Na hlavní stránku horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Teplice

Gerhard Tschunko – Lezecké osobnosti našeho regionu

Úvodní slovo

V sérii článků jež jsem nazval "Osobnosti" bych chtěl představit známé, ale i méně známé osoby pocházející z našeho regionu, jež se věnovaly horolezeckému sportu. Převážná většina z nich začala svou horolezeckou pouť v kraji pod Krušnými horami.

U některých postav z počátku horolezectví, se ucelenější údaje jen velmi obtížně shromažďovaly. Přesto se domnívám, že i kusé údaje pomohou utvořit pomocí příběhů jednotlivých osobností, obraz o vývoji horolezectví u nás. Sled jednotlivých jmen je pouze přibližně chronologický. Jednotlivé články jsou ve většině případů doplněny pro ilustraci snímky z různých pramenů tak, jak se mi je podařilo shromáždit.

Doufám, že postupné zveřejňování na webových stránkách bude podnětem k ucelenému vydání. Pokud by někdo měl doplňující poznatky, nebo třeba i osoby jež by stály za uvedení, velmi rád vše příjmu ve snaze dosáhnout hodnověrného obrazu o osobách jež vytvářely horolezecké dějiny našeho kraje.

Dubí 2017

Pořadí článků: Emanuel Strubich, Wenzel Eckerth, Julius Payer, Reginald Czermack, Rudolf Luis Scharf, Dr. Ing. Franz Ovesny, Dr. Ing. Karel Jirsch, Judr. Wilhelm Marischer, Eduard Ladisch, Anton "Manti" Lexa, Hviezdoslav "Sláva" Stehlík, a další.

Obsah

Emanuel Strubich
Wenzel Eckerth
Julius Payer
Reginald Czermack
Rudolf Alois Scharf
Anton "Manti" Lexa
Členové Alpenvereinu Teplice
Hviezdoslav "Sláva" Stehlík
Břetislav Logaj

Emanuel Strubich


Emanuel Strubich


Drusenfluh jižní stěna (větší rozlišení není k dispozici)

*Teplice 31. ledna 1887, †Hintere Karlesspitze 7. února 1922

Emanuel Strubich se narodil 31. ledna 1887 v Teplicích. Zde chodil do školy a vyučil se později krejčím. Své povolání ale vykonával velmi zřídka, protože nenacházel patřičné uplatnění. Většinou se toulal a živil se příležitostnými pracemi. V roce 1912 ve svých šestadvaceti letech se vydal za nevlastní sestrou Berthou do Drážďan a bydlel u ní. Nikdy se však v novém bydlišti policejně nepřihlásil a tím se zřejmě vyhnul vojenské službě. V Drážďanech se seznámil s partou lezců, jmenovitě s Karlem Ullrichem, Ottou Jünglingem, Arno Sieberem a dalšími. Jeho první záznam ve vrcholové knížce je z roku 1912. Svými schopnostmi se brzy stal prvotřídním lezcem. Podnikal prvovýstupy, jenž se vyznačovaly odvážnou a přímou linií cesty. Nejtěžší cestu, západní hranu na "Wilden Kopf", přelezl v roce 1918 bez pevně usazených jistících bodů - kruhů. Dnes je tato cesta dodatečně osázená dvěma kruhy a má klasifikaci VIII. Celkem vykonal v pískovcových skalách 75 prvovýstupů. Další cesty vedl "Mani", jak zněla jeho převzdívka, na Falkenstein, Jungfer, Schiefer Turm nebo Morsche Zinne. Všechno to jsou velmi obtížné cesty, které dnes nesou jeho jméno. V našem regionu mimo jiné prvovýstup na "Hranol" klas. V. nebo západní hranu na "Obří věž" klas. VI. Výstupy jsou z roku 1919. V oblasti Skaláku na Turnovsku jako první vylezl na věž, jež dnes nese jeho jméno.

V těchto letech se přece jenom trochu uplatňoval ve svém povolání krejčího, což mu finančně umožnilo podívat se do Alp, které poprvé navštívil v r. 1916. Zde nalezl ve svém příteli zkušeném horolezci Walthru Flaigovi dobrého mentora a partnera. Svou dosavadní roli tuláka definitivně opustil.

V letech 1920 a 1921 provedl Emanuel Strubich v Alpách více než dvacet prvovýstupů, většinou jako sololezec. Jeho nejznámějším prvovýstupem v Alpách je přelezení jižní stěny "Drusefluh" v pohoří Rätikonu. Tato cesta našla své opakování až v roce 1928. Byl pravděpodobně první, kdo zažitou škálu obtížnosti I-VI v Alpách posunul výše. V jeho popisu cesty stojí: "těžkou, kolmou plotnu přetraverzovat doleva". Tento úsek mohl Strubich coby zkušený pískař překonat volným lezením, zatímco ostatní museli použít lanové techniky. Zde se také udála většina smrtelných nehod v této proslulé stěně.

Emanuel Strubich zahynul v lavině ve svých pouhých pětatřiceti letech 7. února 1922 při solovýstupu na Hintere Karlesspitze (2636 m). Následujícího dne byl nalezen a snesen do údolí. 11. února 1922 byl Emanuel Strubich pohřben na hřbitově "Von Wald" v Ochsengardenu v Nedertalu, západně od Kühtai. Na náhrobním kameni byl vytesán nápis: "Život je jeho bohatství, ne čas". Hrob byl při přestavbách a úpravách terénu v šedesátých letech zarovnán.

V současnosti nám osobnost teplického rodáka Emanuela Strubicha připomíná tabulka s jeho jménem, umístěná mezi jinými na horolezeckém památníku v Tisé-Ostrově.

