Horolezecký oddíl TJ Lokomotiva Teplice – založen 1957
Zprávy Vzkazy Akce Chata Knihovna Dokumenty Kronika Historky Osobnosti Archiv Odkazy Kontakty

Gerhard Tschunko – Lezecké osobnosti našeho regionu

Úvodní slovo
V sérii článků jež jsem nazval "Osobnosti" bych chtěl představit známé, ale i méně známé osoby pocházející z našeho regionu, jež se věnovaly horolezeckému sportu. Převážná většina z nich začala svou horolezeckou pouť v kraji pod Krušnými horami.

U některých postav z počátku horolezectví, se ucelenější údaje jen velmi obtížně shromažďovaly. Přesto se domnívám, že i kusé údaje pomohou utvořit pomocí příběhů jednotlivých osobností, obraz o vývoji horolezectví u nás. Sled jednotlivých jmen je pouze přibližně chronologický. Jednotlivé články jsou ve většině případů doplněny pro ilustraci snímky z různých pramenů tak, jak se mi je podařilo shromáždit.

Doufám, že postupné zveřejňování na webových stránkách bude podnětem k ucelenému vydání. Pokud by někdo měl doplňující poznatky, nebo třeba i osoby jež by stály za uvedení, velmi rád vše příjmu ve snaze dosáhnout hodnověrného obrazu o osobách jež vytvářely horolezecké dějiny našeho kraje.

Pořadí článků: Emanuel Strubich, Wenzel Eckerth, Julius Payer, Reginald Czermack, Rudolf Luis Scharf, Dr. Ing. Franz Ovesny, Dr. Ing. Karel Jirsch, Judr. Wilhelm Marischer, Eduard Ladisch, Anton "Manti" Lexa, Hviezdoslav "Sláva" Stehlík, a další.

Gerhard Tschunko, Dubí 2017

Obsah

Emanuel Strubich
Wenzel Eckerth
Julius Payer
Reginald Czermack
Rudolf Alois Scharf
Anton "Manti" Lexa
Členové Alpenvereinu Teplice
Hviezdoslav "Sláva" Stehlík
Břetislav Logaj
Miloš Matras
Theodor Grohmann
Jaroslav Budín
Rudolf Wokrzinek
Jaroslav Mlezák
Karel Krombholz

Emanuel Strubich


Emanuel Strubich


Drusenfluh jižní stěna (větší rozlišení není k dispozici)

*Teplice 31. ledna 1887, †Hintere Karlesspitze 7. února 1922

Emanuel Strubich se narodil 31. ledna 1887 v Teplicích. Zde chodil do školy a vyučil se později krejčím. Své povolání ale vykonával velmi zřídka, protože nenacházel patřičné uplatnění. Většinou se toulal a živil se příležitostnými pracemi. V roce 1912 ve svých šestadvaceti letech se vydal za nevlastní sestrou Berthou do Drážďan a bydlel u ní. Nikdy se však v novém bydlišti policejně nepřihlásil a tím se zřejmě vyhnul vojenské službě. V Drážďanech se seznámil s partou lezců, jmenovitě s Karlem Ullrichem, Ottou Jünglingem, Arno Sieberem a dalšími. Jeho první záznam ve vrcholové knížce je z roku 1912. Svými schopnostmi se brzy stal prvotřídním lezcem. Podnikal prvovýstupy, jenž se vyznačovaly odvážnou a přímou linií cesty. Nejtěžší cestu, západní hranu na "Wilden Kopf", přelezl v roce 1918 bez pevně usazených jistících bodů - kruhů. Dnes je tato cesta dodatečně osázená dvěma kruhy a má klasifikaci VIII. Celkem vykonal v pískovcových skalách 75 prvovýstupů. Další cesty vedl "Mani", jak zněla jeho převzdívka, na Falkenstein, Jungfer, Schiefer Turm nebo Morsche Zinne. Všechno to jsou velmi obtížné cesty, které dnes nesou jeho jméno. V našem regionu mimo jiné prvovýstup na "Hranol" klas. V. nebo západní hranu na "Obří věž" klas. VI. Výstupy jsou z roku 1919. V oblasti Skaláku na Turnovsku jako první vylezl na věž, jež dnes nese jeho jméno.

V těchto letech se přece jenom trochu uplatňoval ve svém povolání krejčího, což mu finančně umožnilo podívat se do Alp, které poprvé navštívil v r. 1916. Zde nalezl ve svém příteli zkušeném horolezci Walthru Flaigovi dobrého mentora a partnera. Svou dosavadní roli tuláka definitivně opustil.

V letech 1920 a 1921 provedl Emanuel Strubich v Alpách více než dvacet prvovýstupů, většinou jako sololezec. Jeho nejznámějším prvovýstupem v Alpách je přelezení jižní stěny "Drusefluh" v pohoří Rätikonu. Tato cesta našla své opakování až v roce 1928. Byl pravděpodobně první, kdo zažitou škálu obtížnosti I-VI v Alpách posunul výše. V jeho popisu cesty stojí: "těžkou, kolmou plotnu přetraverzovat doleva". Tento úsek mohl Strubich coby zkušený pískař překonat volným lezením, zatímco ostatní museli použít lanové techniky. Zde se také udála většina smrtelných nehod v této proslulé stěně.

Emanuel Strubich zahynul v lavině ve svých pouhých pětatřiceti letech 7. února 1922 při solovýstupu na Hintere Karlesspitze (2636 m). Následujícího dne byl nalezen a snesen do údolí. 11. února 1922 byl Emanuel Strubich pohřben na hřbitově "Von Wald" v Ochsengardenu v Nedertalu, západně od Kühtai. Na náhrobním kameni byl vytesán nápis: "Život je jeho bohatství, ne čas". Hrob byl při přestavbách a úpravách terénu v šedesátých letech zarovnán.

V současnosti nám osobnost teplického rodáka Emanuela Strubicha připomíná tabulka s jeho jménem, umístěná mezi jinými na horolezeckém památníku v Tisé-Ostrově.

Wenzel Eckerth


Wenzel Eckerth


Die Gebirgsgruppe des Monte Cristallo


Zum Nordkap (větší rozlišení není k dispozici)


Monte Cristallo a Piz Popena (větší rozlišení není k dispozici)

*Jirkov 21. 12. 1838, †Praha 25. 10. 1921

Až do nedávna nikdo téměř nic o tomto muži nevěděl. Částečně některé informace, kromě životopisných údajů, nalezneme v jeho knize a to ještě velmi omezeně. Skromné poznámky o sobě zanechal na své vizitce na vrcholu Piz Popena v oblasti Monte Cristallo. Když na jeho vrcholek v roce 1886 vystoupil, Wenzel Eckerth spolu s vůdcem Michaelem Innerkoflerem, provedl zde pomocí aneroidu přesná měření výšky. Výsledek jeho zaměřování s konečnou platností rozhodl dlouhodobý spor o tom, zda je vyšší Pic Popena 3152 m nebo Monte Cristallo 3221 m.

Více informací jsou výsledkem dlouhodobého výzkumu pana Mario Managio, ředitele vydavatelství Cooperativa Cortina. "Tajemství kolem Wenzela Eckhertha". Ani na internetu se nenalézají žádné podrobnější údaje. Víme jenom, že se narodil v Jirkově u Mostu pod Krušnými horami. Oženil se v roce 1867 s Terezou Johnovou, zvanou Mitzl. To byla velmi aktivní dívka, cvičenka a turistka. Měli velmi zdařilé manželství a společně často podnikali pěší tury v Alpách. Se vší pravděpodobností byl členem Alpenvereinu Teplice. Vysokohorské výstupy prováděl Wenzel Eckerth ve Stubajských Alpách, ale hlavně ve skupině Cristallo, kterou si obzvláště oblíbil. V horách jej většinou doprovázel slavný horský vůdce Michael Innerkofler ze Sextenu, jenž v roce 1888 zahynul právě na Monte Cristallu pádem do ledovcové trhliny.

Své poznatky o své milované oblasti shrnul Wenzel Eckherth v knize "Die Gebirgsgruppe des Monte Cristallo" - Horská oblast Monte Cristallo". Vydalo ji nakladatelství H. Dominicus v Praze roku 1887. Druhé rozšířené vydání nakladatelství uvedlo na trh v roce 1891. Je to pozoruhodná monografie o horolezectví a snad vůbec první o skupině Cristallo. Pan Managio z Cortiny uvádí, že je to dílo značné odborné hodnoty. Novější vydání této publikace uskutečnilo vydavatelství La Cooperativa di Cortina v roce 1989.

V civilním životě pan Wenzel Eckhert vystudoval techniku a byl v roce 1869 – 1871 ředitelem automobilky a vagonky v rakouském Grazu. Poté se stal jedním z ředitelů Ringhofferovy továrny na pražském Smíchově. V roce 1892 se vydal na poznávací i výzkumnou výpravu do severských zemí. Svoji cestu popsal v knize "Zum Nordkap" - "K Severnímu mysu", kterou vydal v roce 1894.

Výňatek z proslovu předsedy D.Ö.A.V sekce Austria, u příležitosti vydání knihy Wenzela Eckertha "Die Gebirgsgruppe des Monte Cristallo".
Vrchní horní rada Dr. Edmunt Mojsisowies, pán z Mojswaru.
Radstadt 24. září 1887

"Chceme také v budoucnosti horský sport kultivovat a pěstovat i když se v našich Alpách již žádné panenské vrcholy vhodné k dobývání nenalézají. Chceme tento sport pěstovat ne pro jeho samoúčelnost, ale jako prostředek k dosažení co největšího prožitku, tělesné zdatnosti i k osvěžení ducha. I v budoucnosti mají naše publikace zaujímat přední postavení. Obzvláště zpracování jednotlivých horských skupin mají dospět k ucelenému dílu, jež bude obsahovat naši celou pracovní oblast Alp".

