Historky z hor - část druhá
Vypráví Gerhard Tschunko

Chtěl bych Vám uvést další historky z hor. Dvě z nich jsou se smutným koncem. Dlouho jsem zvažoval i s přáteli, zda je prezentovat nebo raději ne. Dospěli jsme k názoru, že i ty patří do historek z hor. Takový, někdy krutý, ten náš sport je. Přijměte je prosím jako světlou památku na naše kamarády.

V horách je mnoho stěnových útvarů, které vždy horolezce přitahovaly. Některé nejsou příliš nápadné a v popředí zájmu, ale pak jsou stěny o kterých se mluví, jež mají svoji vlastní historii dobývání, někdy dosti tragickou. Chtěl bych vám zde povídat o stěně, která nestojí příliš v popředí zájmu, jednak svou odloučeností od alpského masívu a jednak svou téměř nedotknutelností. Poznal jsem různé stěny. Malé i velké. Mezi ty nejznámější patří bezesporu severní stěna Matterhornu. Tisíc dvě stě metrů vysoká skalní výspa proložená ledem se vypíná nad zelenými stráněmi. Poprvé ji zdolali cyklisté bratři Schmidtovi z Mnichova. Lezení v této stěně není nijak zvláště obtížné, díváme-li se na vše očima zkušených horolezců, ale neposkytuje nijak pěkné lezení. Skála prostoupená ledem, takzvaný mix, to je lezení jako tanec mezi vejci. Ale je to stěna mohutná, na horu která sama o sobě je pilířem alpského horolezectví.

Severní stěna Eigeru. Co už se o ní napsalo. Téměř tisíc osm set metrů vysoká zeď, zeď z vápencových skal, v dolní části přerušena třemi ledovcovými poli, vypadá na první pohled velmi přitažlivě. Téměř ze zelených luk nad Grindelwaldem se strmě do výšky vypíná stěna, která přímo vybízí aby se do ni nastoupilo. Ale vysunutá na sever před Alpský masiv chytá jako první všechno špatné počasí. Je to prostě symbol.

Stěna o které vám chci povídat je součástí známého Bezingského hřebené, který probíhá většinou nad pěti tisícovou hranicí. Severní stěna Šchara-Tau. Stěna vrcholu vysokého pět tisíc dvě stě a dva metry. Obrovská, dva kilometry vysoká, většinou ledová stěna je ohromující svou velikostí. Je tak trochu skrytá, jakoby za rohem, teprve když se postavíte čelem ke stěně udivuje svou rozlehlostí. Obrovské visuté ledovce táhnoucí se ve dvou pásech v horní části, činí z této stěny smrtonosnou past. Strmé ledové žlaby vedoucí po obou stranách jsou drahami, kterými se často řítí ledové laviny. Ne, není to stěna která by se nabízela ke vstupu. Není odstrašující, ale varující. Jako by říkala "Pojď, ale dej si na mne pozor. Zabíjím vetřelce".

Také já jsem stál pod touto výzvou někdy v létě roku 1965. A mé pocity byly rozpolcené. Jednak touha něco dokázat, ale tam někde vzadu hlodal pocit určité nejistoty, snad i strachu. Před čím? Před obtížemi? Ne, ty překonám, obzvláště když jsem v partě s tak vynikajícími horolezci jakými byli Ludva Záhoranský a Jáno Ďurana. Byla to obava z nepoznaného, z neznámého, nevypočitelného, ze smrti? Snad. Nevím to dnes a neuměl jsem to určit ani tehdy. Ale byl jsem jednou zde a zítra nastoupíme. Cesta sem nebyla jednoduchá. Výborná parta zkušených horolezců z Československa byla ubytovaná v sovětském horolezeckém táboře. S námi tam byla i jedna žena, paní Černíková, maminka horolezce, který zahynul právě ve stěně Šchary při pokusu o prvovýstup spolu se svým kamarádem Zdeňkem Studničkou. Chtěla na vlastní oči vidět stěnu, která jí vzala syna.

Vedoucím naši party byl Ivan Kluvánek, jeden z nejzodpovědnějších a nejklidnějších horolezců které jsem poznal. Cíle byly jasné. Napřed dva aklimatační výstupy na vysoké čtyřtisícovky a pak? Ludva s Ivanem měli jasno co by to mělo být, ale pořád s tím nechtěli ven. Jak to tak bývá, trojka se dala dohromady a šup na severní stěnu Koštan Tau. Asi tisíc čtyři sta metrů dosti strmá stěna, jejímž středem nevedla ještě žádná cesta. Československý pilíř. Tak zněla výzva z úst Ľudvy. No tak jsme po přípravách s nástupovou a sestupovou cestou vstoupili do stěny. Počasí bylo výborné. Severní stěny Vysokého Kavkazu mají jednu zvláštnost. Tím, že je Kavkaz dosti na jihu, zasvitne i do těchto stěn občas slunce a to právě způsobuje tání ledu a ledové laviny. Přes širokou trhlinu nastupujeme do hodně strmé ledové stěny ve spodní části. Jako vždy v ledu se Jánovi dělá špatně od žaludku, takže se za námi vleče. Ale jakmile přijde kolmá skála, tak to je ve svém živlu. Vše přeleze a já za ním jenom vlaju. Ludva vše překonává v pohodě. Po jednom bivaku v horní části vycházíme ze stěny a jdeme po závěrečném ledovém hřebínku na vrchol. Jdu první. Tři nádechy a jeden krok. Je to přece jenom pět tisíc metrů nad mořem. Najednou cítím jemné šťouchnutí do zadní časti mého těla. A zase. To Ludva. Říká "Šlapeš, to jo, jenomže na místě". To ta výška. Z vrcholu poprvé vidíme trochu z boku obrovskou severní stěnu Šchary. No‚ co říkáš. Potutelně se pod vousiska usmívá Ludva.

Po sestupu z Koštan-Tau a několikadenním odpočinku konečně vyrážíme na cestu. No‚ Rusům to moc vhodné nebylo. Taková stěna, jejich a teď se tam hrnou nějací inostranci. Mají námitky. Žádná záchranná akce, kdyby byla nutná. Je to stěna sebevrahů. To ovšem nesmíme připustit. Takový hanlivý i když trochu pravdivý název. Naši kamarádi, kteří zde zahynuli nebyli sebevrazi, jenom neměli patřičnou dávku štěstí. A tu potřebuješ v horách vždy.