Wenzel Eckerth


Wenzel Eckerth


Die Gebirgsgruppe des Monte Cristallo


Zum Nordkap (větší rozlišení není k dispozici)


Monte Cristallo a Piz Popena (větší rozlišení není k dispozici)

*Jirkov 21. 12. 1838, †Praha 25. 10. 1921

Až do nedávna nikdo téměř nic o tomto muži nevěděl. Částečně některé informace, kromě životopisných údajů, nalezneme v jeho knize a to ještě velmi omezeně. Skromné poznámky o sobě zanechal na své vizitce na vrcholu Piz Popena v oblasti Monte Cristallo. Když na jeho vrcholek v roce 1886 vystoupil, Wenzel Eckerth spolu s vůdcem Michaelem Innerkoflerem, provedl zde pomocí aneroidu přesná měření výšky. Výsledek jeho zaměřování s konečnou platností rozhodl dlouhodobý spor o tom, zda je vyšší Pic Popena 3152 m nebo Monte Cristallo 3221 m.

Více informací jsou výsledkem dlouhodobého výzkumu pana Mario Managio, ředitele vydavatelství Cooperativa Cortina. "Tajemství kolem Wenzela Eckhertha". Ani na internetu se nenalézají žádné podrobnější údaje. Víme jenom, že se narodil v Jirkově u Mostu pod Krušnými horami. Oženil se v roce 1867 s Terezou Johnovou, zvanou Mitzl. To byla velmi aktivní dívka, cvičenka a turistka. Měli velmi zdařilé manželství a společně často podnikali pěší tury v Alpách. Se vší pravděpodobností byl členem Alpenvereinu Teplice. Vysokohorské výstupy prováděl Wenzel Eckerth ve Stubajských Alpách, ale hlavně ve skupině Cristallo, kterou si obzvláště oblíbil. V horách jej většinou doprovázel slavný horský vůdce Michael Innerkofler ze Sextenu, jenž v roce 1888 zahynul právě na Monte Cristallu pádem do ledovcové trhliny.

Své poznatky o své milované oblasti shrnul Wenzel Eckherth v knize "Die Gebirgsgruppe des Monte Cristallo" - Horská oblast Monte Cristallo". Vydalo ji nakladatelství H. Dominicus v Praze roku 1887. Druhé rozšířené vydání nakladatelství uvedlo na trh v roce 1891. Je to pozoruhodná monografie o horolezectví a snad vůbec první o skupině Cristallo. Pan Managio z Cortiny uvádí, že je to dílo značné odborné hodnoty. Novější vydání této publikace uskutečnilo vydavatelství La Cooperativa di Cortina v roce 1989.

V civilním životě pan Wenzel Eckhert vystudoval techniku a byl v roce 1869 – 1871 ředitelem automobilky a vagonky v rakouském Grazu. Poté se stal jedním z ředitelů Ringhofferovy továrny na pražském Smíchově. V roce 1892 se vydal na poznávací i výzkumnou výpravu do severských zemí. Svoji cestu popsal v knize "Zum Nordkap" - "K Severnímu mysu", kterou vydal v roce 1894.

Výňatek z proslovu předsedy D.Ö.A.V sekce Austria, u příležitosti vydání knihy Wenzela Eckertha "Die Gebirgsgruppe des Monte Cristallo".
Vrchní horní rada Dr. Edmunt Mojsisowies, pán z Mojswaru.
Radstadt 24. září 1887

"Chceme také v budoucnosti horský sport kultivovat a pěstovat i když se v našich Alpách již žádné panenské vrcholy vhodné k dobývání nenalézají. Chceme tento sport pěstovat ne pro jeho samoúčelnost, ale jako prostředek k dosažení co největšího prožitku, tělesné zdatnosti i k osvěžení ducha. I v budoucnosti mají naše publikace zaujímat přední postavení. Obzvláště zpracování jednotlivých horských skupin mají dospět k ucelenému dílu, jež bude obsahovat naši celou pracovní oblast Alp".

Julius Payer – horolezec


Julius Johannes Ludovicus von Payer (větší rozlišení není k dispozici)


Monte Zebrù (ve skupině Ortleru)
*Teplice-Šanov 2. 9. 1841, †Bled (Slovinsko) 19. 8. 1915

Julius Johannes Ludovicus von Payer

Tak zní celé jméno našeho význačného teplického rodáka. Důstojník rakouské armády, kartograf, horolezec, polárník, malíř a spisovatel. To jsou všechno činnosti tohoto výjimečného člověka. Všechny články o Juliu Payerovi se zaměřují především na jeho životní dráhu coby polárníka nebo malíře. I soukromý život fešného důstojníka je častým obsahem různých pojednání. O jeho horolezecké činnosti se všichni zmiňují jen okrajově. Takže bych se chtěl v následujícím článku především soustředit na jeho horolezecké působení.

Julius Payer se narodil v Teplicích - Šanově dne 2. 9. 1841 v domě č.53 "U Jitřenky", dnes hotel Payer. Zadní stranu dvora tvoří příkrá skalní stěna. Tento skalní útvar se prostírá od odbočky na Panoramu podél ulice "U Hadích lázní" ke křižovatce s "Pražskou ulicí" a dále téměř až ke krematoriu. Nad ním se rozkládá rozlehlý areál "Janáčkových sadů". Skálu tvoří načervenalý křemenný porfýr a někde tvoří kolmé až patnáctimetrové stěny. A právě tato skalní stěna za dvorem rodného domu lákala malého Julia už od chlapeckého věku. Přes přísný zákaz rodičů, kteří se právem obávali o zdraví svého chlapce, se malý nenechavec stále pokoušel skálu tajně slézat. Pravděpodobně byl dost šikovný, možná se v něm už tehdy probudila touha po horolezení.