Julius Payer – horolezec


Julius Johannes Ludovicus von Payer (větší rozlišení není k dispozici)


Monte Zebrù (ve skupině Ortleru)
*Teplice-Šanov 2. 9. 1841, †Bled (Slovinsko) 19. 8. 1915

Julius Johannes Ludovicus von Payer

Tak zní celé jméno našeho význačného teplického rodáka. Důstojník rakouské armády, kartograf, horolezec, polárník, malíř a spisovatel. To jsou všechno činnosti tohoto výjimečného člověka. Všechny články o Juliu Payerovi se zaměřují především na jeho životní dráhu coby polárníka nebo malíře. I soukromý život fešného důstojníka je častým obsahem různých pojednání. O jeho horolezecké činnosti se všichni zmiňují jen okrajově. Takže bych se chtěl v následujícím článku především soustředit na jeho horolezecké působení.

Julius Payer se narodil v Teplicích - Šanově dne 2. 9. 1841 v domě č.53 "U Jitřenky", dnes hotel Payer. Zadní stranu dvora tvoří příkrá skalní stěna. Tento skalní útvar se prostírá od odbočky na Panoramu podél ulice "U Hadích lázní" ke křižovatce s "Pražskou ulicí" a dále téměř až ke krematoriu. Nad ním se rozkládá rozlehlý areál "Janáčkových sadů". Skálu tvoří načervenalý křemenný porfýr a někde tvoří kolmé až patnáctimetrové stěny. A právě tato skalní stěna za dvorem rodného domu lákala malého Julia už od chlapeckého věku. Přes přísný zákaz rodičů, kteří se právem obávali o zdraví svého chlapce, se malý nenechavec stále pokoušel skálu tajně slézat. Pravděpodobně byl dost šikovný, možná se v něm už tehdy probudila touha po horolezení.

Rodiče si však přáli, aby jejich syn nastoupil vojenskou dráhu a tak se patnáctiletý Julius ocitl v roce 1856 v kadetce v Krakově. Po jednom roce byl přeřazen do c. k. vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Výcvik zde trval tři roky. Julius Payer jako absolvent s výborným prospěchem ukončil akademii v hodnosti podporučíka. Sloužil u posádky ve Veroně a zde také podnikl v roce 1862 svůj první horolezecký výstup na blízký Monte Baldo 2200 m, jenž se vypíná nad jezerem Garda. V následujícím roce objevil působiště pro své kartografické práce. Jednalo se o skupinu Adamello. V roce 1866, v době vojenského konfliktu, se už jako nadporučík vyznamenal v bitvě u Custozzi. Po nějaký čas pracoval v topografické kanceláři ve Vídni a poté v garnizoně Benátky. Své dovolené využíval, i když se skromnými prostředky, k cestám do hor. Po náhodné příhodě se seznámil s pozdějším ministrem války generálem von Kuhn v Trentu. Ten mu poskytl patřičnou podporu pro jeho kartografické práce v horách.

V roce 1866 působil se svým vůdcem Johannem Pinggerou, pocházejícího ze Suldenu, ve skupině Trafoi. Jako první vystoupil 12. října na Tuckettspitze 3462 m, Grosse Schneeglocke 3425 m, Geisterspitze 3467 m, Grossen Eiskogel 3549 m a 10. října 1867 Monte Zebrù 3735 m. Koncem roku 1867 poprvé slezl Monte Vioz, Punta Cadini, Punta Taviela, Monte Guimella a vše převyšující Palon della Mare 3703m v Ortlerském pohoří. Při výstupu na Punta San Mateo unikl Payer se svým vůdcem Pinggerou jen o vlásek smrti v horách. Na hřebeni se ulomila převěj a oba muži se řítili strmou ledovou stěnou dolů na ledovec Forno. Payer ztratil brýle, klobouk i horskou hůl a pouze čekal na náraz. Sám později uvádí, že si v tomto okamžiku vzpomněl na tragedii, jež se odehrála dva roky předtím na Matterhornu. Zastavil se v hluboké sněhové jámě. Silně zakrvácený volal svého druha. Ten se, po napjatém čekání, ozval slabounkým hlasem asi třicet metrů pod ním. Od stoupacích želez utrpěl hlubokou ránu na stehně. Muži se objali, smáli i plakali nad svým štěstím. Výška pádu činila zhruba 270 metrů. V roce 1868 navštívil Payer své milované hory naposledy.

Ve skupině Ortleru slezl dvacet vrcholů a vysokohorských sedel. Na podzim pak obdržel pozvání na polární výpravu v roce 1869.

Na svoje horské túry si vždy pečlivě vybíral druhy a nepodceňoval ani výběr materiálu. Často nebyl s výzbrojí vůdců spokojen. Různé sekerky, ale i lana označil jako předpotopní a musely se vyměnit. Po dosažení vrcholu, většinou se jednalo o prvovýstup, upevnili přinesený kůl a na něm uvázali červený šátek, aby v údolí viděli, že docílili vrcholu. Do naskládaného mužíka z kamenů ukryli prázdnou láhev od vína (jehož s sebou měli vždy dostatek), do níž vložili záznam o výstupu. Za to si však vysloužili od hospodské v Trafoi ostré kázání, která jim vyčítala, že již na vrcholech zanechali láhve za nejméně tři guldeny, v dnešní měně asi 360 Kč. Julius Payer vycházel na výstup vždy kolem půl šesté ráno po vydatné snídani, jež se skládala většinou z polévky, chleba a na závěr štamprlete grappy. Polévka byla buď špeková nebo takzvaná "železná", masový vývar s vejci. S sebou jako proviant brávali špek, žitný chléb a několik lahví vína. I stalo se, že při sestupu z "Grosse Eiskögele" vypil Payer příliš mnoho vína, takže ho vůdce Johann Pingger musel uvázat na lano, jelikož podle jeho slov "byl pan Julius při krocích trochu nejistý". Na základě této příhody ostatní horolezci brávali na výstupy studený čaj anebo vodu z potoků, což mělo za následek prudké břišní bolesti.

Horolezec Julius Payer působil ve velehorách poměrně krátce, pouhé čtyři roky. Ale za tu dobu provedl 118 výstupů, z toho 43 prvovýstupů. Na polárních výpravách, jichž se zúčastnil, zavedl horolezeckou techniku, jež se výrazně uplatnila ve svízelných situacích. Na jeho počest jsou pojmenovány dva vrcholy, jeden v Ortlerské skupině a další v severovýchodním Grónsku. Též vysokohorská chata na Ortleru nese jeho jméno.

Jako horolezci si musíme nutně brát z Julia Payera příklad pro jeho vytrvalost, lidskost a schopnost se správně rozhodovat. Může nás těšit, že pocházíme ze stejného města jako tento výjimečný rodák, Julius Johannes Ludovicus Payer.

Reginald Czermack – Warteck


Reginald Czermack


Schwarzwandspitze, 3380 m


Czermackův hrob na teplickém hřbitově

*Praha 4. 3. 1847, †Teplice 3. 3. 1929

Reginald Czermack se narodil v Praze v rodině císařského rady. V dospělém věku se přestěhoval do Teplic, kde vlastnil firmu na dovoz strojů ze zahraničí. V roce 1879 založil se společníkem výrobnu hasicích přístrojů Czermack-Mühlstein. Zpočátku měl malou dílnu v zadní části domu "Union" v dřívější "Nádražní", dnešní "Masarykově" ulici. Poté nově postavená továrna v Bystřanech vyráběla vše od příručních hasicích přístrojů až po velké vozy s hasičskou technikou. Jeho produkty získávaly opakovaně ocenění na různých výstavách. Stal se prezidentem "Celorakouského hasičského sboru".

Za své zásluhy byl komerční rada Reginald Czermack několikrát vyznamenán, mimo jiné obdržel i turecký řád "Mecidye". Do roku 1908 působil jako aktivní člen obchodní komory se sídlem v Liberci.

Angažoval se i v kultuře, když podporoval zřízení muzea v Teplicích. Jeho hlavní zájem však platil horám. Angažoval se v "Horském spolku Teplice" a v roce 1885 založil Alpenverein Teplice, jemuž předsedal. Spolek stavěl vysokohorské chaty a cesty vedoucí k nim. Hlavní pracovní oblastí byly Lienzské Dolomity a Stubajské Alpy z italské strany v údolí Ridnaun.

Jako aktivní alpinista R. Czermack vystoupil v průběhu let 1885-1895 na čtyřicet třítisícovek. Jeho osobní záznamy, pokud si je vedl, se bohužel nedochovaly. Na výstupech ho většinou doprovázeli horští vůdci Peter Kotter a Stefan Mader z Ridnaun. Pravděpodobné prvovýstupy: Hohe Stellen 3.129 m září 1886, Schwarzwandspitze 3.380 m říjen 1891. Další význačnější výstupy: Sonnklar 3.476 m, Hofmanspitze 3.116 m, Wilder Freiger , Wilder Pfaff a další. I Reginald Czermack měl v horách nepříjemné zážitky.