Šlapali jsme po ledovci do základního tábora ve třech. Bez Ivana, který si to na poslední chvíli rozmyslel. Bylo to jeho rozhodnutí, ale ke zdaru celé akce přispěl mírou velkou až nedocenitelnou. Stavíme stan v horní časti ledovce. Dole daleko pod námi se v ohybu ledovce uvelebuje skupinka Rusů. Snad mají za úkol nás sledovat. Prošlapujeme cestu k nástupu a pořád si stěnu prohlížíme. Ale Ludva má jasno. Z dřívějšího výstupu po hraně stěny objevil trasu která snad není tak v dráze padajících ledových lavin. Snad. Najednou, bylo to někdy odpoledne se ozývá ohromující rachot. Jde lavina. Za ohlušujícího řevu se řítí tuny ledu stěnou, dole narážejí na ledovec a drtí vše co se jim postaví do cesty. Jsme dost daleko od stěny, ale musíme se schovat ve stanu, neboť všude kolem víří ledové krystalky a jemný ledový prach. Je to fantastické, úděsné, varující. Krčíme se ve stanu, ani snad nedýcháme. Každý je se svými myšlenkami sám. Za drahných minut vše utichá, uklidňuje. Vycházíme a díváme se do stěny. Nic. Jako by se nic před nějakou chvílí nestalo. Jenom Jano suše poznamenává "Nu keď to teraz popadalo, snád nám to zajtra nejebne zrazu po papule".

Nastupujeme. Počasí je akorát. Trochu pod mrakem, Takže nesvítí přímo na visící ledovce, ale jinak klidno. Spodní partie jsou místy převislé skalní stěny. Tudy vymyslel Ludva spolu s Ivanem cestu, abychom byli přece jenom trochu ochráněni. Jáno leze jako čert. Snad šestkové partie překonává s minimálním jištěním. Rychlost, to je naše deviza. Druhý leze Ludva a já vzadu překonávám obtíže na hranici vypadnutí. Ale to je zakázané. Pravidelně se střídáme ve vedení. Dostáváme se stále výše a najednou se začíná stmívat. Bivak. Abychom ušetřili na váze nemáme spacáky, jenom dva žďáráky. To musí stačit. Vystřelujeme zelenou světlici jako smluvené znamení, že je vše v pořádku. Trochu čaje, nějaké jídlo a nastává dlouhá noc v bivaku. Ráno je pěkná kosa a vítáme každý hřejivý paprsek vycházejícího slunce. Postupujeme. V lehčích partijích všichni současně. Je to rychlejší a nějaké zaváhání nebo snad dokonce uklouznutí není dovoleno, jak jsem se už dříve zmínil. Vylézáme na takový oblý ledový hřbet, který vede přímo pod ledové převisy. Také jeden z výborných taktických tahů obou plánovačů cesty Ivana s Ludvou. Předpoklad byl ten, že hřbet by případnou lavinu rozdělil. Teorie, ale uklidňující. Přiznávám se, že jsem se někdy na štandu díval dolů a někde úplně v koutku mého myšlení vyvstala myšlenka být raději dole.

Dolézáme pod ledové převisy. Kolmé, až převislé ledy překonáváme pomocí ledovcových šroubů a žebříčků. Úmorná dřina, postupujeme pomalu, ale postupujeme. Pozdě odpoledne se dostáváme nad visící ledovce. Jsme z toho venku. Nad námi je ještě pořádný kus stěny‚ ale to už zvládneme. Ludva se začíná usmívat a na oslavu vaří černou kávu. Jaká slavnostní chvíle. Musíme dále. Dostáváme se do skal. Jsou černé jako bazalt a nezvykle hladké. Už je pomalu tma a žádné vhodné místo pro bivak. Lezu jako první a peru se ve tmě s hladkou kolmou spárou. A zde pronáší Ludva pověstnou větu, kterou si zapamatuji po celý život. "Jen lez Gerte, někde to musí skončit". Skončilo. Bivakujeme. Opět zelená raketa a noc. Je velká zima. Jánovi začínají omrzat nohy. Bereme prášky pro oživení krevního oběhu, ale je nám po nich všelijak. Pořád jakoby padám hlavou dolů. Noc je dlouhá. Sedím na ledové poličce jež pod mým zadkem pomalu taje a tak k ránu sedím v ledové vodě. Bolí to. Po tatrance a trochu čaje lezeme dále. Na každém štandu vystavuji mou zadní část slunci, abych ji trochu prohřál. Najednou stěna povoluje, Jsme nahoře. Po překonání široké trhliny, do které při překonávání málem padám za smíchu mých kamarádu, jsme na vrcholu. Nic moc. Viditelnost malá, husté mraky zahaluji vrchol. Sestupujeme. Něco musíme udělat s nohama Jana, Má je namrzlé. Na sněhovém poli pod vrcholem se zastavujeme a najednou se ozývají hlasy. Blouzníme? Ne. Z mlhy se vynořují postavy našich kamarádů. Vystoupili až sem nahoru, aby nám usnadnili sestup.

Je to ojedinelé, fantastické, takový počin. Ale vím, to Ivan. Vítáme se. Nejraději bych je všechny objal. Dostáváme pití a jídlo. Janovi ošetřuji jeho namrzlé prsty u nohou. Sestupujcme. S takovým zajištěním to jde dobře i když sestupová trasa je nějakých 4b nebo dokonce 5a. A to je v kavkazké pětistupňové škále dost. Teprve my jsme zavedli šestý stupeň na Kavkaze.

Dole přecházíme přes širokou ledovcovou trhlinu po tenkém sněhovém mostě. Všichni se opatrně i trochu podělaně plazíme přes křehký sněhový můstek. Jenom poslední, myslím že to byl Karel z Brna se pohrdlivě pousmál a lehkým krokem překráčel vzpřímeně přes sněhový most. Bravo.

Přicházíme k našemu stanu. Balíme a pokračujeme dolů po ledovci do tábora. Jsme unaveni. Zhubl jsem o osm kilo. Ale je nám fajn. Oslavujeme. Spíme. Na naši počest usmažil kuchař dobré steaky z hovězího masa. Ne jako vždy z rublenoje. Pijeme vodku s ruskými horolezci. Pozorujeme u nich částečně obdiv, uznání, ale i trochu lítosti. Vždyť jsme jim přelezli jejich největší stěnu. Nu voď, molodci. Zlaté medaile sovětského sportu, slavnostní přijetí u místní vlády, odpočinek u moře a domů. Dobrodružství dobře skončilo. Dokázali jsme, že to není stěna sebevrahů. Tu cestu věnujeme kamarádům, kteří v té stěně tolik štěstí neměli.