Rodiče si však přáli, aby jejich syn nastoupil vojenskou dráhu a tak se patnáctiletý Julius ocitl v roce 1856 v kadetce v Krakově. Po jednom roce byl přeřazen do c. k. vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Výcvik zde trval tři roky. Julius Payer jako absolvent s výborným prospěchem ukončil akademii v hodnosti podporučíka. Sloužil u posádky ve Veroně a zde také podnikl v roce 1862 svůj první horolezecký výstup na blízký Monte Baldo 2200 m, jenž se vypíná nad jezerem Garda. V následujícím roce objevil působiště pro své kartografické práce. Jednalo se o skupinu Adamello. V roce 1866, v době vojenského konfliktu, se už jako nadporučík vyznamenal v bitvě u Custozzi. Po nějaký čas pracoval v topografické kanceláři ve Vídni a poté v garnizoně Benátky. Své dovolené využíval, i když se skromnými prostředky, k cestám do hor. Po náhodné příhodě se seznámil s pozdějším ministrem války generálem von Kuhn v Trentu. Ten mu poskytl patřičnou podporu pro jeho kartografické práce v horách.

V roce 1866 působil se svým vůdcem Johannem Pinggerou, pocházejícího ze Suldenu, ve skupině Trafoi. Jako první vystoupil 12. října na Tuckettspitze 3462 m, Grosse Schneeglocke 3425 m, Geisterspitze 3467 m, Grossen Eiskogel 3549 m a 10. října 1867 Monte Zebrù 3735 m. Koncem roku 1867 poprvé slezl Monte Vioz, Punta Cadini, Punta Taviela, Monte Guimella a vše převyšující Palon della Mare 3703m v Ortlerském pohoří. Při výstupu na Punta San Mateo unikl Payer se svým vůdcem Pinggerou jen o vlásek smrti v horách. Na hřebeni se ulomila převěj a oba muži se řítili strmou ledovou stěnou dolů na ledovec Forno. Payer ztratil brýle, klobouk i horskou hůl a pouze čekal na náraz. Sám později uvádí, že si v tomto okamžiku vzpomněl na tragedii, jež se odehrála dva roky předtím na Matterhornu. Zastavil se v hluboké sněhové jámě. Silně zakrvácený volal svého druha. Ten se, po napjatém čekání, ozval slabounkým hlasem asi třicet metrů pod ním. Od stoupacích želez utrpěl hlubokou ránu na stehně. Muži se objali, smáli i plakali nad svým štěstím. Výška pádu činila zhruba 270 metrů. V roce 1868 navštívil Payer své milované hory naposledy.

Ve skupině Ortleru slezl dvacet vrcholů a vysokohorských sedel. Na podzim pak obdržel pozvání na polární výpravu v roce 1869.

Na svoje horské túry si vždy pečlivě vybíral druhy a nepodceňoval ani výběr materiálu. Často nebyl s výzbrojí vůdců spokojen. Různé sekerky, ale i lana označil jako předpotopní a musely se vyměnit. Po dosažení vrcholu, většinou se jednalo o prvovýstup, upevnili přinesený kůl a na něm uvázali červený šátek, aby v údolí viděli, že docílili vrcholu. Do naskládaného mužíka z kamenů ukryli prázdnou láhev od vína (jehož s sebou měli vždy dostatek), do níž vložili záznam o výstupu. Za to si však vysloužili od hospodské v Trafoi ostré kázání, která jim vyčítala, že již na vrcholech zanechali láhve za nejméně tři guldeny, v dnešní měně asi 360 Kč. Julius Payer vycházel na výstup vždy kolem půl šesté ráno po vydatné snídani, jež se skládala většinou z polévky, chleba a na závěr štamprlete grappy. Polévka byla buď špeková nebo takzvaná "železná", masový vývar s vejci. S sebou jako proviant brávali špek, žitný chléb a několik lahví vína. I stalo se, že při sestupu z "Grosse Eiskögele" vypil Payer příliš mnoho vína, takže ho vůdce Johann Pingger musel uvázat na lano, jelikož podle jeho slov "byl pan Julius při krocích trochu nejistý". Na základě této příhody ostatní horolezci brávali na výstupy studený čaj anebo vodu z potoků, což mělo za následek prudké břišní bolesti.

Horolezec Julius Payer působil ve velehorách poměrně krátce, pouhé čtyři roky. Ale za tu dobu provedl 118 výstupů, z toho 43 prvovýstupů. Na polárních výpravách, jichž se zúčastnil, zavedl horolezeckou techniku, jež se výrazně uplatnila ve svízelných situacích. Na jeho počest jsou pojmenovány dva vrcholy, jeden v Ortlerské skupině a další v severovýchodním Grónsku. Též vysokohorská chata na Ortleru nese jeho jméno.

Jako horolezci si musíme nutně brát z Julia Payera příklad pro jeho vytrvalost, lidskost a schopnost se správně rozhodovat. Může nás těšit, že pocházíme ze stejného města jako tento výjimečný rodák, Julius Johannes Ludovicus Payer.

Reginald Czermack – Warteck


Reginald Czermack


Schwarzwandspitze, 3380 m


Czermackův hrob na teplickém hřbitově

*Praha 4. 3. 1847, †Teplice 3. 3. 1929

Reginald Czermack se narodil v Praze v rodině císařského rady. V dospělém věku se přestěhoval do Teplic, kde vlastnil firmu na dovoz strojů ze zahraničí. V roce 1879 založil se společníkem výrobnu hasicích přístrojů Czermack-Mühlstein. Zpočátku měl malou dílnu v zadní části domu "Union" v dřívější "Nádražní", dnešní "Masarykově" ulici. Poté nově postavená továrna v Bystřanech vyráběla vše od příručních hasicích přístrojů až po velké vozy s hasičskou technikou. Jeho produkty získávaly opakovaně ocenění na různých výstavách. Stal se prezidentem "Celorakouského hasičského sboru".