V roce 1887 při sestupu ze Sonnklarspitze, kdy ho doprovázeli vůdčíci Kotter, Mader a jeho přítel, tehdy devětatřicetiletý Reginald zapadl do sněhem zakryté ledovcové trhliny, což mělo za následek komplikovanou zlomeninu nohy. Na provizorních nosítkách z holí ho jeho společníci dovlékli přes sedlo až na Windachalm. Vůdce Mader se vydal do Söldenu pro pomoc. Zatím Czermack přemýšlel o vzniklé situaci a došel k závěru, že je to trest za to, že si umínil v Söldenu tancovat s cizími ženštinami. Druhý den ho na nosítkách, na nichž den předtím odnášeli mrtvého muže, jenž zemřel na tyfus, dopravili do hotelu v Söldenu. Zdejší lékař, který ovšem s takovým zraněním neměl žádné zkušenosti, ho ošetřil a při karetní hře Reginalda obral o slušnou sumu peněz. V této nepříjemné situaci se naštěstí objevil starý přítel a spolulezec, věhlasný horolezec Ludwig Purtscheller a při přepravě zraněného na nádrží v Imstu vypomohl. V Linci na přestupní stanici ho navíc ještě povalila na nástupišti spěchající žena a sádrový obvaz se rozlomil. Po dobrodružném transportu zraněného do bezpečí se Reginald téměř rok léčil doma v Teplicích.

Znovu se vydal do hor. Další zajímavou příhodu popisuje takto: Při sestupu z "Wilde Freiger" přes Schwarzwandjoch jsme se dostali na ledovci do husté mlhy. Došli jsme až na Timmler Alp ve výšce 2.300 metrů, ale na další cestu nebylo ani pomyšlení. Vůdce Peter Kotter našel místo pod převislým balvanem, kde jsme přitisknuti k sobě přečkali velmi chladnou noc. Obzvlášť já jsem mrznul, protože jsem měl krátké kalhoty dosahující pouze ke kolenům. Ale ráno za rozbřesku mlha ustoupila a my jsme mohli sestoupit do údolí do Ridnaun. Na cestě jsme byli 27 hodin. Poučení? "Hned jsem si nechal ušít pořádné kalhoty s dlouhými nohavicemi". Czermack vždy vysoko hodnotil úsilí a schopnosti svých horských vůdců. Však se také nemalou měrou zasloužil o řádnou organizaci vůdcovské činnosti v oblasti Ridnaun.

Po dobu první světové války bydlel ve Vídni. Nakupoval státní dluhopisy, jenže ty byly po rozpadu Rakouska bezcenné a Reginald Czermack přišel o velkou část svého jmění. Vrátil se do Teplic, kde později zakoupil zámeček v Krupce, dnešní Dětský domov. Dne 3. března 1929 zemřel. Byl pochován na evangelickém hřbitově v Teplicích. Ten byl po jisté době zrušen. V roce 1990 byla jeho rodinná hrobka na teplickém hřbitově objevena a s pomocí ÖBFV - rakouského hasičského sboru upravena.

Reginald Czermack byl pravým nadšeným pionýrem alpinismu. Jen málokterý občan Teplic se může vykázat tak rozsáhlou a různorodou činností s výsledky, které si zaslouží náš obdiv.

Rudolf Alois Scharf


Rudolf Alois Scharf (větší rozlišení není k dispozici)


Bufet pod vrcholem


Kramlovka, nahoře Otto Brosch, uprostřed Lois Scharf, dole Gustl Heinrich


Scharfova ferrata

*Most 28. 8. 1880, †Salzburg 3. 1. 1967

Strýček z Bořně

Narodil se v Mostě 28. srpna 1880. S Bořněm se poprvé seznámil ve čtrnácti letech prostřednictvím přednášky Franze Richtera. Jeho nadšený přednes přiměl mladého Scharfa, aby se v doprovodu dalších nadšenců vydal na pochod k Bořni. Stále se tam vracel a začal jednotlivé partie fotografovat. Již v roce 1914 vystavoval své fotografie v Bílině a přispěl tak výraznou měrou k popularizaci této oblasti. Se svými přáteli, ale často i sám, začal zdejší skály slézat a dávat jim jména, jež se většinou užívají dodnes. Dom, Varhany, Biskupská stolice, Ďáblova kazatelna nebo Růžová zahrada. Skalní partii navazující na "Bílou stěnu" nazval na počest svého přítele a spolulezce Otto Brosche "Ottowand". V roce 1914 se stal členem bílinského "Horského spolku". Vykonával činnost horského vůdce a inicioval vybudování nových cest na vrchol Bořně. Dnes bychom je nazvaly ferraty. Je to známá "Kramlovka", neuváženě poničená, ale opět díky několika nadšenců obnovena. Druhá ferrata vedla od "Měsíční rokle" vpravo od "Pravého severního pilíře" do sedélka za "Biskupskou stolici". Dodnes tam je ocelové madlo. Dále pak roklí na vrchol. Tudy vodil Rudolf Scharf zdatnější turisty. Se svými spolulezci, již zmíněným Otto Broschem, Gustavem Heinrichem nebo Josefem Paulem provedl četné prvovýstupy. Na přání některých návštěvníků slézal společně s nimi i skalní útvary a to od roku 1921. Na programu byly výstupy na "Varhany", "Skautskou", "Přepadlou" nebo "Gregorův komín".

Jako člen horského spolku Bílina usiloval o výstavbu chaty pod Bořněm. Byl také hlavním sponzorem stavby, neboť přispěl částkou 500 rakouských korun a 44.500 korun českých. Peníze pocházely z prodeje jeho domu v Mostě a z jeho velmi aktivní vůdcovské činnosti. Sám si začal říkat "Borschenonkel", Bořeňský strýček. Jeho současníci ho tímto téměř "čestným" jménem oslovovali. Na výstavbě bořeňské chaty usilovně pracoval, takže mohla být v roce 1925 slavnostně otevřena. Sám tam bydlel asi do roku 1936, pak se přestěhoval do chatky Karl-Schütz Baude, jež stála u bořeňské zahrady nad vlastní chatou. Poté se opět stěhoval, tentokrát do bytu na Teplickém Předměstí v Bílině.

Lois Scharf postavil i občerstvovací bufet přímo pod vrcholem Bořně. Jakmile zjistil, že se blíží větší počet turistů, vyběhl po severní cestě nahoru a když výletníci dorazili, už stál za otevřeným stánkem.

Své poznatky o výstupech zaznamenával a sepsal sbírku 200 lezeckých cest v rozmezí let 1925-1945. Bohužel jeho ručně psané poznámky nikdy nebyly vydány tiskem a rukopisy se ztratily. Ale dr. Břetislav Logaj, jenž v roce 1965 vydal lezeckého průvodce, údajně z jeho záznamů čerpal.

V červnu 1945 utrpěl Lois Scharf vážná zranění a v rámci odsunu byl přetransportován do Freibergu, kde se v nemocnici osm týdnů léčil. Pak se v září vydal na třítýdenní pěší pouť přes Bavorsko a Durynsko do Rakouska. Napřed do Lince, později zakotvil v Salzburgu. Na svoji vlast však nezanevřel a vydal knihu "Im Bereiche des Borschen", "V oblasti Bořně".

Rudolf Alois Scharf, "Bořeňský strýček", zemřel v noci na 3. ledna 1967 v Salzburgu.

Anton "Manti" Lexa


Anton "Manti" Lexa (větší rozlišení není k dispozici)


Skupinka z bývalých Lipových bratří na vrcholu v Rájci, asi 1950, Anton "Manti" Lexa 1. zleva


Tunelová věž (větší rozlišení není k dispozici)

*Krupka–Unčín 1921, †1955

Narodil se v Krupce - Unčíně, kam také chodil do školy. Vyučil se ševcem a toto povolání vykonával až do roku 1940, kdy musel v devatenácti letech narukovat do německé armády. Pocházel zřejmě ze smíšeného manželství, takže se domluvil dobře česky i německy.

Už záhy ve věku šestnácti let ve společnosti dalších nadšenců se dostal do oblasti Tisá. Napřed jako čundrák, kdy s partou chodil přes Habartice k rybníku Cihlák, kde často všichni tábořili. Odsud to byl už jen skok do skal. Lezli napřed v Tiských skalách, ale později hlavně v Ostrově. Tehdejší lezci měli velký problém s materiálem. Karabiny byly pouze tzv. hasičské, ocelové, a lana, to byl v nejlepším případě tzv. pletený knot o průměru převážně 12 -14 mm, anebo lano ze stavby, samozřejmě nějakým způsobem "přemístěné". Lezečky nebyly, lezlo se naboso. Lana byla velmi choulostivá na vlhkost. Nesměla zmoknout, vlákna se rozpadávala a materiál ztrácel na pevnosti. Jednou začal Manti Lexa výstup na Palcát. Pojednou začalo pršet. Manti neváhal ani chvilku, skočil dolů směrem do svahu, kde se rychle odvázal, aby mohl ukrýt drahocenné lano před deštěm.

V roce 1942 byl odveden na frontu, kde utrpěl zranění nohy. Po částečném uzdravení se vrátil v roce 1944 domů do Unčína. Připojil se ke skupině lezců, kteří si říkali "Lindenbrüder" Lipoví bratři, protože se scházeli v Unčíně po velkou lípou. Je zde třeba připomenout, že několik členů se politicky angažovalo a po zásahu policie byli zatčeni a umučeni. Ostatní tohoto volného svazku byli nepolitičtí a hlavně lezli. Manti se záhy vypracoval na výborného pískaře. V roce 1944 uskutečnil prvovýstup na Tunelovou a Bratrskou věž. Ta byla nazvána podle unčínského klubu "Lindenbrüderturm" "Věž Lipových bratří". Po skončení války v roce 1945 se zájemci o lezení z Krupky, Unčína a Chabařovic setkávali v hostinci u Löbla v Ostrově - dnešní "Pod císařem". Tam panovala nesmírně přátelská atmosféra pod vlivem vynikajícího majitele Otto Löbla.