Když mluvíme o pádech, myslíme tím horolezce nebo lidi pohybujících se ve skalách nebo horách. Ale nemusí tomu tak být vždy. V horách se pohybují také zvířata. A také oni jsou ohroženi pádem ať už ze skal nebo do trhlin v ledu. Jedna taková příhoda se stala skupině českých horolezců pobývající ve skupině Grossglockneru. Jednoho letního dopoledne se osm horolezců z Čech a Moravy vydalo na průzkumnou vycházku po ledovci Pasterze, aby zjistili ledové podmínky při nástupu do severní stěny Grossglockneru. Počasí bylo takové všelijaké. Občas slunce, pak zase husté mraky, vypadalo to na pěknou letní bouřku. A být v bouřce na otevřeném ledovci není to pravé ořechové. Skupina sestupuje po strmém morénovém svahu od chaty Hoffmanshütte na ledovec a roztroušeni po skupinkách se courají přes ledovec. Asi v jeho první třetině zpozoruji člověka, který jako by něco hledal. Podle jeho oblečení se dalo usuzovat, že to nebyl vysokohorský turista, jenž sám zabloudil na ledovec. Dlouhý plášť a polobotky nebylo to pravé vybavení do hor. Chování tohoto poměrně mladého člověka bylo divné, pořad chodil do kruhu a něco hledal. Našim to nedalo, došli k němu a zeptali se, zda něco nepotřebuje. Jenom krátce odvětil že ne. Ale poté přece jenom se zmohl na několik slov. "Šel jsem s mým pejskem na procházku a on mi někam spadnul, asi do trhliny v ledu".

V těchto místech je ledovce dosti rovný a přehledný, s poměrně málo trhlinami, jež jsou většinou nepříliš široké a dobře znatelné. V naší skupině někdo česky zahučel, "To musí být pěkný blbec, když jde se psíkem na ledovec". No nic. Našim to přece jenom nedalo a počali hledat a nakukovat do okolních trhlin. Pak pojednou uslyšeli ukňučení a podle zvuku opravdu objevili dosti širokou trhlinu odkud se psí vytí ozývalo. Trhlina se asi po patnácti metrech zužovala, led tam vytvořil jakousi lavičku a na ni ležel pejsek. Byl to takový zrzavý dakl, který se opíral předníma tlapkama o ledovou stěnu, svýma vykulenýma očima se díval nahoru a potichounce kňučel. Je to jen pes, ale je to živý tvor, jenž čeká na pomoc. Takže bylo rozhodnuto, že se akce zahájí. Bylo třeba upravit zajištění, zakotvení lan a úpravu hrany trhliny. Ta nebyla příliš široká, takových šedesát centimetrů, moc místa pro člověka zrovna nebylo. Přihlásil se Láďa z Brna, štíhlý hubený chlapík, že to zkusí. Navázal se na dvojité lano a jištěn z obou stran trhliny se počal spouštět dolů. Slaňování do ledovcových trhlin není jednoduchou záležitostí jak by se na první pohled zdálo. Led je v pohybu a každou chvíli se podmínky mohou změnit. Drobné úlomky padají na hlavu a v pohybu brání těsnost místa. Láďa se pomalu sune dolů, až se dostává ke zúžení trhliny. Musí dávat pozor aby nenarušil ledovcový výstupek na kterém je pes, protože dále dolů se trhlina opět rozšiřuje do kdoví jaké hloubky. V tom úzkém prostoru se ale nemůže pořádně sehnout aby psa uchopil. A také musí dávat pozor, aby ho vyplašené zvíře nekouslo. Ale pejsek už je dosti promrzlý než aby se vzpouzel. Po delší době se Láďovi podařilo uchopit pejska za uši a přitáhnout ho k sobě. "Je to dobrý, nahoru" zvolal. A nahoře jsme všichni zabírali a táhli lana s Ládíkem i se psem nahoru. Nebylo to jednoduché, trhlina byla úzká a Ládík se psem v náručí se tam jen tak tak vešli. "Pomalu, nebo mne přetrhnete" zvolal zezdola upěnlivě Láďa. Nakonec se objevila hlava, pak trup a už podával psa nahoru. Pejsek se třásl jako osika, ale otřepal se a celý znavený si lehl na led. Asi toho měl dost. Kluci zrušili stanoviště, Láďa si vytřepal úlomky ledu, které mu vklouzly za oblečení a všichni byli v tu chvíli spokojeni, že akce dobře skončila. Ještě chvíli si o všem povídali, když v tom ten mladý hoch vzal svého psa a odkráčel směrem k chatě. Bez jediného slova díků nebo uznání. Alespoň nyní svého pejska nesl aby mu opět nespadl někam do trhliny. Všichni jenom koukali a Franta z Olomouce důrazně prohlásil "Jestli jste chlapi mysleli, že vám zaplatí na chatě alespoň pivo a poděkuje, tak od blbce, který jde na ledovec s trhlinami v polobotkách a se psem to nečekejte".

Historka ze souhrnu povídek "Pády".

Bylo to někdy v pozdním létě v Malé Studené dolině. Brzo ráno jsem vyšel se svým spolulezcem Františkem Gruntem z Téryho chaty s cílem přelézt severovýchodnou stěnu Stredohrotu středem stěny Cermanovou cestou klasifikace V-VI. Stěna je to pěkná, lákavá, ale trochu problematická. V roce 1938 jako i v pozdějších letech zde došlo k velkému zřícení skal, které se dodnes vyznačuje tím, že střední část stěny jsou hladké, nepříliš stabilní výlomy. Ale stěna je tady, my jsme tady, tak lezeme. Postupujeme pomalu, je to samá hladká spára a mezi nimi plošinky s volnou sutí. Světle šedá až bílá skála je pevná a občas sedí i pěkná skobka. U třetího převisu jsme měli zdržení, protože Franta měl velké problémy. Dodnes nevím co se stalo, ale nemohl jsem ho dobrat ani se dovolat. Pak se nejednou pohnul a šlo to dál. Ale zdržení bylo velké. Pokračovali jsme dále jednu lanovou délku za druhou. Centrální trhlina zde končila a cesta pravděpodobně vede dále doprava přes vypouklé hladké plotny. Franta stojí na poměrně dobrém štandu a pozorně pozoruje moje cvičení. Jakási otevřená dvojspárka skýtá možnost dalšího lezení. Pro nohy ale nemám nic něž hladkou plotnu. Zatloukám pěknou horizontální skobu a šinu se dále s veselou myslí, že mám slušné zajištění. Po asi čtyřech metrech jsem uviděl takou malou škvírku, takovou, do které skobku jenom zastrčíš a už drží. Přidržujíce se levou rukou slušného chytu vkládám do škvírky skobu, plochou Cassinku a úderem kladívka ji zatloukám. Ale nějak to nejde. No nic. Zopakuju to. Uvolňuji skobu kladivkem a pak se ji snažím rukou vytáhnout. Nejde. Kroutím s ní ze strany na stranu ale potvůrka nechce povolit. Přitom je dost volná. Asi se někde v té švírce ohnula. Znova ji beru do pravé ruky a mohutně zaberu.