Za své zásluhy byl komerční rada Reginald Czermack několikrát vyznamenán, mimo jiné obdržel i turecký řád "Mecidye". Do roku 1908 působil jako aktivní člen obchodní komory se sídlem v Liberci.

Angažoval se i v kultuře, když podporoval zřízení muzea v Teplicích. Jeho hlavní zájem však platil horám. Angažoval se v "Horském spolku Teplice" a v roce 1885 založil Alpenverein Teplice, jemuž předsedal. Spolek stavěl vysokohorské chaty a cesty vedoucí k nim. Hlavní pracovní oblastí byly Lienzské Dolomity a Stubajské Alpy z italské strany v údolí Ridnaun.

Jako aktivní alpinista R. Czermack vystoupil v průběhu let 1885-1895 na čtyřicet třítisícovek. Jeho osobní záznamy, pokud si je vedl, se bohužel nedochovaly. Na výstupech ho většinou doprovázeli horští vůdci Peter Kotter a Stefan Mader z Ridnaun. Pravděpodobné prvovýstupy: Hohe Stellen 3.129 m září 1886, Schwarzwandspitze 3.380 m říjen 1891. Další význačnější výstupy: Sonnklar 3.476 m, Hofmanspitze 3.116 m, Wilder Freiger , Wilder Pfaff a další. I Reginald Czermack měl v horách nepříjemné zážitky.

V roce 1887 při sestupu ze Sonnklarspitze, kdy ho doprovázeli vůdčíci Kotter, Mader a jeho přítel, tehdy devětatřicetiletý Reginald zapadl do sněhem zakryté ledovcové trhliny, což mělo za následek komplikovanou zlomeninu nohy. Na provizorních nosítkách z holí ho jeho společníci dovlékli přes sedlo až na Windachalm. Vůdce Mader se vydal do Söldenu pro pomoc. Zatím Czermack přemýšlel o vzniklé situaci a došel k závěru, že je to trest za to, že si umínil v Söldenu tancovat s cizími ženštinami. Druhý den ho na nosítkách, na nichž den předtím odnášeli mrtvého muže, jenž zemřel na tyfus, dopravili do hotelu v Söldenu. Zdejší lékař, který ovšem s takovým zraněním neměl žádné zkušenosti, ho ošetřil a při karetní hře Reginalda obral o slušnou sumu peněz. V této nepříjemné situaci se naštěstí objevil starý přítel a spolulezec, věhlasný horolezec Ludwig Purtscheller a při přepravě zraněného na nádrží v Imstu vypomohl. V Linci na přestupní stanici ho navíc ještě povalila na nástupišti spěchající žena a sádrový obvaz se rozlomil. Po dobrodružném transportu zraněného do bezpečí se Reginald téměř rok léčil doma v Teplicích.

Znovu se vydal do hor. Další zajímavou příhodu popisuje takto: Při sestupu z "Wilde Freiger" přes Schwarzwandjoch jsme se dostali na ledovci do husté mlhy. Došli jsme až na Timmler Alp ve výšce 2.300 metrů, ale na další cestu nebylo ani pomyšlení. Vůdce Peter Kotter našel místo pod převislým balvanem, kde jsme přitisknuti k sobě přečkali velmi chladnou noc. Obzvlášť já jsem mrznul, protože jsem měl krátké kalhoty dosahující pouze ke kolenům. Ale ráno za rozbřesku mlha ustoupila a my jsme mohli sestoupit do údolí do Ridnaun. Na cestě jsme byli 27 hodin. Poučení? "Hned jsem si nechal ušít pořádné kalhoty s dlouhými nohavicemi". Czermack vždy vysoko hodnotil úsilí a schopnosti svých horských vůdců. Však se také nemalou měrou zasloužil o řádnou organizaci vůdcovské činnosti v oblasti Ridnaun.

Po dobu první světové války bydlel ve Vídni. Nakupoval státní dluhopisy, jenže ty byly po rozpadu Rakouska bezcenné a Reginald Czermack přišel o velkou část svého jmění. Vrátil se do Teplic, kde později zakoupil zámeček v Krupce, dnešní Dětský domov. Dne 3. března 1929 zemřel. Byl pochován na evangelickém hřbitově v Teplicích. Ten byl po jisté době zrušen. V roce 1990 byla jeho rodinná hrobka na teplickém hřbitově objevena a s pomocí ÖBFV - rakouského hasičského sboru upravena.

Reginald Czermack byl pravým nadšeným pionýrem alpinismu. Jen málokterý občan Teplic se může vykázat tak rozsáhlou a různorodou činností s výsledky, které si zaslouží náš obdiv.

Rudolf Alois Scharf


Rudolf Alois Scharf (větší rozlišení není k dispozici)