Chabařovický rodák Standa Businský vzpomíná: "Často jsme viděli ve skalách partu velkých kluků a mezi nimi kulhajícího "staršího" pána s holí, kterou schoval, jakmile přišel pod skálu a bez nejmenších obtíží absolvoval i velmi těžké cesty. Nějak jsme si padli do oka a on mne zasvětil do všech fines lezení". To byl Manti Lexa. Trochu podivín, ale ryzí charakter. V tomto nestabilním čase krátce po válce Manti pomáhal svým krajanům v Sasku, kteří to v té době neměli jednoduché, nejvíc chybělo jídlo. A tak tajně chodíval přes hranice do Ottomühle, vždy s několika pecny chleba na zádech. Dařilo se mu procházet, protože se v těch svých milovaných skalách velmi dobře vyznal. Ale 2. února 1946 byl při přechodu státní hranice zatčen a předán do internačního tábora na Červeném vrchu v Ústí nad Labem. V září 1946 byl propuštěn do sběrného střediska ve Všebořicích k evakuaci do Německa. Tam bydlel v malém domku v dohledu skal Pfaffensteinu. Podle svých kamarádů žijících v Česku, se prý opakovaně do Ostrova vracel, aby se s nimi setkával. Ale to jsou jenom nepodložené dohady. Ano či ne? Kdo ví. Pravděpodobně v roce 1955 měl Anton "Manti" Lexa nehodu na motorce, při níž utrpěl smrtelné zranění.

Členové Alpenvereinu Teplice


Skautská věž


Dr. W. Marischer a E. Ladisch na vrcholu Ladischovy věže


Dr. Ing. Karl Jirsch Weg


Matterhorn


Hrob Dr. Ing. Franz Ovesného, Zermatt

Rok 1908:
Byli to pravděpodobně spolu s lezci Thielem, Gregorem a Bertholdem z Alpenvereinu Žatec jedni z prvních, kteří prováděli prvovýstupy v oblasti Bořně. Josef Thiele byl v letech 1925-1939 předsedou žateckého Alpenvereinu. Po F. Gregorovi je pojmenovaná komínová cesta, kterou poprvé s teplickými lezci vylezl. Po Bertholdovi byla nazvána věž v západním svahu Bořně.

E. Ladisch

jako prvý vystoupil na Skautskou věž. Ta se po určitou dobu jmenovala Polední kámen a poté, podle vytesaného skautského znaku Skautská. Také jedna věžka v oblasti Varhan nesla dlouhou dobu jeho jméno "Ladischova věž".

Dr. W. Marischer

lezl spolu s E. Ladischem, ale i s jinými, námi neznámými lezci. A to hlavně v oblasti "Bílé stěny", dříve nazývané "Laurinswand" a "Varhan". Pravděpodobně jako jeden z prvních vylezl cestu přes "Přepadlou věž" na jižní straně Bořně.

Podle záznamů Rudolfa Loise Scharfa.

Rok 1930-1937:

Dr. Ing. Karl Jirsch

Dr. Ing. Karl Jirsch byl od roku 1927 do roku 1937 předsedou Alpenvereinu Teplice. V té době čítal spolek asi sedm set členů.

Byl absolventem "Bergakademie" dnešní Montan Universität v Leobenu. Pravděpodobně kolem roku 1900. Stal se poté Bergrathem - důlním radou. Stal se ředitelem Duxer Kohlenverein - Duchcovský uhelný spolek v Teplicích.

V historických záznamech bývalého mlýna "Gründelmühle", neboli Dolský mlýn nedaleko Dubé na Českolipsku je napsáno, že v roce 1921 jej vlastnil Dr. Karel Jirsch. Objekt byl ale neobývaný. V okolí Dolského mlýna jsou horolezecké terény u Chudého hrádku. S manželkou Therezii měl dvě dcery, Irmgard a Editu.

Karel Jirsch byl velmi aktivním horolezcem, hlavně v oblasti Dolomit a Vysokých Taur. Dne 29. července 1937 se vydal spolu se svým přítelem a dlouholetým spolulezcem Ing. F. Lindemanem, toho času chatařem na "Langkofelhütte" na vrchol Langkofelu. Pravděpodobně náhlá změna počasí s následnou bouří byla příčinou toho, že oba muži při výstupu zahynuli. Byli to velmi zkušení horolezci. Po Karlu Jirschovi byla nazvána 14 km dlouhá turistická cesta v oblasti Hohe Tauern z Matrei 1266 m na Nussigscharte 2743 m a dále na "Sudetendeutsche Hütte", postavenou v roce 1929 Alpenvereinem Žatec. Na Nussigscharte je umístěna tabulka na památku Dr. Ing. Karla Jirsche. Taktéž na horolezeckém památníku v Tisé byla v roce 2016 umístěna pamětní tabulka s jeho jménem.

Dr. Ing. Franz Ovesny,

Člen Alpenvereinu Teplice, byl aktivním a zkušeným horolezcem jenž vystoupil na řadu vrcholů v oblasti kolem Zermattu. Dne 5. srpna 1937 se vydal se svým přítelem, studentem medicíny Muc. Gerhardem F. Maternou z družebního Alpenvereinu Opava, na Matterhorn od chaty Hörnli. Za několik dní objevili horští vůdci jejich těla na úpatí hory. Jsou pohřbeni na horolezeckém hřbitůvku v Zermattu , kde jsou uloženy ostatky horolezců kteří zahynuli v této oblasti hor.

Na můj písemný dotaz zaslaný farnímu úřadu v Zermattu, jsem dostal záhy vyčerpávající a velmi vstřícnou odpověď, že Franz Ovesny je v Zermattu pohřben. Zároveň s odpovědí mi byly zaslány i snímky hrobu. Pamětní tabulka se jménem Dr. Ing. Franz Ovesný byla v roce 2016 umístěna na horolezeckém památníku v Tisé.

Hviezdoslav "Sláva" Stehlík


Sláva Stehlík (větší rozlišení není k dispozici)


Sláva Stehlík při prvovýstupu na Morice
foto: Stanislav Malý


Široká Perč v Julských Alpách

*20. 3. 1924, †3. 4. 1972

Sláva bydlel v Krupce - Bohosudově. Někdy kolem roku 1942, ve svých osmnácti letech, se seznámil s členy lezeckého klubu "Lindenbrüder"- "Lipoví bratři" v Unčíně. Tímto klubovým názvem se podepisovali do vrcholových knížek, protože se vždy scházeli pod velkou lípou v Unčíně. V roce 1944 se seznámil s "Manti" Lexou, jenž se pro zranění vrátil z válečného nasazení. Počali lézt spolu a brzo začali tvořit nové cesty hlavně v oblasti Ostrova. Rok 1945 přinesl velké změny. Manti Lexa byl odsunut a Slávek poté lezl s Frantou Grasslem a později s Rudolfem Wokrzinkem, Wolfgangem Bruchem nebo Frantou Kodešem. V té době pracoval jako horník v rudném dole Vrchoslav - Krupka, kde se těžil fluorit.

Sláva se seznámil s krásnou dívkou menší postavy, Růženou Kordovou. Jezdila s ním do skal, kde se Slávkem slézali vrcholy snadněji dostupné. Jejich oblíbeným vrcholem byla věž zvaná "Trpaslík" na levé straně Ostrova. Stará cesta klasifikace III vedla po trochu nakloněné SZ hraně. Na začátku cesty byl asi metrový blok opřený o stěnu, jenž podstatně usnadňoval nástup. Ale znáte kamarády. Však se vždy ve skalách vymýšlely všelijaké taškařice. Tentokrát se zaměřili na ten kámen u nástupu. Jednoho brzkého rána ho s velkým rachotem shodili. A bylo to. Od té doby se ve vrcholové knížce již jméno krásné Růženy neobjevilo. Slávek se urazil a nejméně půl roku s nimi nemluvil. Avšak s Růžou se Slávek oženil a měli spolu dcerku.

Stehlík byl vynikající pískař. Trochu menší postavy, ale se svalnatým, vypracovaným tělem. Měl velkou sílu v rukou a tu také uplatňoval při lezení. Jen málokdy cestu vzdal, visel na rukou neskutečně dlouhou dobu, kdy by jiný už dávno odpadl. Vladimír Slouka v knize "O horo" o něm píše: "Je to neúprosný zastánce čistého způsobu lezení a dodržování saských pravidel na pískovci. Jeho prvovýstupy převážně v oblasti Tisá ve společnosti Rudolfa Wokrzinka a dalších patří k těm nejkrásnějším".

V letech 1944 - 1967 vykonal 61 prvovýstupů. Uvedu několik významnějších. V roce 1957 s F. Grasslem jižní spáru VI na Srnčí věž. V roce 1961 s R. Wokrzinkem Teplickou hranu na Teplickou věž VIIb. 24. 6. 1962 se stejným spolulezcem Jemnou cestu na Sáhiba VIIa a v roce 1967 Srnčí věž S cestou VIIb se spolulezci L. Stojem a Marušákem. Dále pak Diagonálu na Kurtovky či Přímou S hranu na Blížence a další. Ale Slávek nelezl jenom na pískovci. Přelezl mnoho cest ve Vysokých Tatrách letních i zimních. V roce 1964 s vynikajícím libereckým lezcem Joskou Čihulou uskutečnil prvovýstup severní stěnou Široké Perče v Julských Alpách, klasifikace VI.

V lednu 1951 založil spolu s bývalými členy "Lipových bratří" lezecký spolek "Sokol Bohosudov", jenž ale po několika letech zanikl. V roce 1957 stál u zrodu horolezeckého oddílu Lokomotiva Teplice a byl jeho prvním předsedou. Sláva bydlel v Bohosudově, v domě u křižovatky nad kostelem, kde v přízemí byla drogerie. V šedesátých letech, kdy jsme se všichni motorizovali, si i Slávek pořídil motorku, Jawu 250. Ale nijak zvlášť se s ní neskamarádil. Jednou ji zadřel, podruhé si po smyku na vlhkých kolejnicích pořádně natloukl. Od té doby jezdil pozorněji a hlavně pomaleji. Sláva byl tak trochu samorost. Následkem hlučné práce v dole špatně slyšel, takže domluva ve stěně byla někdy obtížná. Ale jinak to byl parťák výborný. Přelezl i velmi obtížné úseky, někdy i mimo stanovenou cestu.