Najednou povolila a jak jsem měl skobu v pěsti vrazil jsem si ji přímo do obličeje. Zatmělo se mi před obličejem a odpadl jsem ze stěny. František zabral jištění a tak jsem se houpal o pár metrů níže ve volném prostoru. Procitl jsem a uviděl to nadělení. Z obličeje mi kapala krev, ale kupodivu necítil jsem nyní žádnou bolest. Jen pro zajímavost. Tu skobu jsem nepustil, pořád jsem ji držel v ruce. Franta mně pustil trochu níže na malý stup a s pusou roztaženou od ucha k uchu s úsměvem říkal "Co to Gerte vyvádíš?" Byl to fajn parťák. Znovu jsem vylezl k tomu místu, skobu už jsem raději do toho místa neumístoval a dolezl na nejbližší štand. Dobral jsem Františka a přemýšleli jsme co dále. Obličej jsem měl pěkně oteklý, ale rána už nekrvácela. Pomalu se stmívalo, nad námi bylo ještě několi těžších míst a sestup ze Stredohrotu také nepatří k nejzábavnějším. Našli jsme pěknou poličku a už v úplné tmě jsme započali bivakovat. Vybavení jsme měli opravdu dobré. Jen oblečení co jsme měli na sobě, jednu sušenku a v polní lavi trochu čaje. Prohledali jsme batohy, zda ještě něco nenajdeme a na můj dotaz co Franta našel odpovědel se vší vážností: "Propisku". Dobrý. Však říkám, že to byl fajn parťák. Je dost chladno a choulíme se k sobě. Díváme se do doliny kde trochu prosvítá světlo z chaty. Pojednou k nám doléhá velký křik. Od chaty se ozývá celkem srozumitelný hlas chatára Franty: "Hej vy tam nahoře, jak je vám, my máme k večeři špagety, tak zítra ahoj". A ticho. Určitě nás přes den sledoval a ví, že je vše v pořádku, jinak by jsme se ozvali. Ale to s těmi špagetami jsme mu přece jenom trochu zazlívali. Vtip to byl ale dobrý. Po studené, ale klidné noci ráno dokončujeme výstup, den je větrný, chladný, ale slunečný. Sestupujem napřed hřebenem a potom přes Dubkeho lávky na chatu kde nám chatár opravdu schoval ty špagety ze včerejška.

Historku mi vyprávěla jedna horolezkyně u piva.

Bella Italia. Slunná Itálie nejen že poskytuje přehršel zážitků všem milovníkům slunce, antiky, umění a urbanismu všech věků, ale i lezcům, kteří si chtějí zalézt na sluncem zalitých, vyhřátých bělostných vápencových skalách. Jednou takovou Mekkou lezců je oblast u Ligurského pobřeží, Finále. Několik skupin mohutných, vápencových stěn poskytuje lezcům nádherné lezení v pevné skále cestami všech kategorií obtížností.

Tak i my, parta lezců z Prahy, jsme zase jednou byli ve Finále. Měla jsem tenkrát malou dcerku, která měla neustálý hlad a rezolutně vyžadovala láhev. Ale lézt jsem chtěla také. Uložila jsem dcerku pěkně do sporťáku, nakrmila ji a řekla jsem si, že by to mohlo vyjít. Nastoupili jsme do stěny přímo nad kočárkem. Lezeme, lezeme ale obtížnosti byly větší něž jsme čekali a tak se tempo zpomalilo. Dole podél skal, po takové úzké cestě občas procházeli turisté a dívali se po horolezcích, kteří jako mravenci viseli ve stěnách nad nimi. Najednou se ozval ze zdola hlasitý ryk. To se moje dcerka probudila a vyžadovala jídlo. Pláč pomalu přecházel v srdcervoucí řev a já nevěděla co si mám počít. Kolega zápasil s těžkým místem ve stěně, já ho jistila a zezdola se stále hlasitěji ozývala moje dcerka. Tu ke kočárku přistoupily dvě ženy, chvíli hleděly do kočárku, pak zaklonily hlavu, podívaly se nahoru a zvolaly. "To dítě co tak pláče je Vaše?" "Si si odpovídám", "tak pojďte dolů a nakrmte ho". "Já teď nemůžu", zněla moje odpověď shora. "Ale pod kočárkem je láhev, buďte tak hodné a ujmete se mého děcka", byl můj nesmělý pokus vyřešit nastalou situaci. Ze svého vysokého posedu jsem zahlédla, jak se ženy domlouvaly, poté vydolovaly kojeneckou láhev ukrytou mezi svršky, láhvemi s pitím a butylkami dobrého červeného. Za chvíli zase nastalo ticho mezi skalami. Dcerunka byla napapaná, upravená, můj přítel těžké místo překonal a tak se ve mně rozhostil příjemný pocit klidu. Zatím co jsem dolézala poslední délku ještě jsem zahlédla obě ženy jak odcházely od mého dítěte kroutíce hlavami. "Gracia" zvolala jsem s plných plic, ale obě opatrovatelky mě už asi neslyšely. Co si asi myslely o ženě která nechá své dítě bez dozoru pod skalou a užívá si sportovního štěstí. Už se to nikdy nedozvím, ale v duchu jsem jim mockrát poděkovala.

Co se stalo v norských horách.

Norsko. Nádherná země na severu Evropy. Hory pokrývají téměř celou rozlohu země. Někde dosahují až k pobřeží moře a tvoří zde hluboké fjordy. Jednou z nejpřitažlivějších oblastí je údolí Romsdal nacházející se mezi Ålesundem a Trondheimem. Výchozím městem je Ändalsnes, malebné přístavní městečko, kde končí železnice z Oslo. Hory po obou stranách divoké říčky přitékající z vnitrozemí jsou vysoké a strmé, místy údolí mezi nimi pokrývají menší ledovce. Absolutní výška hor není velká, tak kolem tisícpětset metrů, ale úpatí stěn začíná jenom o něco výše než je úroveň nedaleké mořské hladiny. Dominantním vrcholem celého horstva je Romsdalshorn 1550 m, někdy nazývaný Matterhornem severu. Horolezce však nejvíce láká stěna Trollryggenu, téměř tisíc metrů vysoká žulová plotna, kterou jako první zdolal jeden z nejlepších norských horolezců A. R. Heen spolu s R. Hoibakkem.

V roce 1973 pořádal náš horolezecký svaz zájezd do těchto pro nás téměř neznámých hor. Bylo nás patnáct, co jsme vlakem jeli přes Německo, Švédsko do Ändalsnés. S mojí družkou Hanou jsem se tohoto zájezdu zúčastnil. Abych dokreslil neznalost této oblasti, tak až ve vlaku se mne dva účastníci zájezdu ptali, co jsou to vlastně za hory, oni si myslí, že to jsou takové větší Krkonoše a podle toho také mají turistickou výzbroj. Byli velmi udiveni, když jsem jim ve zkratce objasnil o jaké divoké a nádherné horstvo se jedná.