Bufet pod vrcholem


Kramlovka, nahoře Otto Brosch, uprostřed Lois Scharf, dole Gustl Heinrich


Scharfova ferrata

*Most 28. 8. 1880, †Salzburg 3. 1. 1967

Strýček z Bořně

Narodil se v Mostě 28. srpna 1880. S Bořněm se poprvé seznámil ve čtrnácti letech prostřednictvím přednášky Franze Richtera. Jeho nadšený přednes přiměl mladého Scharfa, aby se v doprovodu dalších nadšenců vydal na pochod k Bořni. Stále se tam vracel a začal jednotlivé partie fotografovat. Již v roce 1914 vystavoval své fotografie v Bílině a přispěl tak výraznou měrou k popularizaci této oblasti. Se svými přáteli, ale často i sám, začal zdejší skály slézat a dávat jim jména, jež se většinou užívají dodnes. Dom, Varhany, Biskupská stolice, Ďáblova kazatelna nebo Růžová zahrada. Skalní partii navazující na "Bílou stěnu" nazval na počest svého přítele a spolulezce Otto Brosche "Ottowand". V roce 1914 se stal členem bílinského "Horského spolku". Vykonával činnost horského vůdce a inicioval vybudování nových cest na vrchol Bořně. Dnes bychom je nazvaly ferraty. Je to známá "Kramlovka", neuváženě poničená, ale opět díky několika nadšenců obnovena. Druhá ferrata vedla od "Měsíční rokle" vpravo od "Pravého severního pilíře" do sedélka za "Biskupskou stolici". Dodnes tam je ocelové madlo. Dále pak roklí na vrchol. Tudy vodil Rudolf Scharf zdatnější turisty. Se svými spolulezci, již zmíněným Otto Broschem, Gustavem Heinrichem nebo Josefem Paulem provedl četné prvovýstupy. Na přání některých návštěvníků slézal společně s nimi i skalní útvary a to od roku 1921. Na programu byly výstupy na "Varhany", "Skautskou", "Přepadlou" nebo "Gregorův komín".

Jako člen horského spolku Bílina usiloval o výstavbu chaty pod Bořněm. Byl také hlavním sponzorem stavby, neboť přispěl částkou 500 rakouských korun a 44.500 korun českých. Peníze pocházely z prodeje jeho domu v Mostě a z jeho velmi aktivní vůdcovské činnosti. Sám si začal říkat "Borschenonkel", Bořeňský strýček. Jeho současníci ho tímto téměř "čestným" jménem oslovovali. Na výstavbě bořeňské chaty usilovně pracoval, takže mohla být v roce 1925 slavnostně otevřena. Sám tam bydlel asi do roku 1936, pak se přestěhoval do chatky Karl-Schütz Baude, jež stála u bořeňské zahrady nad vlastní chatou. Poté se opět stěhoval, tentokrát do bytu na Teplickém Předměstí v Bílině.

Lois Scharf postavil i občerstvovací bufet přímo pod vrcholem Bořně. Jakmile zjistil, že se blíží větší počet turistů, vyběhl po severní cestě nahoru a když výletníci dorazili, už stál za otevřeným stánkem.

Své poznatky o výstupech zaznamenával a sepsal sbírku 200 lezeckých cest v rozmezí let 1925-1945. Bohužel jeho ručně psané poznámky nikdy nebyly vydány tiskem a rukopisy se ztratily. Ale dr. Břetislav Logaj, jenž v roce 1965 vydal lezeckého průvodce, údajně z jeho záznamů čerpal.

V červnu 1945 utrpěl Lois Scharf vážná zranění a v rámci odsunu byl přetransportován do Freibergu, kde se v nemocnici osm týdnů léčil. Pak se v září vydal na třítýdenní pěší pouť přes Bavorsko a Durynsko do Rakouska. Napřed do Lince, později zakotvil v Salzburgu. Na svoji vlast však nezanevřel a vydal knihu "Im Bereiche des Borschen", "V oblasti Bořně".

Rudolf Alois Scharf, "Bořeňský strýček", zemřel v noci na 3. ledna 1967 v Salzburgu.

Anton "Manti" Lexa


Anton "Manti" Lexa (větší rozlišení není k dispozici)


Skupinka z bývalých Lipových bratří na vrcholu v Rájci, asi 1950, Anton "Manti" Lexa 1. zleva


Tunelová věž (větší rozlišení není k dispozici)

*Krupka–Unčín 1921, †1955

Narodil se v Krupce - Unčíně, kam také chodil do školy. Vyučil se ševcem a toto povolání vykonával až do roku 1940, kdy musel v devatenácti letech narukovat do německé armády. Pocházel zřejmě ze smíšeného manželství, takže se domluvil dobře česky i německy.

Už záhy ve věku šestnácti let ve společnosti dalších nadšenců se dostal do oblasti Tisá. Napřed jako čundrák, kdy s partou chodil přes Habartice k rybníku Cihlák, kde často všichni tábořili. Odsud to byl už jen skok do skal. Lezli napřed v Tiských skalách, ale později hlavně v Ostrově. Tehdejší lezci měli velký problém s materiálem. Karabiny byly pouze tzv. hasičské, ocelové, a lana, to byl v nejlepším případě tzv. pletený knot o průměru převážně 12 -14 mm, anebo lano ze stavby, samozřejmě nějakým způsobem "přemístěné". Lezečky nebyly, lezlo se naboso. Lana byla velmi choulostivá na vlhkost. Nesměla zmoknout, vlákna se rozpadávala a materiál ztrácel na pevnosti. Jednou začal Manti Lexa výstup na Palcát. Pojednou začalo pršet. Manti neváhal ani chvilku, skočil dolů směrem do svahu, kde se rychle odvázal, aby mohl ukrýt drahocenné lano před deštěm.

V roce 1942 byl odveden na frontu, kde utrpěl zranění nohy. Po částečném uzdravení se vrátil v roce 1944 domů do Unčína. Připojil se ke skupině lezců, kteří si říkali "Lindenbrüder" Lipoví bratři, protože se scházeli v Unčíně po velkou lípou. Je zde třeba připomenout, že několik členů se politicky angažovalo a po zásahu policie byli zatčeni a umučeni. Ostatní tohoto volného svazku byli nepolitičtí a hlavně lezli. Manti se záhy vypracoval na výborného pískaře. V roce 1944 uskutečnil prvovýstup na Tunelovou a Bratrskou věž. Ta byla nazvána podle unčínského klubu "Lindenbrüderturm" "Věž Lipových bratří". Po skončení války v roce 1945 se zájemci o lezení z Krupky, Unčína a Chabařovic setkávali v hostinci u Löbla v Ostrově - dnešní "Pod císařem". Tam panovala nesmírně přátelská atmosféra pod vlivem vynikajícího majitele Otto Löbla.