Osobně si pamatuji na jeden výstup, kdy jsme ve čtyřech - Slávek, Ruda Wokrzinek, Wolf Bruch a já, chtěli vylézt v zimě Granátovou stěnu cestou Gálfy -Urbanovič (středem, klas. V-VI). Střídal jsem se se Slávou ve vedení a obtížnou, někdy zledovatělou stěnou jsme postupovali docela svižně. Ale v horní části pojednou začalo sněžit. Dost vydatně. "To dorazíme" - tak znělo naše heslo. Vylezl jsem přes kolmý práh na dobré stanoviště. Na vrchol to byla slabá lanová délka. Doleva vedla mírně převislá lišta. Zkusil jsem to, ale musel jsem se vrátit. Sněžení bylo stále hustší. Sláva nastoupil, zatímco na stanoviště dolezli kamarádi. Sláva visel na zkřehlých rukou, rval se se skálou, ale musel se vrátit. Myšlenka, že bychom museli celou stěnou zpět slaňovat, nás děsila. Slávek to zkusil ještě dvakrát, ale k hustému sněžení se zde, tak blízko vrcholu, přidal i vichr. Ne. Nešlo to. Zpropadených pár metrů od vrcholu. Stmívalo se. Je rozhodnuto. Bivak v tomto nečase nepřichází v úvahu. Zbývá jen osm slanění a jsme dole. Nic se nesmělo uspěchat. Kolem dvaadvacáté hodiny jsme stáhli poslední slanění a šup na chatu. Chci na tomto příkladu ukázat, jaká buldočí vytrvalost a snaha nikdy se nevzdávat, Slávka zdobila.

Ještě jednu slabost i radost měl, u tak tvrdého chlapa možná nezvyklou. Zpívání. Jako člen Krušnohorského sboru se zúčastnil několika zájezdů. Poslední léta Slávka trápila nemoc. Ještě se zúčastnil se sborem zájezdu do Francie. Poté ho nemoc přemohla a v roce 1972 zemřel.

Byl to skvělý lezec, jenž miloval svůj sport nade vše. Zlatým písmem se zapsal do historie lezení v našich skalách.

Břetislav Logaj


Břetislav Logaj


Ve stěně (větší rozlišení není k dispozici)


Zimní vrchol


Břetislav Logaj s rodinou


Alois Scharf a Břetislav Logaj na Bořni v roce 1964

*Praha 21. 3. 1921, †Kámen 28. 8. 1980

Jsou horolezci, kteří lezou silou své vůle, pak horolezci, jež lezou pro slávu a jsou tací, které to prostě baví. Ale Břetislav Logaj provozoval tento sport celým svým srdcem. Svou myšlenku a své nadšení, které ostatně nikdy příliš neprojevoval, dokázal rozdávat ostatním a tím je pro tento sport získávat.

Ve válečných letech bydlel v Praze, v níž se zapojil do odbojové činnosti. V roce 1943 byl zatčen a až do osvobození v roce 1945 byl vězněn v Drážďanech a Terezíně. Po ukončení války absolvoval gymnázium v Ústí nad Labem a poté vystudoval filosofii na VŠ v Praze. Po studiích se uplatnil na hospodářské škole v Ústí. V roce 1955 se seznámil s horolezcem Karlem Vávrou, jenž byl tehdy předsedou horolezeckého oddílu Spartak - Metra Ústí. Pod jeho vedením spolu se svou ženou Bohumilou se začal věnovat tomuto sportu. Napřed na pískovcových skalách, poté na Bořni a pak ve Vysokých Tatrách. V době kdy byl učitelem na průmyslové škole v Mostě začal se intenzivně věnovat lezení především na Bořni a Zlatníku. Zdejší skalní svět se stal jeho druhým domovem. Jeho žena vzpomíná na epizodu ze společného výstupu. "Jistila jsem Břetislava, který náhle sklouzl a spadl, načež se mi lano omotalo kolem krku tak, že jsem se málem uškrtila. Naštěstí se můj muž včas zachytil a sevření lana povolilo".

V roce 1957 založil horolezecký oddíl Lokomotiva Bílina. Přitáhl mezi jeho členy hlavně studenty průmyslové školy. Systematicky je vedl k bezpečnému provozování horolezeckého sportu a vychoval zdatné lezce jako na příklad Rudolfa Stuchlíka, Petra Chvojku či Petra Fišera. Mezi stěžejní akce oddílu patřily zájezdy do Vysokých Tater. Samozřejmě mladí horolezci byli plní elánu a tak je často musel krotit, což vedlo někdy k diskuzím. Jako příklad poslouží příhoda, kdy při vynášce do stanového tábora v Batizovské dolině nařídil uprostřed cesty postavit stany a ve vynášce pokračovat až další den. Jako důvod uvedl přípravu na velehorské výstupy. Ve Vysokých Tatrách provedl kolem padesáti výstupů, včetně nových směrů hlavně na Drůk.

V roce 1960 založil Břetislav Logaj horolezecký oddíl TJ Velkodůl Jan Šverma v Jirkově. Do skal jezdil spolu s ostatními nákladním autem, skříňovou Tatrou V3S, jež se v pracovní dny používala ke svozu vězňů na práci v dole. Jeho hlavní lezeckou doménou však stále byly skály na Bořni a Zlatníku, kde uskutečnil několik pěkných prvovýstupů. Pokročilý věk a i nějaké ty neduhy občas způsobily, že měl s překonáním obtížnosti cesty určité potíže. V takovém případě poslal dopředu svou ženu Bohunku, která cestu zvládla s vrozenou mrštností a elegancí.

V roce 1968 byl čelním přestavitelem KAN 234. Za normalizace musel průmyslovou školu opustit a pracovat na dole. Potom měl zaměstnání na Státním statku jako řidič jeřábu s tankovým podvozkem. Též jezdil jako řidič sanitky, ale i tam ho zastihla ruka normalizace a byl propuštěn s odůvodněním, že by mohl ohrozit nějakého prominentního stranického pacienta. Byl bez práce a hrozilo mu potrestání za příživnictví. To jej však neodradilo od jeho velké lásky, Bořně. V roce 1964 inicioval pozvání pana Aloise Scharfa, "Strýčka z Bořně", který do Bíliny přijel. Od něj získal rukopis horolezeckého průvodce a na jeho podkladě pak vydal knížku "Horolezecký průvodce ve státní přírodní rezervaci Bořeň". Byl též spoluautorem publikace "Nepískovcové skalní oblasti v Čechách".

Dr. Břetislav Logaj byl nadšeným propagátorem horolezectví, jenž svojí činností přivedl do hor mnoho mladých lidí. Jako občan se angažoval pro demokratický vývoj naší společnosti. Napsal též knihu o životě za okupace s názvem "Kdyby šlo zapomenout".

V roce 1976 odešel v 55 letech jako odbojář do důchodu a žil se svojí ženou v rodinném domku v obci Kámen na Děčínsku. Zemřel 28. srpna 1980.

Podstatnou část vzpomínek na "Krále Bořně" mi poskytla jeho manželka Bohumila Logajová v příjemném rozhovoru dne 13. září 2017, kdy jsem ji navštívil v jejím bydlišti v obci Kámen.

Ing. Miloš Matras


Miloš Matras (větší rozlišení není k dispozici)


Miloš Matras (větší rozlišení není k dispozici)


Špicberky, v pozadí Teplitztoppen


Expedice Kačkar 1969, Miloš Matras druhý zleva


Huascarán 6768 m

*Praha 4. 10. 1933, †Peru 31. 5. 1970

Miloš Matras se horolezeckému sportu se začal věnovat v patnácti letech. V roce 1961 se stal členem horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Ústí nad Labem. Výraznou postavou ústeckého horolezectví byl Jaroslav Mlezák, jenž tehdy silně ovlivňoval činnost oddílu. Nejenom lezením na domácích pískovcích, ale preferoval výstupy ve velehorách, hlavně v zimním období. Miloš Matras mohl brzo vykázat pozoruhodné výstupy. Ve Vysokých Tatrách spolu s Jaroslavem Budínem, J. Kolínkem a Ladislavem Veselým prostoupil poprvé v zimním období Lapiňského komín v Galerii Ganku. V roce 1963 Malý Kežmarský štít Stanislavského cestou opět v zimním období, jakožto i východní stěnou na Kupolu. S Jaroslavem Mlezákem, jedním z nejlepších našich horolezců, vystoupil při zájezdu na Centrální Kavkaz na Ušbu 4710m jižní stěnou. V následujícím roce pak vylezl spolu s Petrem Mikešem jižní pilíř na pětitisícovku Dych-Tau. V roce 1963 zdolal s Jurou Ševčíkem Bonattiho pilíř na Petit Dru. Na Kavkaze provedl s Wolfgangem Ginzelem traverz Bezingské stěny, přechod hřebenem přes pět pětitisícovek. Při čsl. expedici do hor Hindukuše vystoupil Miloš spolu s Radovanem Kuchařem a Jozefem Psotkou na vrchol Západní i Východní Uparisimy 6050 m a 6260 m a tato trojka spolu s fotografem Vilémem Hecklem zdolala vrchol Hevadu 6849 m.

V zimním období 1966 vykonal s Jaroslavem Budínem a Gerhardem Tschunkem první zimní průstup Contaminovou cestou na Auquille du Midi VI++ a vrchol Montblancu. V témže roce spolu s J. Budínem, J. Ďuranou a G. Tschunkem stoupal severní stěnou Matterhornu.

