Horolezecký oddíl TJ Lokomotiva Teplice – založen 1957
Zprávy Vzkazy Akce Chata Knihovna Dokumenty Kronika Historky Osobnosti Archiv Odkazy Kontakty

Gerhard Tschunko – Historky – Lezení

Obsah

Solo
Nožová fontána

Solo

Předkládám soubor o sólovém lezení. Je to téma o kterém se málo mluví, možná i záměrně. Ne každý se mnou možná bude souhlasit, ale je to můj názor.

Reinhold Messner:
Sólování je jako se zamilovat. Ztrácíš při tom hlavu.

Solo. To trochu magické slovo v horolezectví. Má mnoho tváří a mnoho podob. Jeden člověk sám v horách nebo ve stěně ještě nemusí znamenat naprostou samotu. Vím. Pod tím pojmem "solo" si většina lezců představuje to pravé, ultimativní sólování. Ale rozeberme si to po pořádku. Když dva, nebo skupina vystupuje nebo sestupuje ve snazším terénu, jde také každý vlastně sám, nejištěn. Když horský vůdce vede klienty, je odkázán jenom sám na sebe, bez ohledu na to, že má ještě odpovědnost za své klienty, nebo prvolezec, který má na laně za sebou nezkušeného nebo slabšího druha nebo družku a ocitá se v nejištěném terénu, je také odkázán sám na sebe. Ale pořád je tu někdo, s kým může rozmlouvat, debatovat nebo mu i nadávat. Anebo mu mohou případně poskytnout určitou pomoc. Ale horolezec, který se rozhodne jít na tůru sám, je opravdu sám. Široko daleko nikdo. Jen on a hora nebo skála. A to je právě ta jedinečná atmosféra, ve které se on ocitá. Teď nemluvím o zvýšeném riziku. To je samozřejmý přívažek celého podnikání.

Proč chodí lidé sami? Jsou proto různé důvody. Buď nemá v daném okamžiku spolulezce, nebo se mu parta jaksi nezamlouvá a on přesto chce jít na výstup, anebo prostě jen tak. Někdo také z frajeřiny. To jsou ty horší případy. Ale já si myslím, alespoň u mne to tak bylo, že sólování je vrchol lezeckého podnikání. Musím být ovšem na to patřičně fyzicky ale hlavně duševně připraven, to znamená, že chci, toužím po tom překonat všechny obtíže a nebezpečí sám. To není proto, abych se pak někde vychloubal. Je to pro ten úžasný prožitek. Pro to lehké mrazení po celém těle, pro ty okamžiky, kdy se rozhoduješ teď musím, pro ten pocit obrovského ulehčení po zdařeném podniku. Ovšem jsou zde i okamžiky trochu smutné. Na vrcholu jsi sám, nikdo ti nepodá ruku, nikdo ti nenabídne třeba tatranku nebo pití. Jen se díváš na tu krásu a necháváš se unášet do nekonečných dálek.

Lezl jsem solo na pískovci, v letních i zimních Tatrách, na vápenci, v ledových stěnách východních Alp i v oblasti Montblanku. Byly to skvělé prožitky. Však jsem si našel i vynikající vzory. Herman Buhl, Walter Bonatti, John Harlin, Reinhold Messner, Paul Preuss, Emilio Comici, Cesare Maestri a mnoho dalších. Dlouhá je ovšem také řada těch, kteří za tu svoji touhu po dobrodružství zaplatili nejvyšší daň.

Lézt solo je také určitý projev vzdoru. Vzdoru s příměsí pýchy a sebejistoty. Já. Pak se ovšem někdy sololezec dostane do situace, kdy musí postoupit velké riziko. Tehdy se srdce rozbuší, dlaně vlhnou, celé tělo jakoby strnulo. Mozek ale zavelí, musíš dál, zapomeň na vše co ti prochází myšlenkami, zde máš problém, tak ho vyřeš, jak už tolikrát předtím. O těchto cestách se moc nemluví a když už, tak jen prostá fakta a většinou s určitou zlehčující nadsázkou. O pocitech stísněnosti nebo strachu vůbec ne. Takoví jsme.

Možná někdo se mnou nebude souhlasit. Ale je to můj postoj k věci.

Gerhard Tschunko

Nožová fontána


Aiguilles
Je brzo ráno. Nebe nade mnou je modré, téměř bez mráčků, takže to vypadá na pěkný den. Šlapu po Plan de l´Aiguille od střední stanice lanovky vedoucí na Midi. Se svou manželkou a synem jsme ubytovaní v kempu blízko Chamonix. Při pohledu z kempu směrem na západ se nad stany tyčí žulová hradba chamonixských jehel, slavných to Aiguilles, napravo ledová homole krále zdejších hor Mont Blancu.