Chabařovický rodák Standa Businský vzpomíná: "Často jsme viděli ve skalách partu velkých kluků a mezi nimi kulhajícího "staršího" pána s holí, kterou schoval, jakmile přišel pod skálu a bez nejmenších obtíží absolvoval i velmi těžké cesty. Nějak jsme si padli do oka a on mne zasvětil do všech fines lezení". To byl Manti Lexa. Trochu podivín, ale ryzí charakter. V tomto nestabilním čase krátce po válce Manti pomáhal svým krajanům v Sasku, kteří to v té době neměli jednoduché, nejvíc chybělo jídlo. A tak tajně chodíval přes hranice do Ottomühle, vždy s několika pecny chleba na zádech. Dařilo se mu procházet, protože se v těch svých milovaných skalách velmi dobře vyznal. Ale 2. února 1946 byl při přechodu státní hranice zatčen a předán do internačního tábora na Červeném vrchu v Ústí nad Labem. V září 1946 byl propuštěn do sběrného střediska ve Všebořicích k evakuaci do Německa. Tam bydlel v malém domku v dohledu skal Pfaffensteinu. Podle svých kamarádů žijících v Česku, se prý opakovaně do Ostrova vracel, aby se s nimi setkával. Ale to jsou jenom nepodložené dohady. Ano či ne? Kdo ví. Pravděpodobně v roce 1955 měl Anton "Manti" Lexa nehodu na motorce, při níž utrpěl smrtelné zranění.

Členové Alpenvereinu Teplice


Skautská věž


Dr. W. Marischer a E. Ladisch na vrcholu Ladischovy věže


Dr. Ing. Karl Jirsch Weg


Matterhorn


Hrob Dr. Ing. Franz Ovesného, Zermatt

Rok 1908:
Byli to pravděpodobně spolu s lezci Thielem, Gregorem a Bertholdem z Alpenvereinu Žatec jedni z prvních, kteří prováděli prvovýstupy v oblasti Bořně. Josef Thiele byl v letech 1925-1939 předsedou žateckého Alpenvereinu. Po F. Gregorovi je pojmenovaná komínová cesta, kterou poprvé s teplickými lezci vylezl. Po Bertholdovi byla nazvána věž v západním svahu Bořně.

E. Ladisch

jako prvý vystoupil na Skautskou věž. Ta se po určitou dobu jmenovala Polední kámen a poté, podle vytesaného skautského znaku Skautská. Také jedna věžka v oblasti Varhan nesla dlouhou dobu jeho jméno "Ladischova věž".

Dr. W. Marischer

lezl spolu s E. Ladischem, ale i s jinými, námi neznámými lezci. A to hlavně v oblasti "Bílé stěny", dříve nazývané "Laurinswand" a "Varhan". Pravděpodobně jako jeden z prvních vylezl cestu přes "Přepadlou věž" na jižní straně Bořně.

Podle záznamů Rudolfa Loise Scharfa.

Rok 1930-1937:

Dr. Ing. Karl Jirsch

byl od roku 1927 do roku 1937 předsedou Alpenvereinu Teplice. V té době čítal spolek asi sedmset členů. Karel Jirsch byl velmi aktivním horolezcem, hlavně v oblasti Dolomit a Vysokých Taur. Dne 29. července 1937 se vydal spolu se svým přítelem a dlouholetým spolulezcem Ing. F. Lindemanem, toho času chatařem na "Langkofelhütte" na vrchol Langkofelu. Pravděpodobně náhlá změna počasí s následnou bouří byla příčinou toho, že oba muži při výstupu zahynuli. Byli to velmi zkušení horolezci. Po Karlu Jirschovi byla nazvána 14 km dlouhá turistická cesta v oblasti Hohe Tauern z Matrei 1266 m na Nussigscharte 2743 m a dále na "Sudetendeutsche Hütte", postavenou v roce 1929 Alpenvereinem Žatec. Na Nussigscharte je umístěna tabulka na památku Dr. Ing. Karla Jirsche. Taktéž na horolezeckém památníku v Tisé byla v roce 2016 pořízena pamětní tabulka na bývalého předsedu teplického Alpenvereinu.

Dr. Ing. Franz Ovesny,

člen Alpenvereinu Teplice, byl aktivním a zkušeným horolezcem jenž vystoupil na řadu vrcholů v oblasti kolem Zermattu. Dne 5. srpna 1937 se vydal se svým přítelem, studentem medicíny Muc. Gerhardem F. Maternou z družebního Alpenvereinu Opava, na Matterhorn od chaty Hörnli. Za několik dní objevili horští vůdci jejich těla na úpatí hory. Jsou pohřbeni na horolezeckém hřbitůvku v Zermattu, kde jsou uloženy ostatky horolezců kteří zahynuli v této oblasti hor. Na můj písemný dotaz zaslaný farnímu úřadu v Zermattu, jsem dostal záhy vyčerpávající a velmi vstřícnou odpověď, že Franz Ovesny je v Zermattu pohřben. Zároveň s odpovědí mi byly zaslány i snímky hrobu. Pamětní tabulka se jménem Dr. Ing. Franz Ovesný byla v roce 2016 umístěna na horolezeckém památníku v Tisé.