Ale i na domácích skalách byl velmi aktivní. Známá je cesta MM v severní stěně Bořně klasifikace VI kterou lezl s Vlastimilem Matěchou. Na pískovcových skalách jsou pověstné jeho převážně spárové cesty. Neboť spáry Miloš dovedl mistrovsky zdolávat. Říkával: "Do spáry musíš vložit ruce jemně, ale tvrdě". Svou první spárovou cestu vylezl již v roce 1958 na Teplickou věž spolu s M. Radou klasifikace VIIa. Následoval "Bič" na Goléma, "Překvapení nakonec" na Čerta v Ostrově či novou cestu "Rekreační spára" na Tureckou věž. V roce 1967 následovala krásně vedená cesta, známé "Schody do nebe" klas. VIIb na Rohovou věž. Spolulezcem mu byl Rudolf Stuchlík. Trochu zvláštní i úsměvná je historka kolem klasifikace cesty "Vzhůru sokolíci" na Vztyčnou věž. V těchto letech jsme se tak trochu hecovali při vytváření nových cest. Miloš po přelezení této cesty opět s Rudolfem Stuchlíkem určil klasifikaci IV. Tím nasadil našemu hecování korunu. No, nyní má klasifikaci VIIb. Jistě sami jste poznali některé cesty z této doby. Miloš vždy říkával: "No co co, musíme si udělat nějaké cesty, které, až budeme starší, přelezeme".

Ing. Miloš Matras stavěl silnice a komunikace. S manželkou Jitkou měl dva syny. Zpočátku bydlel v Ústí, později na Řetenickém sídlišti v Teplicích. Jako většina z nás jezdil na motorce Jawa 250, později si zakoupil auto Škoda MB 1000.

V roce 1966 přestoupil spolu s Jaroslavem Budínem do horolezeckého oddílu Lokomotiva Teplice. Důvodem byla příprava expedic, jež oddíl plánoval. Miloš byl skvělý chlap a parťák. Trochu málomluvný a většinou s úsměvem na tváři. Jen jednou jsme ho viděl se zlostným výrazem, to když se na pracovní brigádě na hradě Krupka, čímž jsme si vydělávali na expedice, rozmáchl velkým kladivem tak mohutně, že se praštil do zadní části hlavy. Jeho nenáročnost se projevovala nejen ve výběru jídla, ale i ve výběru horolezeckého materiálu. Pamatuji, že jednou v zimním období jsme pobývali na Téryho chatě. Odpoledne nás navštívili Miloš s Jardou Budínem. Bivakovali pod severní stěnou Ľadového štítu, kterou chtěli vylézt. Požádali nás o zapůjčení alespoň čtyř skob, měli sebou jenom tři. No, byli na lehko, jenom s kletrákem, lanem a žďárákem. V zimě! Jediné co opravdu neuměl, bylo vaření. Když při zájezdu přišla na něj s Jardou řada, byla vždy rýže promíchaná s kompotem a k večeři rybičky z konzervy.

Lezec to byl excelentní. V každém terénu. Nikdy neztrácel dobrou náladu ani v nejtěžších situacích. Jednou jsme lezli v zimě východní stěnu Bašt. Napadlo hodně čerstvého sněhu a bylo nebezpečí lavin. Na jednom štandu se Miloš podíval dolů a řekl: "Je to v pohodě, máme dobrý dojezd". Tím chtěl říci, že kdyby nás smetla lavina, dojedeme na široké sněhové pole pod stěnou. To jsem si později často v duchu opakoval.

Jan Suchl ve své knize "Cesta končí pod Huascaránem" píše. Nikdy nepodceňoval nebezpečí, nikdy mu nestačilo k zajištění jedna skoba, a tak se mu nestalo, že by spadl. Opatrnost mu však nesvazovala ruce, neomezovala jeho rozhodnost. Když deset chlapů řeklo, vzdáme to, on byl až jedenáctý.

V roce 1968 se stal již jako člen teplického oddílu účastníkem, vedoucím, expedice na Špicberky. Je třeba připomenout, že byl jednou z hnacích sil této akce. Spolu s Jaroslavem Budínem při desetidenním pochodu objevil cestu z ledovce Kongswegen, jenž ústí do zálivu Kongsbay, do Woodfjorden na severu. To byl jeden z cílů expedice. V následujícím roce se též zúčastnil expedice členů teplického oddílu do téměř neznámých hor Kačkaru na východě Turecka.

Zasloužilý mistr sportu Miloš Matras, dlouholetý člen reprezentačního družstva, byl horolezec s mimořádným citem pro skálu, se schopností lezecké orientace a smyslem pro bezpečnost. Vždy klidný, spolehlivý, vytrvalý, plně soustředěný na cíl cesty. Jeho heslem bylo: "Horolezec nepadá".

V roce 1970 zahynul spolu s ostatními členy čsl. expedice v ledové lavině pod Huascaránem v Peru.

Theodor Grohmann


Theodor Grohmann


Ridnaun 1900, hostinec Steinböck, setkání představitelů Alpenvereinu a horských vůdců


Grohmanns Huette 3. 8. 1900 (větší rozlišení není k dispozici)


Theodor Grohmann, paní Marie Grohmannová, Reginald Czermack na ledovci


Theodor Grohmann von Hohenvidim

*Cvikov 27. 4. 1844, †Teplice 24. 2. 1919

Theodor Grohmannn pocházel z rodiny velkoprůmyslníka. Podnikal v tkalcovství a barvířství. Spolu se svým bratrem se stal majitele barvírny a později přádelny v Bystřanech, která zpracovávala hlavně egyptskou vlnu a zaměstnávala až 500 pracovníků. Grohmann vlastnil i podíly některých dolů na Mostecku. V roce 1896 koupil zámek v "Dubském Švýcarsku" v Horní Vidimi. Podle něj získal šlechtický titul "von Hohenvidim". V Teplicích obývala jeho rodina dům v Lipové ulici, kde se dříve nacházelo německé gymnázium. Stal se poslancem českého sněmu.

Grohmann byl nadšeným alpinistou a jedním ze zakládajících členů teplického alpského spolku. Významnou měrou se podílel na výstavbě první Teplické chaty na Blashübel v údolí Ridnaun. Chata byla otevřena v roce 1887. Ale navzdory doporučení místních odborníků i slavného horolezce Ludwiga Purtschellera, došlo v květnu 1888 ke zničení chaty, jež byla postavena příliš blízko lavinové oblasti. Pravděpodobně tlak sněhových mas, či silný poryv větru chatu úplně rozmetal. Zůstalo po ní jen pár kamenů a kusů dřeva. Na ledovci, 300 metrů od místa, kde se chata nalézala, se našla neporušená sektová sklenice. Ihned se počalo se stavbou nové Teplické chaty, ale o 300 metrů výše, na novém výhodnějším terénu. Na místě původní chaty nechal Teodor Grohmann postavit novou útulnu. Celou stavbu financoval z vlastních prostředků. Na počest své manželky ji nazval "Grohmanhütte". Ta po několika přestavbách, poslední v roce 2001, vydržela na tomto exponovaném místě dodnes. Nyní se nazývá "Rifugio Vedretta Piana" - "Grohmannhütte".

Po Reginaldu Czermackovi převzal Theodor Grohmann v roce 1900 předsednictví Alpenvereinu v Teplicích. Podílel se též na výstavbě Müllerhütte nad "Hangenderferner" a nové Teplické chaty. Byl velice aktivním horolezcem a vystoupil na všechny vrcholy v okolí Übeltalferneru. Jediným, i když dost nejasným dokladem o jeho horských túrách, je popis horského vůdce Petra Kotterera z Ridnaun ohledně výstupu na Sonnklarspitze. Samotnému Petru Kottnerovi se dostalo od Theodora Grohmanna urychlené pomoci, když v roce 1888 u Aglsbodenu spadl do Talbašského potoka a zlomil si nohu.

Spolu s Theodorem Grohmannem je třeba se též zmínit o jeho manželce Marii. Byla dosti zdatnou alpinistkou, což v tehdejší době nebylo příliš obvyklé. Místní obyvatelé ji nazývali "Dobrodinka Ridnaunského údolí". Všemožně podporovala místní chudé obyvatele poměrně velkými zásilkami různého, hlavně zimního oblečení, ale i školními sešity, knížkami a psacími potřebami. V době první světové války, jež zlou měrou tuto oblast postihla, poskytovala rodinám, jejichž otcové byli ve válce, finanční i materiální pomoc.

Theodor Grohmann von Hohenvidim byl význačnou osobností teplického Alpenvereinu. Jeho nadšení pro hory, podložené vlastními finančními možnostmi, přispělo značnou měrou k vytvoření zlaté éry alpinismu v Teplicích.

Jaroslav Budín


Jaroslav Budín (větší rozlišení není k dispozici)


Obr, Památka zesnulým, VIIb


Bořeň, Čihulova cesta na Ostrou věžičku


Belaja Kaja, Kavkaz


Kongswegen


Expedice Kačkar


Mont Blanc


Matterhorn

*29. 7. 1935, †2. 6. 2011

Jsou osobnosti, které procházejí životem bouřlivě, hlučně, dělají kolem sebe vír, ale poté se brzo na ně zapomene. Ale pak jsou lidé, kteří prožívají život klidně, ve stálé pohodě, jako by životem lehce proplouvali, k radosti své i radosti svých blízkých a přátel. Zanechávají po sobě výraznou a nesmazatelnou stopu, naplněnou výtečnými výkony, stopu jež nikdy nevymizí. Ve skalách, horách, ale hlavně v našich srdcích.