Po příjezdu do cílové stanice Ändalsnes se nás ujal místní průvodce a zavezl náklaďákem do téměř pustiny na úpatí hor, kde jsme postavili tábor. Počasí v těchto horách je takové divné, proměnlivé. Většinou prší, ale mohou nastat také dny, kdy je krásné slunečné počasí. Zpočátku zájezdu jsme ale takové štěstí neměli. Bloumali jsme okolo a čekali na lepší podmínky. Během toho času se vytvořily dvě lezecké skupiny. Mladý Procházka se svým spolulezcem a ještě s dalšími třemi se chtěli pokusit o stěnu Trollrygenu, dr. Jirko, Hanka a já jsme měli namířeno na druhou stranu údolí k Romsdalshornu. Pak byla ještě jedna dvojka lezců, ale zbytek bral zájezd spíše turisticky. Počasí se přece jen umoudřilo a tak jsem se se svými spolulezci vyrazil na túru. Napřed autobusem na druhou stranu fjordu, směrem k Molde a pak dlouhý nástup do doliny až na sedlo "The Gap". Po bivaku jsme druhý den nastoupili do severní stěny Romsdalhornu. Pěkné lezení v kolmé stěně s občas lámavou skalou nás dovedlo na vrchol štítu. Na tomto vrcholu dříve stávala malinká bouda, kterou sem osobně vynosil a postavil A. R. Heen. Dlouhý, obtížný sestup a opět bivak v sedle. Další den jsem s Jirkou vylezl novou cestou osmset metrů vysokou stěnou na Wengetinden. Sestup vedl dlouhým, strmým ledovcovým žlabem. Neměli jsme ledovcovou výzbroj a tak jen s jednou skobou v jedné ruce a s kladivem v druhé jsme sestupovali dolů. Asi v polovině sestupu jsme se potkali se skupinou Angličanů, kteří s plnou ledovcovou výzbrojí a pečlivě se jistící vystupovali nahoru. Pozdravili jsme se a já jsem přímo viděl zděšení v jejich očích, když spatřili, jak bez stoupacích želez jen tak sestupujeme tímto terénem. No, nakonec jsme dobře sestoupili do údolí, kde se k nám připojila Hanka a společně jsme pochodovali dolů k moři. Sestoupit z ledovcové hory a následně se vykoupat v moři, to jsem vždy jednou chtěl. A také jsme to udělali. Moře ale bylo děsně studené, takže pár temp a ven.

Vrátili jsme se spokojeni do tábora a tam jsme se dozvěděli, že Procházkova skupina je ještě na túře ve stěně Trollryggenu. Už byli pryč téměř čtyři dny a to je u túry, jež by měla trvat zhruba dva dny dost povážlivé. Co udělat? Vedoucí zájezdu Luďvu a mne požádal, abychom si sbalili výstroj, vydali se pod stěnu na pozorování, případně do stěny nastoupili jako průzkum. Tak jsme také učinili. Pod stěnou jsme dlouho sledovali celou trasu výstupu, ale nic jsme neobjevili. Již, již jsme se chtěli odebrat k nástupu do stěny, když za námi přiběhl vedoucí se zprávou, že se do případu již zapojila policie a také již zmíněný nestor norského horolezectví A. R. Heen. Společně navrhují, abychom se spíše vydali na vrchol Trollryggenu a tam pátrali po té lezecké skupině. To znamenalo vyjet na sedlo a odtamtud normální cestou vystoupit na vrchol. Počasí se mezitím zhoršilo, chvílemi i zapršelo, takže výstup se trochu ztížil i když cesta byla lezecky jednoduchá. Šli jsme tentokrát ve třech, přidal se k nám ještě jeden mladík z Liberce, Jarda a zpočátku nás doprovázel velmi čilý šedesátiosmiletý pan Heen. Jeho rady byly velmi konstruktivní a cenné. Policie nás vybavila vysílačkou pro lepší spojení s údolím. Po několika hodinách jsme pozdě odpoledne dosáhli vrcholu a za poměrně hustého deště smíšeného se sněhem jsme začali pátrat po okolí. Protože jsme v okolí předpokládaného výlezu ze stěny nenašli žádné stopy, rozhodli jsme se slaňovat do stěny a pokusit se takto něco zjistit, nějakou stopu po lezení nebo případně voláním navázat kontakt. Chci jen připomenout, že stěna spadá z vrcholu téměř kolmo dolů. Svázali jsme lana a já jsem sestupoval dolů. Asi po sto metrech byl konec lana, takže jsem pendloval po stěně, abych našel nějakou stopu, ale nic. Opakovaně jsem volal ze všech sil, ale bylo slyšet jen šumění deště smíchaného s vločkami sněhu a sílící vítr. Počalo se stmívat a nám bylo pomalu jasné, že strávíme noc na vrcholu. Nebyly to nejlepší vyhlídky. Celá ta atmosféra byla jaksi divná. Počasí, nastávající tma a obava o kamarády. Navíc nás rádiem, kdy spojení občas vypadávalo, důrazně upozorňovali, že podle meteorologů nastane velký zvrat počasí, že začne mrznout, teplota spadne až na mínus deset stupňů. Měli nyní starost i o nás, že tak jak jsme, promočeni a na bivak nedostatečně vybaveni bychom mohli mít vážné potíže. Ještě něž nastala úplná tma, jsme s Ludvou našli hlubokou trhlinu ve skále poblíž vrcholu, kde jsme byli přece jen trochu chráněni před sílícím vichrem. Copak my dva, ale náš mladý přítel se už nyní klepal jako ratlík. Zima už byla stále citelnější a my měli obavu o Jardu. Svlékli jsme co se dalo a zabalili ho do našich svršků. K ránu už jsme s Ludvou seděli v tom mrazivém bivaku jenom v košilích. Ale Jarda byl naštěstí v pořádku. Ráno jsme se opět rádiem spojili s údolím se zprávou, že jsme v pořádku a že jsme bohužel nic nenašli. Počasí se díky mrazivému ovzduší trochu uklidnilo, takže jsme sestoupili do údolí. Trochu se dali v kempu do pořádku a opět vyrazili pod stěnu. Poblíž v kempu u řeky tehdy pobývali slovenští horolezci v čele se zkušenými muži jako Ivan Kluvánek či Arno Puškáš. Ti se k nám připojili a musím podotknout, že v průběhu dalších akcí nám byli výraznou posilou.

