své včerejší kritické místo naprosto v klidu. Já do toho podruhé už nejdu. Chci zkusit sousední Čuja ti si bog! Skoro stejný název cesty jako včera, jen tato je za 5c+. Nastupuji snad čtyřikrát! Spodek cesty snad někdo chodí v noci leštit. Konečně jsem nad tím a zbytek je v pohodě. Alenka také zkouší štěstí. Trochu si posedí metr nad zemí, posilněná však dnešním dnem, i ona přelézá kritická místa. Tady to za 5c+ rozhodně není. Nakonec si i vyhlédneme něco hezkého na zítra, tedy k lezení. Žádné nákupy oblečků v místním shopu ve skále neplánujeme. Jen si musíme vyfotit místní WC, taktéž ve skále. FAKTICKY je tam mramor! V takovémto luxusu se to ulevuje. Chudá lůza je nám najednou protivná.

Neděle
Vstáváme až v 9 hodin. Po snídani se jdeme ještě vykoupat do moře a balíme, abychom z kempu vypadli do 11 hodin. Jinak si zde přiúčtují další den.

Dnes nemá svůj den Olda, jsem unavený, bolavý a moc se mi nechce lézt. Ale jde, vím, že by mě to mrzelo. Na vrátnici do skal nám strážný sděluje, že autem můžeme parkovat i dále ve skalách. Ne hned před vrátnicí. Šetříme tedy kroky a vjíždíme dál do parku. Po 1 km nás zastavuje další strážce s vysílačkou a ukazuje, kde máme zaparkovat. Technicky to zde mají fakt zmáklé, možná až moc. Pro ilustraci – namísto mustanga Ilčiho legendárního náčelníka Apačů Winnetoua zde nyní narazíte na telefonní budku.

Toalety ve skále si luxusem nezadají s nejlepšími hotely v Praze. Ve skále je i butik s konfekcí, lezeckými cajky a průvodci – penjački vodič. Jsou zde i další budované tunely do skal. Zkouším si tipovat, že za rok bude alespoň v jedné z nich Zagrebačka banka.

Zpátky k lezbě. Ta je zde totiž fantastická. Alenka zahajuje na včera vyhlédnuté 5c+ s nelogickým názvem Zima. Je ve formě a za chvilku je nahoře. Teď já, také na prvním – hrůza. Tápu a hledám stupy a chyty. Nakonec, po boji, který jsem nečekal, stojím u slaňáku i já. Mám po náladě. Po předchozích dnech je to zklamání. Dřel jsem jak rolník na církevním poli. Alenka mě žene hned nahoru na 5c+ Matane ti si car! Má pravdu, spravuji si chuť. Přišla mi snazší než zahajovací Zima. Alenka, hrdě na prvním, má opačný názor. Další cesty jsou obsazeny. Vyrážíme tedy na obhlídku Anića kuk. Je to něco nádherného! Sníme (v budoucnu to chceme změnit) o vícedélkových cestách na tuto dominantu Paklenice. Nevydržíme se pouze dívat, objevujeme Sex+. I v tomto vedru mám chuť. Trochu přemlouvám Alenku, nechá si však říct. Cesta Sex+ je označená jen číslem 5. Písmeno chybí, asi chyba. Mně připadá jako poctivá 5c. Přesto ji celkem v pohodě dáváme, oba na prvním. Vracíme se zpět do sektoru Klanci. Konkrétně k Ora 5c. Odcházející krajané nám sdělili, že závěr je prima. Nejen závěr, trochu složitěji se do ní i nastupuje. Ale jsa silen a křepek jsem brzy u druhého borháku. Zato ten závěr! Jdu jej trochu víc zprava. Víc než metr nad posledním presem se chci vrátit do původní linie, když mi to ujíždí. Jedu dolů, ale rukama chytám předtím nechytatelné. Tak moc jsem se nechtěl zhoupnout. Najednou mi to jde, i když až ke slaňáku mám v nohou cukatůru. Alenka jde stejné místo také víc zprava a máme pro dnešek splněno. Za odměnu jdeme do restauračky k Dinkovi . Alík platí kartou, to bude bolet až trochu později. Pořádáme tedy opulentní hody. Talíř pro dva lidi a dvěmi druhy ryb, spousta příloh. Navrch 2x espresso a dvě palačinky (já dvě piva). Komukoliv, kdo se chystá do Paklenice, vřele Dinka doporučujeme. Sídlí přesně na křižovatce směr park Paklenica a silnice na Zadar. Vyrážíme směr Slovinsko, konkrétně Osp. Na hranicích opět menší kolona, ale miniaturní oproti té v čase našeho příjezdu. Nocujeme v autě v malém městečku za hranicemi.