Takový byl Jarda. Tichý, klidný, stále s lehkým úsměvem na rtech. Tak jsme ho všichni znali. Ale občas se dovedl také pěkně rozparádit, vesele rozdával dobrou náladu všem okolo. Co nesnášel, byla faleš a jakékoliv předstírání. To se pak pěkně rozdurdil, o tom bychom mohli leccos vyprávět.

Skály a hory. To byl vedle své rodiny jeho druhý svět. Tam byl panečku pan horolezec. Osobně jsem ho považoval za jednoho z našich nejlepších. On po skále nelezl. On po ní plul, splýval nahoru i v těch nejkritičtějších okamžicích. S ním jste se cítili v bezpečí. Jmenovat jeho cesty by zabralo mnoho místa. Chtěl bych se zmínit pouze o několika málo z nich.

Na pískovcích vytvořil 46 nových cest. Rohová věž údolní cesta VIIc, Hamlet pravá spára VIIa, Vztyčná jehla údolní VIIc, Trpaslík údolní VI, Zarostlá věž Apollo 10 VIIa, Želva Hladká hrana VIIb, Trůn SV hrana VIIb, obě ve Žlebu a jedinečná "Budínova cesta" na Schůdnou věž VIIb a mnoho dalších. Jeho cesty se vyznačují přímostí, čistou linií a obtížností. Prostě paráda.

Ve Vysokých Tatrách se svým hlavním parťákem Milošem Matrasem snad přelezl všechny význačné cesty. A to hlavně v zimním období. Lapiňského komín na Galerii Ganku, S stěnu Ľadového štítu, S stěnu Prední Bašty, S stěnu Kežmarského štítu a mnoho dalších.

Ze zahraničních výstupů, a nebylo jich zrovna málo, vyjímám: 1. čsl. výstup Salcburskou cestou ve V stěně Watzmannu, prvovýstup V stěnou na Belaju Kaju 3 851m a S stěnou Čotči 3 638m klas. 5b v západním Kavkazu, S stěnou Matterhornu, J pilíř na Marmoladu, první zimní přelezení Contaminiho cesty na Midi, klas. 6++, zimní výstup SV cestou na Mont Blanc, obě cesty s Milošem Matrasem a mnou. Při expedici v Kanadě vystoupil na vrchol Mount McKinley. Zúčastnil se expedic teplického oddílu na Špicberky a do hor Kačkaru. I zde má na svém kontě několik obtížných prvovýstupů. Při expedici na Špicberkách uskutečnil spolu s Milošem Matrasem výpravu, jejímž cílem bylo nalezení cesty z ledovce Kongswegen do Woodfjorden. Byl to jeden z úkolů expedice. Za deset dnů překonali cestu dlouhou 120 km a zpět ve velmi obtížných arktických podmínkách. Za své výkony obdržel čestný titul "Mistr sportu".

Musím se zmínit o dvou příhodách, které jsem s ním prožil. Při sestupu z Aiguille du Grépon v skupině Mont Blancu jsme byli nuceni bivakovat v horní části ledovce. Silně mrzlo a my jsme neměli nic k pití. Jarda našel místo pod balvanem, kde voda kapala a tak kapky zachytával do lahve. Po asi 40 minutách měl malou láhev téměř plnou a nabídl jí ostatním. První z nás ji vzal a naráz celou vypil! I když byla tma, viděl jsem plamínky v Jardových očích. V ruce měl pojednou cepín a dalo mi to dost práce, abych ho zklidnil. Druhá příhoda. Lezli jsme ve čtyřech severní stěnou Matterhornu. Po bivaku se prudce zhoršilo počasí. Sněžilo, vál silný vichr a zledovatělá skála byla pokryta vrstvičkou sněhu. Občas se na nás vysypala malá lavínka. Jarda začal lézt. Jednu délku za druhou. Já na konci jsem vytloukal těch pár málo skob a neustále jsem byl na pokraji pádu. To co tenkrát Jarda překonal bylo nadlidské lezení. Nikdy na to nezapomenu.

Takový byl. Člověk, horolezec, se kterým se každý cítil dobře, bezpečně. Odešel náhle, příliš náhle, ale v našich vzpomínkách je stále mezi námi.

Rudolf Wokrzinek


R. Wokrzinek, F. Bubla, W. Bruch


R. Wokrzinek slaňuje


Watzmann


Zájezd na Téryho chatu 1963

*26. 4. 1931, † 28. 10. 2010

Jak se tak postupně seznamujeme s osobnostmi našeho regionu, nesmíme opomenou na jednu výraznou, ale i trochu svéráznou postavu teplického oddílu, Rudolfa Wokrzinka. Na jeho menší, zavalité postavě bylo vidět, že se jedná o silového lezce, pro něhož spáry či převisy jsou tím pravým lezeckým rájem. Však také sílu potřeboval při výkonu zaměstnání. Byl horníkem, dlouhá léta pracoval v rudném dole Vrchoslav, později přešel do uhelného dolu Chabařovice, kde se dnes rozkládá jezero Milada.

V rudném dole přišel k úrazu, když při obsluze vrtné soupravy tato narazila na starou nálož, jež vybuchla. Život mu zachránila skutečnost, že byl skryt za strojem. Přesto utrpěl poranění hlavy a přišel o část ucha. Bydlel v Bohosudově, poblíž domu, kde se dnes nachází pošta. Se svou manželkou Gerlindou, jež také dobře lezla, měli dceru Hanu.

K lezení se Ruda dostal ve svých patnácti letech. Do skal zpočátku jezdil se skupinou lezců z Unčína, následníků bývalých "Lipových bratří". Pro Rudolfa se pískovcové skály staly druhým domovem, jeho velkou láskou. Byla to tenkrát dobrá parta. Sláva Stehlík, vynikající pískař, Wolfgang Bruch, jenž se stal pro Rudu nerozlučným partnerem, Franta Kodeš, který neznal "nejde to", trochu podivínský "skokan" Karel Wächter a stěnový specialista Kurt Schrank, jenž vždy lezl s koženou motoristickou pokrývkou hlavy. Jezdili hlavně do Ostrova, dokud se neuzavřelo rozsáhlé hraniční pásmo. Rudolf Wokrzinek lezl všechny obtížné cesty, ale jak jsem se již zmínil, obzvláště si oblíbil spárové cesty, u kterých mohl uplatnit svoji sílu a techniku.

Ruda je autorem 124 prvovýstupů. Například: Křížová věž cesta Excelsior VIIa z roku 1962, Opomenutá věž - Sřídavá cesta VIIa, Turistická údolní cesta VII, Medvídek S spára VI, Africká věž Pravá spára VI a mnoho dalších. V severní stěně Bořně se spolu s M. Jancsínem a G. Tschunkem významně podílel na vytvoření "Teplické diretissimy". Ovšem Rudolf nepůsobil jenom na pískovci. I ve Vysokých Tatrách přelezl mnoho významných cest. A to většinou v zimním období. V těchto obtížných podmínkách se naplno projevila jeho přímo buldočí vytrvalost spojená s odhodláním vždy cestu dokončit. Stredohrot S stěna přímo, Javorový štít S stěnou, Lomnický štít Z stěna, Žlutá stěna Cagašíkova cesta, Galerie Ganku Puškášova cesta, Rumanův štít S stěna a mnoho dalších. V Alpách prostoupil s Wolfgangem Bruchem nejvyšší stěnu Alp, východní stěnu Watzmannu. V letech 1963-65 byl členem výběrového krajského družstva.

Ruda se v horách vyznačoval velkou houževnatostí a odolností. Nikdy si na nic nestěžoval a dokázal pořádně zabrat. Jen jednou jsem ho slyšel hlasitě reptat. Bylo to v zimní severní stěně Javorového štítu, když jsem v již v horní část Stanislavského cesty usekával ledový převis a kusy ledu padaly přímo na dole jistícího Rudu. Tehdy se hlasitě ozval, že ho snad chci zabít? Ale otřepal se a bylo vše v pořádku. Ruda byl prostě vynikající parťák.

V době, kdy jsme se všichni motorizovali, měl Ruda problém se získáním řidičského průkazu. I částečně kvůli jeho zranění ze šachty. Tak si alespoň pořídil dvousedadlového pionýra. Plně naložená padesátka s manželkou, dcerkou a batohy do tiského kopce pěkně funěla. Když se v pozdějších letech marně pokoušel o získání řidičského průkazu, aby si mohl pořídit auto a byl opakovaně odmítnut, naštval se a požádal o vystěhování. Jeho dcera mezitím odešla za svým manželem do západního Německa a tak se Rudolf s manželkou odstěhoval za ní. Bydlel ve bavorském Straubingu, takže do svých milovaných hor to neměl daleko, čehož také hojně využíval. Opakovaně také přijížděl do Tisé na návštěvu, podívat se na skály, kde prožil podstatnou část svého plodného života.

Zemřel 28. 10. 2010 ve věku 79 let. Jeho jméno bude vždy významnou součástí historie horolezectví našeho regionu.

Jaroslav Mlezák


Jaroslav Mlezák (větší rozlišení není k dispozici)


Brnčálova chata, 1963, Jaroslav Mlezák druhý zleva
foto Karel Plechač


Rajská věž, Příhrazy 1963, foto Kropáčková


Žluté cimbuří, Jetřichovice 1963, foto Kropáčková


Želva, Adršpach

*1924, † 2015

Byl to "Pan horolezec". Však také měl přiléhavou přezdívku "Sahib". Všestranný a vynikající horolezec, po dlouhá léta státní reprezentant, má na svém kontě mimořádně těžké a náročné výstupy, od pískovcových věží až po alpské čtyřtisícovky. Svými pedagogickými schopnostmi a autoritou oslovoval generace začínajících i pokročilých horolezců. Na pískovci vylezl 31 prvovýstupů. To není na tak úspěšného lezce mnoho, ale je to dáno tím, že se snažil poznávat všechny oblasti.