Nastal již šestý den a nám všem bylo až příliš jasné, že se muselo něco stát. V této nejisté a tesklivé atmosféře, kdy jsme stále pátrali po stěně, jsme najednou uviděli skupinu ptáků, jak krouží nad určitým místem poblíž trasy předpokládaného výstupu. Je zde třeba připomenout, že Norové nemají žádnou horskou záchrannou službu, ale mají vybavení pro záchranu na moři. Bylo rozhodnuto takto. Skupina našich a slovenských horolezců v čele s Arnem Puškášem se vydají do stěny. Mně, jako jedinému, jenž se s Nory domluví, připadla role koordinátora mezi zachránci ve stěně a policií, která mezitím požádala o záchranný vrtulník. Celý prostor byl uzavřen, protože se mezitím vše rozkřiklo a přijeli novináři i s místní televizí. Policejní šéf, takový prima klidný chlapík v gumových holinkách se mi do organizování příliš nemíchal, ale co jsme si domluvili to perfektně provedl. Mezitím lezecká skupina dosáhla výšky asi třista metrů a něco signalizovala. Dal jsme pilotovi vrtulníku vysílačku v lezeckém batohu a navigoval ho ke skupině lezců. Po menších problémech tam vysílačku spustil a tak jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že v rozsedlině byla nalezena mrtvá těla všech pěti lezců. Byli tam zapadlí, proto jsme je nemohli najít. Pilot helikoptéry rozhodl, že bude potřebovat silnější stroj. Po jeho příletu začala záchranná akce. Postupně se vrtulníkem snesla těla zabalená do speciálních pytlů na základnu, odkud se odvážela do Molde k vyšetření. Měl jsem s koordinací dost napilno a k tomu jsem musel odpovídat na zvědavé dotazy novinářů.

Skupina lezců sestoupila ze stěny a mimo jiné předměty přinesla lana, na nichž ještě byly karabiny se skobami, smyčky a také zcela rozbitý fotoaparát. Místní fotograf se nabídl, že by se pokusil něco ze snímků vyvolat. Samozřejmě nálada byla mizerná, neustále jsme probírali, co se to jen mohlo stát. Vždyť všichni byli zkušení horolezci a počasí v době kdy lezli, bylo dobré. Snad trochu světla do události přinesou vyvolané snímky, které nám slíbil fotograf. Druhý den, byla to právě neděle, nás policejní šef pozval na výlet k jeho rodičům, kteří bydleli ve venkovském stavení nedaleko starobylé Stabbkirken kostelíka postaveného kolem roku tisíc.

Celá událost se probírala v norském tisku i televizi, kde byl vysílán můj rozbor událostí. Byla to největší horolezecká katastrofa v norských horách. Jinak zde musím říci, že přístup Norů, jak úřadů, ale i občanů byl velmi věcný, přátelský. Pohřební obřad, jenž zorganizovali Norové se uskutečnil ve sto kilometrů vzdáleném Ålesundu, přístavním městečku, nazývané Benátkami severu. Do Ålesundu nás vezla ve svém volkswagenu paní Heenová s manželem. Rozloučení se konalo v místním kostele. Pět bílých rakví bylo vystaveno před oltářem a obklopeno množstvím květů. Udivila a zároveň nás i poctila hojná účast místních lidí. Obřad byl prostý, důstojný a uklidňující.

Zbytek zájezdu už plynul v tlumené náladě, zpestřené několika výlety. Pak už jsme jeli přes Oslo domů, s pěti urnami a s věcmi našich zahynulých kamarádů. V Oslo nás přijal náš velvyslanec a ujistil nás, že na hranicích nebudeme mít žádné potíže. Alespoň že tak. Po návratu jsme museli vysvětlovat, co se to vlastně stalo a jak. Na fragmentech snímků ze zničeného aparátu bylo vidět, jak družstvo bylo vzájemně spojeno v jednu pětici. Na jednom ze snímku je zřetelná postava Jana Procházky, jak leze kolmou spáru a pod ním je jištění ve skobě. Na dalším záběru je zbytek družstva, jeden jistí prvolezce, další se pohybuje v traverzu k němu a zřejmě za ním, na štandu sedící ve smyčce u skoby je další člen družstva. Tyto snímky byly poslední záběry na dosti zničeném filmu.

Podle všeobecně přijaté verze, lezec, který traverzoval, patrně vypadl ze stěny, strhl dalšího spolulezce a váha těchto dvou těl již žádné jištění nemohlo udržet. Ale je to jen domněnka. Pravdu o tomto smutném případu se již nikdy nedovíme.

A tak vzpomínky na norské hory jsou smíšené. Jednak výstupy v nádherných horách zrcadlících se v mořských fjordech, jednak stálá vzpomínka na pět kamarádů, jejichž mladé životy v těchto vzdálených horách vyhasly navždy.

Kavkaz. Toto obrovské a nádherné horstvo lákalo a stále láká horolezce aby ve zdejších horách prožili krásné a vzrušující chvíle jejich života. Takže i my, naše skupina z tehdejšího Československa jsme se potulovali po této velebné krajině. Bylo nás šest, kteří v pozdním odpoledni sestupovali strmými ledovými svahy hory zvané Pik Volnoj Ispanije. Tento kopec vysoký 4.320 m jsme slezli za dva dny po východním pilíři. Bivak nebyl nejlepší. Silný, nárazový vítr s námi na pilíři pěkne cvičil, ale druhý den bylo počasí jako malované a nám se lezlo výborně. Jak jsem se již zmínil, sestupovali jsme směrem k ledovci a pomalu se stáčeli doprava na jeho horní stupeň. Vtipkovali jsme, vymýšleli co asi bude k večeři v horolezeckém táboře, jestli rublanoje s kaší nebo jenom kaše, občas někdo vyklepával bakule z maček a dívali se jak se slunce pomalu šine k západnímu obzoru. Stihneme to do tmy. Rozlévala se v nás taková pohodová nálada, která, alespoň co se mne týče, je vždy, když výstup se bezproblémově chýlí ke svému konci. V tom jsme někde vysoko nad námi uslyšeli výkřiky. Díváme se nahoru a skutečně. Několik set metrů nad námi vidíme skupinu horolezců, těsně nad úpatím stěny. Zaměřujeme se na ně, abychom zjistili, co znamenají jejich výkřiky. Zjištujeme, že skupina asi sedmi osob stojí na malém ledovém poli a pod nimi visí lano, asi na slaňování, bohužel končí někde v polovině nad údolním ledovcovým splazem. Horolezci nás asi zpozorovali a zběsile mávají. No to je nadělení si každy z nás mumlá zpod vousy. Nedá se nic dělat, stoupáme strmým ledovým svahen nahoru, směrem k té skupině. Nepospícháme, občas se zastavujeme a pozorujeme další vývoj situace.

