Na obrázku je podoba chaty v roce 1930. Tehdy to byla restaurace "Schönsteiner Hof" (Schönsteinerův dvůr) s číslem 198.
Více o historii Tisé
Naše oddílová chata původně sloužila jako hospoda. Později se vlastníkem objektu stal Krajský projektový ústav
v Ústí nad Labem. V době, kdy členové oddílu chtěli chatu od KPÚ koupit, nebylo možné prodat ji organizaci.
Chatu tedy nekoupil oddíl jako celek, ale jeho členové jako soukromé osoby za své peníze. Za chatu dohromady
zaplatili přibližně 50 000 Kčs. V té době byla chata na spadnutí. Členové oddílu postupně doplnili dveře,
vybudovali septik, udělali podlahy, přistavili dřevník. Na chatu byla přivedena voda. Byla vyčištěna studánka
a původní kameninový žlab pro přívod vody do chaty byl nahrazen trubkami. Toto potrubí slouží dodnes.
Slovy Gerharda Tschunka:
Chata byla zakoupena v roce 1970 od Krajského projektového ústavu Ústí. Chatu jsme koupili soukromě
– Rudolf Ponocný, Miloš Matras, Jaroslav Budín, Gerhard Tschunko. Poté jsme ji převedli na Lokomotivu,
která nám potom postupně vracela vloženou sumu formou zaplacení různých zájezdů, na materiál a podobně.
Potom jsme začali obnovovat chatu svépomocí jak se dalo. V roce 1971 se udělal vodovod, koupil se darling,
upravila se střecha. V dalším roce se poblíž dnešního ohniště vykopal septik. Ten nám vyhrabal bagrem člen
našeho oddílu který bydlel v Tisé.
Rok 1973, podlaha v jídelně. Vykopat, odizolovat a já jsem položil podlahu. Také jsem udělal to obložení
ve společenské místnosti. Ze zrušených sloupů elektrického vedení, které sehnal Maršík, jsem postavil kůlnu.
Honza Pour s kamarády udělali elektriku. Udělaly se lavice a stoly a upravily se vrchní místnosti.
Všechno bylo brigádně, materiál se částečně koupil, něco a to většinou, se tak zvaně přemístilo z různých staveb.
Instalatérské práce prováděl Rudolf Ponocný. Ten byl také hlavním organizátorem všech prací. Tak se postupně
chata upravovala, třeba okna a dveře. Vyzdil se také komín. Do roku 1975 se tak chata stala celkem obyvatelnou.
Slovy Honzy Poura:
Při koupi chaty tam voda vůbec netekla. Z prameniště (studánky na louce nad protější chatou) tekla voda v trubce
pod zemí do protější chaty, kterou tenkrát vlastnili pánové Kukačka a Skalský a protékala v korýtku (žlabu) z kamenů
volně jejich přízemkem. V tomto korýtku si chladili piva apod. Jejich chatu opouštěla voda trubkou a na mezi vytékala
volně do pole kde stala se potokem. Tam jsme chodili v kýblech pro vodu – nejen užitkovou, ale i pitnou,
což nás pěkně štvalo!
S přívodem vody do chaty přímo ze studánky byl problém, protože okolo chaty byl terén velice obtížně "kopatelný".
A my museli udržovat spád, aby voda vůbec tekla, protože výškový rozdíl a tím i spád mezi prameništěm a naším darlingem
byl velice malý. Kdyby se pro změny směru trasy vody použily v té době standardní trubky se šroubovými spoji (kolínka),
spád by se v nich ztratil a nic by neteklo. Situaci zachránil Ruda Ponocný, který sehnal tenkrát revoluční novinku v ČSR,
ohebnou vodovodní trubku, která nemá ztráty v ohybech. Kopali jsme tam téměř všichni, ale hlavní tam vykopal
(obzvláště ve skále) profík a kamarád Tonda Malich – který kopal profesionálně za Pozemní stavby.
Můžete si představit naši radost, když voda po všech strastech zabublala v darlingu.
Vyvážení žumpy, obrazem a slovy Jiřího Reissiga:
Objevil jsem v archivu fotky z historie chaty. A sice vyvážení žumpy. Muselo se to dělat v zimě.
Silně to páchlo. A nikdo to nechtěl dělat. Tak jsme se s Petrem Zeithammerem zakalili, vzali staré
montérky a vyvezli to. Asi po 2 zimy jsme to dělali a pak předali štafetu dál.
A skutečně jsme se museli zakalit jako ocel, protože nikdo nechtěl vyvážet ten humus.
Dnes se tento pojem užívá u mladých když se opijí, ale tenkrát a i dnes je to výraz pro jistý druh
oběti, pominu-li skutečné kalení oceli.
Pro zobrazení v plné velikosti klepni na obrázek.
Jiří nakládá
Jiří jistí, Petr táhne
Autor následujících fotografií: Lukáš Chalupecký. Pro zobrazení v plné velikosti klepni na obrázek.