Jaroslav Mlezák začal lézt v roce 1946 pod hlavičkou klubu čs. Alpinistů Hradec Králové o čemž svědčí zápis ve vrcholové knížce "Želvy". V roce 1950 vstoupil do oddílu v Ústí n/L. Zde se pod jeho vlivem začalo měnit pojetí horolezectví z klasického na výkonnostní. Vyznával takové minimalistické lezení. S jedním kletrem putoval po skalách i po horách, jenž nesměl nikdy vážit více něž deset kilo. A to i na jeho zahraničních cestách do větších pohoří v Rakousku, Norsku, Korsice a podobně. Spávalo se zásadně v přírodě pod převisy nebo v senících. Když bylo nejhůř, tak se muselo do chaty.

Antonín Šulo vzpomíná: "Jednou jsme při lezení na pískovci pořádně zmokli. Rychle se ochladilo a začal foukat chladný vítr a tak jsme se schovali pod převis. Pod ním Jarda ze sebe rychle sundal všechno oblečení mimo spoďárů. Byla mu zima, protože slaňoval jako poslední. Začal pod převisem v písku rychle vyhrabávat díru do níž ulehl. Vyhrabaným pískem se přikryl a začal si lebedit. Písek byl od slunce vyhřátý, takže to měl jako písečné lázně. Byl to prostě klasik celým životem". Nikdy nepoužíval jakékoliv moderní jistící prostředky. Navazoval se zásadně úvazkem z lana na tělo a používal sedací smyčku. To bylo jeho pojetí lezení. Nějaká jistítka? Nač tahat sebou takové harampádí.

Denně běhal. V zimě, když napadl sníh se Jarda se proměnil v lyžařského fantoma, hltající kilometry na štrekách mezi Telnicí a Flájemi. Vstával ve čtyři hodiny ráno, což pro jeho spolulezce bylo někdy dosti náročné, ale v osm večer už měl večerníček. Nikdy nepil žádný alkohol, ani nekouřil. Společenských zábav se příliš nezúčastňoval. Na jeho chatu v Ostrově chodil nejraději pěšky, ačkoliv měl krásný červený kabriolet Škoda Felicie. Od roku 1952 po dlouhou dobu předsedal horolezeckému oddílu Lokomotiva Ústí nad Labem. Vybudoval velmi aktivní kolektiv velmi zdatných a výkonných horolezců.

Sport mu byl vším. Dokládá to příhoda z jeho života. Byl dvakrát ženatý, ovšem jeho první manželství netrvalo dlouho. Vše se událo v roce 1960. Jako novomanželé zakoupili v prodejně kompletní nový nábytek. Ten nechali až do odvozu v prodejně. To bylo někdy na jaře a v tu dobu přišla nabídka zájezdu na Kavkaz. A zájezdy to nebyly nikterak levné! Jarda nezaváhal ani na okamžik. Nově zakoupený nábytek prodal a za utržené peníze jel na Kavkaz. Zájezd byl velice úspěšný a vylezly se pěkné výstupy. Jenže Jardu po návratu čekalo rozvodové řízení. Manželka jeho rozhodnutí neunesla.

Několik jeho významnějších výstupů: Na pískovci spolu s Jardou Budínem provedli v roce 1965 druhé přelezení Hasseho cesty na Velký Pravčický kužel VIIc. Prvovýstupy: Rohová věž údolní cesta VIIb, Blíženci J sokolík VIIa, Hřebenová jehla údolní cesta VIIb, Klárka údolní cesta VI a mnoho dalších. Ve Vysokých Tatrách se spolulezci z oddílu provedli v roce 1958 zimní desetidenní přechod hlavního hřebene od Železné lávky po hřeben Hrubó. První zimní průstup S stěnou Kežmarského štítu. V roce 1960 s M. Matrasem JV stěnu Ušby a S stěnu Ulu-tau-čany, 1964 S stěnu Glossglockneru, s F. Chlumským Z stěnu Petit Dru a V stěnu Grand Capucin. V roce 1960 byl jako jeden z prvních jmenován "Mistrem sportu".

Byl to vynikající sportovec. Jeho krédo bylo, s minimem prostředků dosáhnout maximální výsledek. Ovšem ne každý si s ním rozuměl. Navenek se zdál být nepřístupný, tak trochu odtažitý. Ale jinak to byl kamarád k pohledání. Pro své spolulezce nebyl jenom velkým přítelem, ale téměř otcem. Co dodat? Pro lezce tady na severu Čech, ale i odjinud, byl a bude vždy majákem našeho sportu.

Karel Krombholz


Karel Krombholz v Tisé (větší rozlišení není k dispozici)










*1. 7. 1930, †30. 4. 2008

Byl nazýván králem Labského údolí. A to plným právem. Karel, "Charlie", jak mu jeho známí říkali, byl v 50. letech minulého století vedoucí osobností v české části Labských pískovců, kde vytvořil přes 140 prvovýstupů.

Karel začal s lezením v roce 1948. Jeho vzorem i učitelem byl Friedrich Prautsch z Boletic, který se později odstěhoval do Stuttgartu. Na tu dobu Karel vzpomíná: "Slídili jsme v Děčíně po nějakém spojení na staré místní horolezce. Dostali jsme tip, že v Loubí je sběrný tábor Němců a mezi nimi že najdeme Emila Hankeho z Arnoltic, jenž se vrátil z ruského zajetí. Tajně jsme se do tábora dostali, Hankeho našli a s ním jsme pak lezli. "Byl to moudrý starší pán, který nás mnohému naučil".

V roce 1950 se s Helmutem Weigelem vypravil do zimních Tater. Výzbroj neměli a tak jim do projíždějícího vlaku v Ústí podal Zdeněk Vlk alespoň cepíny. Vystoupili Kračmarovým žlebem na Gerlachovský štít.

Lezci z Děčína v čele s Karlem Krombholzem a bratři Weigelové navázali spojení se saskými lezci a 24. června o půlnoci přešli ilegálně státní hranice a lezli na řadu saských vrcholů. Též se pašovalo, vzpomíná Karel. Z Německa lana, pláštěnky do deště a hodinky, od nás pak pláště na kola, boty a cigarety "Partyzánky".

V roce 1952 se Karel stal členem krajského výběrového družstva. Ve Vysokých Tatrách v letech 1957-59 vylezl Lapiňského komín a Puškášovu cestu na Galerii Ganku. V roce 1960 se stal členem státního reprezentačního družstva.

Ale jeho hlavním polem působnosti byl Labák. Karlovi, svého času zapřisáhlého nepřítele žen, se nevešlo do srdce nic jiného, než ty pískovcové skály. Jak již bylo uvedeno, otevřel na 140 nových cest v Labském údolí, v oblasti Tisé a Ostrova. Ale několik jeho cest najdeme i na Mužském, v Adršpachu či Příhrazích. Byl mistrem klasických cest čistých linií. Jenom výstupů s klasifikací VII vytvořil 36. V Tisé středem náhorní stěny na Východní věž. V Ostrově údolní na Sokola a S hranu na Orla. Bělská jehla údolní cesta VIIb. Na Kazatelnu v Labáku údolní cesta VIIb, Strážce, cesta přátelství VIIb, Želva údolní VII a další. V Příhrazích je na Rajskou věž jeho prvovýstup pojmenován "Krombholzova cesta", stejně jako na Drábský sloup na Mužském. Jako prvý vystoupil na vrchol Baby - Wesselsteinu. Věž se nachází mezi vsí Veselí a Mojžířem.

To je jenom několik ukázek z jeho bohatého seznamu prvovýstupů. Cesty vytvářel vždy poctivě podle přísných saských pravidel lezení na pískovcových skalách. Jeho nejoblíbenějším stylem bylo spárové lezení. "Kde je spára, tam je cesta". Tak znělo jeho heslo podle kterého se spáraři řídí dodnes. S jistícími kruhy zacházel velmi šetrně. Když v dlouhé údolní stěně Želvy umístil jen jeden kruh a to velmi vysoko, mnozí kroutili hlavami a vyčítali mu, že je příliš nebezpečná. Takže tam na konci spodního zářezu umístil, trochu proti svému názoru, další kruh.

Labské údolí, to byl Charliho celý svět. Neustále vyhledával nové možnosti. Ale také pečlivě sledoval veškeré horolezecké dění ve svém rajonu. Jednou jsme lezli na Jeptišku a já s pocitem "to přece musí jít", jsem vrchní část přelezl bez stavění. Většinou se zde stavělo ve třech. No dobrá. Zápis do knížky. Za několik dní jsem potkal Karla a k mému překvapení mi s úsměvem řekl: "Viděl jsem tě, seděl jsem naproti na masivu". Takový byl. Nic mu nemohlo v Labáku uniknout.

Karel byl sice samotář, ale rád měl kolem sebe kamarády se kterými si rozuměl a kteří měli podobné názory jako on. A nebylo jich málo. Když svou trochu svéráznou češtinou vyprávěl některý ze svých příběhů, bylo to příjemné a radostné naslouchání.

Říkával: "Kamarádství je velký dar. Bohužel dnes ve skalách takové to opravdové kamarádství chybí. A to je velká škoda".

V pozdějším věku, když pozoroval velký nával lezců a mumraj kolem nich, trochu na svůj milovaný Labák zanevřel. Karel Krombholz, čestný člen Českého horolezeckého svazu, byl uznávanou veličinou pískovcového lezení nejen u nás, ale i v sousedním Sasku. Odkaz tohoto poctivého, čestného a přitom skromného lezce je stále ještě přítomen mezi pískovcovými velikány nad údolím Labe.