Najednou pozorujeme, jak jeden z členů té skupiny začíná slaňovat. No maucta. Lano nedosahuje až dolů. Ale horolezec docela rychle jede dolů, až na konec, tam se krátce zastaví a pak už jenom padá dolů. Prokristapána. Pozorujeme jak dopadá na strmý ledový svah a pak už jen v obrovských kotrmelcích a divokých točkách se sune dolů. Pak se divoká jízda zastavuje nedaleko nás. Vyrážíme jak jen to v takovém terénu jde. Celí říční, s plicemi k prasknutí, dobíháme k postavě. Ta se najednou zvedá a jde vrávoravým, stále se zrychlující krokem k nám. Obličej má celý zkrvavený a je vidět, že i na jiných místech jeho těla musí mít zranění. Odhazuje péřovou bundu, mává rukama a vykřikuje téměř nesrozumitelnou ruštinou: "Pomogite, katastrofa, razorval verevku, ne mogu spustitsa, ja begu". Teda něco jako: "pomožte, katastrofa, přetrhlo se lano, nemůžou dolů, běžím". A něž jsme se nadáli, popřípadě ho zadrželi a ošetřili, obrovskými skoky se vzdaloval dolů přes ledovec plný trhlin. Nu vod. Jěště trochu zaražení nenadálým a hektickým setkáním stoupáme nahoru pod úbočí stěny. Mumláme si mezi sebou, že ten chlapík se asi pomátl následkem prožitého pádu. Docházíme pod stěnu a navazujeme kontakt, nabízíme pomoc. Dostává se nám uklidňující odpověd. "Není třeba, děkujeme, máme lan dost, navážeme je a slaníme, to jenom Igor to podělal". Ještě jednou se ujišťujeme, že je vše v pořádku a dáváme se na cestu do alplágeru. Pěkně nás to zdrželo takže s návratem do tmy nebude nic. Docházíme do tábora a hned zjištujeme co je s Igorem. "S jakým Igorem" zní udiveně od vedení tábora. Sdělujeme celou tu příhodu a v tom přichází jedna mladá adeptka horolezectví a říká, že v táboře se něco povídá o nějaké příhodě a teď si uvědomuje že asi před hodinou uviděla nějakého muže jak šíleným tempem probíhá lesem nad táborem a směřuje po cestě dolů. To určitě byl ten cvok. Vedení tábora vysílá vozidlo do spodního tábora a jednu skupinu nahoru na ledovec na případnou pomoc ostatním.

Jíme pozdní večeři, bylo opravdu rublanoje s kaší, a jdeme spát. Ráno se dozvídáme, že skupina dorazila v pořádku a co více, Igora skutečně polapili v lese a odvezli dolů k ošetření. Takže vše dobře skončilo. Nám sice Igorovo pomatení přisoudilo opětné stoupání do svahu a nepříjemný noční sestup ledovcem, ale na druhé straně to byl nevšední, neopakující se zážitek, na který dnes už s úsměvem vzpomínám.

Jsou příběhy o nichž se vypráví lehce s úsměvem a s určitým potěšením při vzpomínce na děje minulé. Pak ovšem jsou i vzpomínky na méně radostné události a vyprávění o nich je bolestné a obtížné. Dlouho jsem váhal, zda vůbec oživit příběhy, při kterých pohasly životy kamarádů, které jsem měl rád a kterých jsem si nesmírně vážil. Proto se mé vyprávění o této události bude držet faktů, tak jak se udály.

Vysoké Tatry. Krásné a velebné velehory, které skýtají početné rodině horolezců, ale i turistů nádherné prožitky. Ovšem i tento pobyt v horách může být tragický a pak říkáme, že jsou hory kruté a nemilosrdné. Ale hory za vše nemohou. To lidé, kteří se v nich pohybují, přeceňují svoje schopnosti nebo prostě nedbají varování přírody.

Je začátek února a v dolině Pěti Spišských ples panuje paní zima. Všude leží spousta sněhu, občas ještě nějaký přibude. I skalní stěny majestátných štítů okolo jsou plné starého i nového sněhu. Ale zimní podmínky ve Vysokých Tatrách jsou výzvou pro naše horolezce, jednak jsou výstupy v těchto podmínkách obtížnější variantou, jednak jsou výbornou přípravou pro pobyt ve vyšších třeba ledovcových horách.

Na Téryho chatě je živo. Pobývá zde čs. reprezentační mužstvo a připravuje se na další sezonu. Pod vedením vynikajícího a zkušeného horolezce Ivana Kluvánka tu každý den absolvují náročný přípravný program zpestřený výstupy na okolní vrcholy. Ale počasí jim moc nepřeje. Zataženo s občasným sněžením, to jsou podmínky, kdy se málokomu chce nastupovat do stěn. Ale Ivan je tvrdý chlapík. Navrhl nám túru a my jsme se přidali. My, to je Joska Čihula, jeden z našich nejlepších horolezců pocházející z Liberce, právě tak jako jeho druh Erich Soukup, velký obdivovatel lezení po pískovcových skálách Skaláku i po žule v Jizerských horách. Ivan Kluvánek a já tvoříme tuto čtveřici horolezců dobře připravených a schopných vylézt téměř vše a kdykoliv. Našim cílem je východní stěna Baraních rohů, jejímž středem vede krásná cesta klasifikace čtyři, ale v zimních podmínkách skýtá obtížné lezení jak po skále, tak i v ledových žlábcích a po sněhových polích. Túra, jako vyšitá pro naši čtveřici. Brzo ráno s chutí šlapeme po tvrdém sněhu do sedla, abychom odtud sestoupili do doliny Zeleného plesa pod nástup do stěny. Počasí je takové nijaké. Chuchvalce šedých mraků se prohánějí oblohou a občas se zvedne prudší vítr. Ale my máme skvělou náladu a při povídání různých vtipů a vtipků se blížíme k nástupu do stěny. Ta vypadá, pokud můžeme dohlédnout, docela dobře. Občas nějaké sněhové pole a zasněžené nebo zaledněné žlaby. Navazujeme se tak, že tvoříme dvě dvojice. Ivan a já nastupujeme jako první a za námi potom Joska s Erichem. Postupujeme docela svižně. Od štandu ke štandu se s Ivanem poctivě střídáme ve vedení. Ledové úseky lezu většinou já a Ivan bere ty skalní. Za námi, vždy o lanovou délku zpět, potom oba Liberečáci. Pěkné lezení, žádné lezecké problémy, prostě pohoda. Jenom to počasí nám dělá trochu starosti. Zvedá se ostrý vítr a občas i zasněží. Ale máme už téměř třetinu stěny za sebou, to už dolezeme i kdyby se čerti ženili.