A tomu nelze odolat. Rodina dnes pojede na Brévent a já si udělám malý výlet do světa žulových jehel. Jako cíl jsem si vybral vrcholky na rozsoše vybíhající z Aiguille du Plan. Aiguille du Feu, de Lepinay, du Peigne a další, to jsou přece jména jež přímo vybízejí k jejich slezení. Vybral jsem si Aiguille du Lames Fontain. "Nožová fontána" by se název dal volně přeložit. Takže šlapu po sotva znatelné stezce a brzo se dostávám na ledovec Pélerins. Jsem sám a cesta po ledovci plném trhlin a séraků není pro sólistu zrovna putování pohádkovou krajinou. Ještě že sněhové mosty přes větší trhliny jsou po ránu dobře promrzlé a drží. Jak to ovšem bude při zpáteční cestě nyní neřeším. Ráno jsem vyjel hned první lanovkou. Mám jen nejnutnější. Cepín, mačky, 30 m 12mm lana, tři skoby, pár smyček, dvě tatranky kolečko uheráku a butilku s čajem. A žďárák. Člověk nikdy neví.

Dostávám se na takovou strmější rampu mezi horním a dolním patrem ledovce. Již vidím cíl mé dnešní cesty. Proti ještě poměrně nízkému slunci je silueta vrcholu jasně zřetelná. Moje předpokládaná cesta výstupu je celá ve stínu. To je dobré. Trhliny ledovce mne donutí trochu vybočit z předpokládaného směru a tak se ocitám vpravo od trasy. Od nástupu do skalních partií mne dělí dost široký pás strmého ledu pokrytého na okraji strmou žulovou šotolinou jež nepříjemně ujíždí při každém kroku. Chci se dostat na druhou stranu koryta tvořeného převážně vodním ledem, který pomalu roztává. Již jsem téměř na druhé straně, když mi pojednou pod nohama začíná ujíždět svah. Krátký pohled dolů, kde sráz končí v široké okrajové trhlině, kterou jsem předtím obešel. Hrabu jako splašený nohama rukama v té ujíždějící směsi ledu a kamení. Konečně jsem se zachytil na skalním hrotu a po několika metrech jsem s té šlamastiky venku. Oddychl jsem si. Okrajová trhlina dole nevypadala příliš lákavě.

Dostávám se na výstupovou trasu a po krásné, pevné žule lezu výše. Ta montblancská žula je ráj pro lezce milující spáry či sokolíky. Stupy nic moc, ale zato ty nádherné plotny s malými ďolíčky. Mám již jisté zkušenosti z lezení v této oblasti, ale vždy mne takové lezení uchvacuje. Vystupuji po střední části velkého zářezu, když tu pojednou zjišťuji, že nade mnou je jenom pás velkých převisů. Tudy asi ne. Prásknul jsem se. Jak jsem se v lezecké euforii hrnul nahoru, uhnul jsem s cesty. Zakládám smyčku a připravuji lano na slanění. Doufám, že těch patnáct metrů bude stačit. No, ještě jednou patnáct a jsem na výstupové trase. Balím lano a lezu. Žebro za žebrem, občas komínek a dostávám se na rameno vedoucí na vrchol. Strmý, ale dobře lezitelný pilíř mne vede nahoru.

Vrchol. Malinká šikmá plošinka tak pro jednoho, dva. Dívám se na tu nádheru kolem, osvícenou poledním sluncem. Nade mnou ledová Aiguille du Plan, kousek dále mohutná Blaitiere a za ní vykukuje tmavá silueta Grand Charmoz. Jsem v nebi. Ale sám. S nikým nemohu tu radost sdílet. To je osud sólisty. Zatím co se dívám, sním moje tatranky a napiji se čaje. Zápis do zápisníku ve vrcholové plechovce a je pomalu čas na sestup. Mám ještě pořádný kus cesty před sebou. Sestupuji obezřetně, ale poměrně rychle. Jenom dvakrát si hodím lano přes hrot a tak napůl slaňuji. Vyhýbám se tomu ledovému svahu co mi při výstupu dal pořádně zabrat a dostávám se na spodní patro ledovce. Je pozdní odpoledne a sněhové mosty nevypadají příliš důvěryhodně. Kličkuji mezi séraky, ale vím, že se musím dostat nahoru na to střední patro. Nezmatkovat. Přemýšlet. Přeskakuji menší trhliny do kopce, což není zrovna můj šálek kávy. Konečně stojím na ledovcové pláni. Po ni na Plan de Aiguilles a ke střední stanici lanovky. Výstup skončil. Spokojeně se vracím do kempu za svou rodinou.