Hviezdoslav "Sláva" Stehlík


Sláva Stehlík (větší rozlišení není k dispozici)


Sláva Stehlík při prvovýstupu na Morice


Široká Perč v Julských Alpách

*20. 3. 1924, †3. 4. 1972

Sláva bydlel v Krupce - Bohosudově. Někdy kolem roku 1942, ve svých osmnácti letech, se seznámil s členy lezeckého klubu "Lindenbrüder"- "Lipoví bratři" v Unčíně. Tímto klubovým názvem se podepisovali do vrcholových knížek, protože se vždy scházeli pod velkou lípou v Unčíně. V roce 1944 se seznámil s "Manti" Lexou, jenž se pro zranění vrátil z válečného nasazení. Počali lézt spolu a brzo začali tvořit nové cesty hlavně v oblasti Ostrova. Rok 1945 přinesl velké změny. Manti Lexa byl odsunut a Slávek poté lezl s Frantou Grasslem a později s Rudolfem Wokrzinkem, Wolfgangem Bruchem nebo Frantou Kodešem. V té době pracoval jako horník v rudném dole Vrchoslav - Krupka, kde se těžil fluorit.

Sláva se seznámil s krásnou dívkou menší postavy, Růženou Kordovou. Jezdila s ním do skal, kde se Slávkem slézali vrcholy snadněji dostupné. Jejich oblíbeným vrcholem byla věž zvaná "Trpaslík" na levé straně Ostrova. Stará cesta klasifikace III vedla po trochu nakloněné SZ hraně. Na začátku cesty byl asi metrový blok opřený o stěnu, jenž podstatně usnadňoval nástup. Ale znáte kamarády. Však se vždy ve skalách vymýšlely všelijaké taškařice. Tentokrát se zaměřili na ten kámen u nástupu. Jednoho brzkého rána ho s velkým rachotem shodili. A bylo to. Od té doby se ve vrcholové knížce již jméno krásné Růženy neobjevilo. Slávek se urazil a nejméně půl roku s nimi nemluvil. Avšak s Růžou se Slávek oženil a měli spolu dcerku.

Stehlík byl vynikající pískař. Trochu menší postavy, ale se svalnatým, vypracovaným tělem. Měl velkou sílu v rukou a tu také uplatňoval při lezení. Jen málokdy cestu vzdal, visel na rukou neskutečně dlouhou dobu, kdy by jiný už dávno odpadl. Vladimír Slouka v knize "O horo" o něm píše: "Je to neúprosný zastánce čistého způsobu lezení a dodržování saských pravidel na pískovci. Jeho prvovýstupy převážně v oblasti Tisá ve společnosti Rudolfa Wokrzinka a dalších patří k těm nejkrásnějším".

V letech 1944 - 1967 vykonal 61 prvovýstupů. Uvedu několik významnějších. V roce 1957 s F. Grasslem jižní spáru VI na Srnčí věž. V roce 1961 s R. Wokrzinkem Teplickou hranu na Teplickou věž VIIb. 24. 6. 1962 se stejným spolulezcem Jemnou cestu na Sáhiba VIIa a v roce 1967 Srnčí věž S cestou VIIb se spolulezci L. Stojem a Marušákem. Dále pak Diagonálu na Kurtovky či Přímou S hranu na Blížence a další. Ale Slávek nelezl jenom na pískovci. Přelezl mnoho cest ve Vysokých Tatrách letních i zimních. V roce 1964 s vynikajícím libereckým lezcem Joskou Čihulou uskutečnil prvovýstup severní stěnou Široké Perče v Julských Alpách, klasifikace VI.

V lednu 1951 založil spolu s bývalými členy "Lipových bratří" lezecký spolek "Sokol Bohosudov", jenž ale po několika letech zanikl. V roce 1957 stál u zrodu horolezeckého oddílu Lokomotiva Teplice a byl jeho prvním předsedou. Sláva bydlel v Bohosudově, v domě u křižovatky nad kostelem, kde v přízemí byla drogerie. V šedesátých letech, kdy jsme se všichni motorizovali, si i Slávek pořídil motorku, Jawu 250. Ale nijak zvlášť se s ní neskamarádil. Jednou ji zadřel, podruhé si po smyku na vlhkých kolejnicích pořádně natloukl. Od té doby jezdil pozorněji a hlavně pomaleji. Sláva byl tak trochu samorost. Následkem hlučné práce v dole špatně slyšel, takže domluva ve stěně byla někdy obtížná. Ale jinak to byl parťák výborný. Přelezl i velmi obtížné úseky, někdy i mimo stanovenou cestu.

Osobně si pamatuji na jeden výstup, kdy jsme ve čtyřech - Slávek, Ruda Wokrzinek, Wolf Bruch a já, chtěli vylézt v zimě Granátovou stěnu cestou Gálfy -Urbanovič (středem, klas. V-VI). Střídal jsem se se Slávou ve vedení a obtížnou, někdy zledovatělou stěnou jsme postupovali docela svižně. Ale v horní části pojednou začalo sněžit. Dost vydatně. "To dorazíme" - tak znělo naše heslo. Vylezl jsem přes kolmý práh na dobré stanoviště. Na vrchol to byla slabá lanová délka. Doleva vedla mírně převislá lišta. Zkusil jsem to, ale musel jsem se vrátit. Sněžení bylo stále hustší. Sláva nastoupil, zatímco na stanoviště dolezli kamarádi. Sláva visel na zkřehlých rukou, rval se se skálou, ale musel se vrátit. Myšlenka, že bychom museli celou stěnou zpět slaňovat, nás děsila. Slávek to zkusil ještě dvakrát, ale k hustému sněžení se zde, tak blízko vrcholu, přidal i vichr. Ne. Nešlo to. Zpropadených pár metrů od vrcholu. Stmívalo se. Je rozhodnuto. Bivak v tomto nečase nepřichází v úvahu. Zbývá jen osm slanění a jsme dole. Nic se nesmělo uspěchat. Kolem dvaadvacáté hodiny jsme stáhli poslední slanění a šup na chatu. Chci na tomto příkladu ukázat, jaká buldočí vytrvalost a snaha nikdy se nevzdávat, Slávka zdobila.