Sestup je jednoduchý a známe ho jako svou kapsu. Ivan dosahuje po vylezení strmého žlábku převislé skalní stěnky a tam připravuje štand. Do vodorovné pukliny zatlouká dvě masivní skoby a nad nimi ještě jednu. To všechno pospojuje dohromady, prostě perfektní místo na jištění. Dodnes si nejsem jist, co nebo kdo ho přiměl k tomu, aby toto místo tak pečlivě a perfektně zajistil. Ale to jsou právě ty věci, které často rozhodují o bytí či nebytí. Dolézám k Ivanovi. Voláme ve stále sílícím větru na Josku, který je asi čtyřicet metrů pod námi u ústí strmého žlábku, aby dolezl k nám, že tu máme dobré místo. Pak mu rozumíme, říká, že má také dobré jištění na kterém právě dobírá Soukupa, že se k nám potom přidá. S Ivanem si předáváme materiál a já se připravuji na další lanovou délku. Nevypadá moc vábně. Skalní stupně, mírně převislé a nad nimi vždy zasněžené plotny. Nikde žádné jištění, žádná škvírka pro případnou skobu. Pomalu se sunu nahoru. Jedna stěnka, druhá i třetí dosti převislá a už jsem skoro nad skalním prahem. Rozhlížím se kolem, kde bych našel místo na dobírání, protože jsem už pěkně vysoko nad Ivanovým stanovištěm. Ještě jeden malý převis. Přední hroty stoupacích želez zarývám do malé trhliny a pomalu, opatrně se sunu nahoru, cepín zarážím téměř až po hlavici do sněhu nade mnou. Uchopím topůrko cepínu a chci se vyšvihnout nad převísek na sněhovou plotnu. Když v tom to ruplo. Takový zvláštní zvuk, temný, hrozivý, jako vzdálený hrom. V poslední chvíli vidím, jak se nade mnou celá masa sněhu ležící na skále dala do pohybu.

A do pohybu jsem se také dal já. V divokých kotrmelcích, v oblacích zvířeného sněhu se řítím dolů. Nekonečně dlouho. To nebyl pád. Vznášel jsem se ve vzduchu a před očima probíhal jako film celý můj život. Díval jsem se, vnímal vše, o ostatní věci jsem se nestaral. Bylo mi jasné, že je konec. Tak jsem si ten pocit prožíval. Vše probíhalo dlouho, nekonečně dlouho. Kde jsem? V tom jsem ucítil velmi prudké trhnutí. Že by jištění zabralo? Ale byl to jen mžik, vzápětí se zase všechno dalo do pohybu. Napadlo mne, že se asi přetrhlo lano. Náhle opět prudké škubnutí, několik posledních kotrmelců a stál jsem na prudkém sněhovém svahu. Mačky zaklesnuté ve sněhu, cepín pevně v rukou zabodnutý sekerkou do hroudy sněhu. Kolem mne svištěly poslední zbytky laviny, tříšť z ledu a sněhu se pomalu snášela a najednou bylo obrovské ticho. Ticho. Nic. Stál jsem a pomalu se začal probouzet, ohledávat co mi je. Nic. Pár odřenin na hlavě a na rukou, ale jinak nic. Při tom pádu jsem se pravděpodobně vznášel nad tou vzduchovou bublinou laviny. Podíval jsem se nahoru, kudy vedlo lano, a tam jsem uviděl Ivana, jak visí hlavou dolů ve smyčkách a v rukou pevně drží konec lana. Zde je třeba připomenout, že jsme se vázali na lano přes prsa a jistící lezec vedl lano přes rameno a pod paždím. Veškerou sílu pádu vlastně držel svým tělem.

Udělal jsem několik pohybů nahoru, abych odlehčil Ivana, který stále ještě visel ve svém jištění hlavou dolů. Byl jsem od něho na celou délku lana, nějakých třicet pět metrů, takže můj let měřil dobrých šedesát, sedmdesát metrů. Maucta. Rychle jsem vystoupal k němu. Podívali jsme se na sebe a beze slova jsme obrátili zrak dolů pod nás s určitou předtuchou, ale i s nadějí, že uvidíme naše druhy z druhé dvojky. Ale k našemu zděšení tam nikdo nebyl.

Zoufale jsme v mysli nechtěli připustit to nejhorší, drželi se myšlenky, že to není pravda, ale pomalu v nás klíčila předtucha tragédie. Volali jsme. Ale nic. Mezitím vichr zesílil a začalo prudce sněžit. Ivan se dával dohromady a já jsem sestoupil dolů až k místu, kde jsme naposledy uviděli naše kamarády. Nic. Jen přetržená smyčka se třepotala ve vichru. A v tu chvíli nám bylo vše jasné. Lavina strhla oba dva. To stanoviště měli u ústí kolmého žlábku, který končil jako trychtýř na sněhovém poli. Tím se síla laviny zmnohonásobila. Žádné jištění takovou sílu nemohlo vydržet a pád z více něž dvousetmetrové výšky? Situace byla zlá. Ivan měl bolesti v ruce a v rameni, později se ukázalo, že měl zlomeniny, byl poraněn na hlavě a ruce měl zraněné, jak držel můj obrovský pád. Chvíli jsme uvažovali, že bychom se pokusili slanit. Možná bychom něco našli. Ale nedalo se. Lano, německý kernmantel, byl na několika místech silně poškozený, byl to téměř zázrak, že lano vydrželo. Ale o případném slaňování se nedalo s tímto lanem vůbec uvažovat. Tak teda nahoru. Jenom po krátkých úsecích, jak nám asi dvanáct metrů zdravého lana dovolovalo.

Vždy jsem se zapřel tak, abych spolulezce Ivana, který mohl používat jenom jednu ruku, mohl pořádně popotahoval. Vichr se změnil ve vichřici, ale to nám bylo celkem jedno. Jenom rychle nahoru, na vrchol, sestoupit na chatu a zorganizovat záchrannou akci.

Jenže ani já jsem nebyl úplně ve své kůži. Při přelézání každého strmějšího sněhového pole jsem se téměř modlil, aby to zase nesjelo. Opatrně jsem se sunul nahoru. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem odpočítával metry. Ještě tři, dva, jeden metr, už abych byl zase u skály, pryč z toho zrádného sněhového podkladu na strmých plotnách. Do očí se mi draly slzy při myšlence na oba kamarády, ale lezl jsem se zraněným druhem za sebou tak rychle, jak to jenom bylo možné. Vichřice sílila, jako by se i živly chtěly podílet svým dílem na tragice toho dne. Konečně vrchol. Hned sestupujeme ve vánici do sedla a žlebem dolů na sněhové pole pod Baraní rohy. Tu se Ivan na chvíli zastavil, abychom si ujasnili danou situaci. Nemluvíme. Pokračujeme v cestě a za chvíli už otvíráme dveře od Téryho chaty.

Vše se pak odehrálo velmi rychle. Na otázku, kde jsou ostatní, jsme zjevili celou pravdu. Nastalo ticho. Všichni stáli jako přimražení s otázkou v očích. Ale pak se dali do pohybu. Materiál, lana, sanitární věci, pití, přikrývky. První skupina se už rychlým krokem vydala do vichru směrem na Baraní sedlo. I Ivan a já jsme chtěli jít sebou, ale to nám lékař družstva nedovolil. Ivan byl vážně zraněn a já jsem byl dost vyčerpaný. Venku najednou vichřice ustala a nad celou dolinou se rozhostilo ticho.

K večeru, už téměř za tmy, se záchranné družstvo vrátilo. Přineslo smutnou zprávu. Oba horolezce našli pod stěnou, mrtvé, navázané na lano, na němž byly vytržené skoby.

Smutek se rozprostřel nad Vysokými Tatrami.