Pondělí
Přijíždíme do Ospu, malé vesničky s malým kempem. Místní recepce je vedena, mírně řečeno, zajímavě. Kniha hostů připomíná něco mezi utěrkou a kuchyňským prkénkem. Recepční stále něco hledá, až mu já podávám jeho vlastní brýle, které slouží i jako záložka v knize. A je to. Recepce = restaurace. Bohužel funguje jen od pátku do neděle. Co je však důležitější, chybí lezecký průvodce. Prý možná v domě čp. 57. Ten nacházíme. Bohužel nám stará paní sděluje, že už žádný nemá. Prý budou v září a úplně nové! Cenná informace! Nakonec nám dává jakousi brožuru se schematickým nákresem místních cest. V ní se vyzná pravděpodobně jen sám autor. Listujeme ji a zároveň obhlížíme stěnu. Našim schopnostem odpovídá snad jen 5b – Luknja. Vracíme se do kempu na oběd a pro výzbrojky.

Cesty se „zajímavě“ kříží a my hádáme, kudy to vlastně vede. „To poznám“, konstatuji a jdu na to. Brzy nechutně poznávám, jak jsem se mýlil. Je to sakra těžké, myslím si a držím se sotva dvěma prsty. Musím víc zapojit nohy, myslím si. Najednou to jde nějak moc do převisu. Do prd…, to přece musí jít (jen 5b)! Silou vůle přelézám ještě dva kruhy, ale tady to už fakt nejde. Bolí i mě i za krkem, jak se stále zakláním, abych lépe viděl na převis. Balím to, jdu dolů! Vždyť lezu teprve šest týdnů. Jenže jak. V kruhu mám expresku a teď dělám velkou chybu! Do kruhu si cvaknu ještě odsedku! Lano poté provlékám skrz kruh níže – zkrátka blbec. Teď nejde ven ani odsedka, ani expreska. A mě chybí jedna ruka, kterou bych si držel lano v osmě. Rvu ven expresku – šílená dřina. Alenka prožívá dole muka. Vidí mou blbost a pomoct může jen radou. Ta je sice dobrá, jenže předpokládá sílu, kterou přestávám disponovat. Měním plán, ruším osmu a lano provlékám expreskou, kterou jsem mezitím už málem vyrval z kruhu. Expreska se nechce vrátit do své normální polohy. Opatrně si do ní sedám a ona se vrací, kam patří. Teď jen vyrvat háemesku. Buším jak horník na dole Petr Bezruč. Je venku! Teď už zde nenechám ani expresku. Sedám si o kruh níže, vyndám expresku a silou vůle, na špičkách, provlékám lano kruhem. Jedu dolů, mokrý jako myš, ale šťastný. Půl hodiny boje! Alenka je také šťastná, úsměv ji bere jen křeč za krkem. :-)

Tak tudy to rozhodně nevedlo. Druhý pokus zahajuje Ála. Po třech kruzích to vzdává, neví kudy. Jdu znovu, nesmím zůstat podělaný. Nakonec slavím úspěch, po mě i Ála, přestože jsem v půlce cesty uhnul opět do obtížnějšího terénu. Brožura od babči stojí, nemohu najít výstižný eufemismus, tak pardon – za hovno. Jdu do kempu úplně fyzicky vyřízený, musím si dát pivo. Nakonec jsou z něj tři Laška piva a my padáme do náruče Morfea.

Úterý
Balíme a jedeme domů, do Čech, do Teplic, do Drahkova, do prdele toto uteklo. Ráno obhlížíme ještě další oblast Crni kal. Zde bychom se lépe chytali, než Ospu. Tam je to na nás opravdu dost těžké. Fotíme si opravdu svéráznou značku varující motorkáře. Na první pohled to vypadá, že frajer šlápl na helmu. Při bližším ohledání je z helmy motocykl. No co? Jiný kraj, jiný mrav. Cesta pokračuje dobře až na území České republiky. Hned za hranicemi se z nás stávají praví Češi – dáváme si v hospodě guláš s pěti knedlami. Unaveni, ale spokojeni spřádáme plány na další lezeckou dovolenou. Hlavně se musíme zlepšit v lezení, abychom naši dovolenou mohli považovat opravdu za lezeckou…