Ještě jednu slabost i radost měl, u tak tvrdého chlapa možná nezvyklou. Zpívání. Jako člen Krušnohorského sboru se zúčastnil několika zájezdů. Poslední léta Slávka trápila nemoc. Ještě se zúčastnil se sborem zájezdu do Francie. Poté ho nemoc přemohla a v roce 1972 zemřel.

Byl to skvělý lezec, jenž miloval svůj sport nade vše. Zlatým písmem se zapsal do historie lezení v našich skalách.

Břetislav Logaj


Břetislav Logaj


Ve stěně (větší rozlišení není k dispozici)


Zimní vrchol


Břetislav Logaj s rodinou


Alois Scharf a Břetislav Logaj na Bořni v roce 1964

*Praha 21. 3. 1921, †Kámen 28. 8. 1980

Jsou horolezci, kteří lezou silou své vůle, pak horolezci, jež lezou pro slávu a jsou tací, které to prostě baví. Ale Břetislav Logaj provozoval tento sport celým svým srdcem. Svou myšlenku a své nadšení, které ostatně nikdy příliš neprojevoval, dokázal rozdávat ostatním a tím je pro tento sport získávat.

Ve válečných letech bydlel v Praze, v níž se zapojil do odbojové činnosti. V roce 1943 byl zatčen a až do osvobození v roce 1945 byl vězněn v Drážďanech a Terezíně. Po ukončení války absolvoval gymnázium v Ústí nad Labem a poté vystudoval filosofii na VŠ v Praze. Po studiích se uplatnil na hospodářské škole v Ústí. V roce 1955 se seznámil s horolezcem Karlem Vávrou, jenž byl tehdy předsedou horolezeckého oddílu Spartak - Metra Ústí. Pod jeho vedením spolu se svou ženou Bohumilou se začal věnovat tomuto sportu. Napřed na pískovcových skalách, poté na Bořni a pak ve Vysokých Tatrách. V době kdy byl učitelem na průmyslové škole v Mostě začal se intenzivně věnovat lezení především na Bořni a Zlatníku. Zdejší skalní svět se stal jeho druhým domovem. Jeho žena vzpomíná na epizodu ze společného výstupu. "Jistila jsem Břetislava, který náhle sklouzl a spadl, načež se mi lano omotalo kolem krku tak, že jsem se málem uškrtila. Naštěstí se můj muž včas zachytil a sevření lana povolilo".

V roce 1957 založil horolezecký oddíl Lokomotiva Bílina. Přitáhl mezi jeho členy hlavně studenty průmyslové školy. Systematicky je vedl k bezpečnému provozování horolezeckého sportu a vychoval zdatné lezce jako na příklad Rudolfa Stuchlíka, Petra Chvojku či Petra Fišera. Mezi stěžejní akce oddílu patřily zájezdy do Vysokých Tater. Samozřejmě mladí horolezci byli plní elánu a tak je často musel krotit, což vedlo někdy k diskuzím. Jako příklad poslouží příhoda, kdy při vynášce do stanového tábora v Batizovské dolině nařídil uprostřed cesty postavit stany a ve vynášce pokračovat až další den. Jako důvod uvedl přípravu na velehorské výstupy. Ve Vysokých Tatrách provedl kolem padesáti výstupů, včetně nových směrů hlavně na Drůk.

V roce 1960 založil Břetislav Logaj horolezecký oddíl TJ Velkodůl Jan Šverma v Jirkově. Do skal jezdil spolu s ostatními nákladním autem, skříňovou Tatrou V3S, jež se v pracovní dny používala ke svozu vězňů na práci v dole. Jeho hlavní lezeckou doménou však stále byly skály na Bořni a Zlatníku, kde uskutečnil několik pěkných prvovýstupů. Pokročilý věk a i nějaké ty neduhy občas způsobily, že měl s překonáním obtížnosti cesty určité potíže. V takovém případě poslal dopředu svou ženu Bohunku, která cestu zvládla s vrozenou mrštností a elegancí.

V roce 1968 byl čelním přestavitelem KAN 234. Za normalizace musel průmyslovou školu opustit a pracovat na dole. Potom měl zaměstnání na Státním statku jako řidič jeřábu s tankovým podvozkem. Též jezdil jako řidič sanitky, ale i tam ho zastihla ruka normalizace a byl propuštěn s odůvodněním, že by mohl ohrozit nějakého prominentního stranického pacienta. Byl bez práce a hrozilo mu potrestání za příživnictví. To jej však neodradilo od jeho velké lásky, Bořně. V roce 1964 inicioval pozvání pana Aloise Scharfa, "Strýčka z Bořně", který do Bíliny přijel. Od něj získal rukopis horolezeckého průvodce a na jeho podkladě pak vydal knížku "Horolezecký průvodce ve státní přírodní rezervaci Bořeň". Byl též spoluautorem publikace "Nepískovcové skalní oblasti v Čechách".

Dr. Břetislav Logaj byl nadšeným propagátorem horolezectví, jenž svojí činností přivedl do hor mnoho mladých lidí. Jako občan se angažoval pro demokratický vývoj naší společnosti. Napsal též knihu o životě za okupace s názvem "Kdyby šlo zapomenout".

V roce 1976 odešel v 55 letech jako odbojář do důchodu a žil se svojí ženou v rodinném domku v obci Kámen na Děčínsku. Zemřel 28. srpna 1980.

Podstatnou část vzpomínek na "Krále Bořně" mi poskytla jeho manželka Bohumila Logajová v příjemném rozhovoru dne 13. září 2017, kdy jsem ji navštívil v jejím bydlišti v obci Kámen.