Horolezecký oddíl TJ Lokomotiva Teplice – založen 1957
Zprávy Vzkazy Akce Chata Knihovna Dokumenty Kronika Historky Osobnosti Archiv Odkazy Kontakty

Gerhard Tschunko – Historky – Lidé

Obsah

Císař a prvovýstup
Lesní lidé a skalní mužíci v Tiských skalách
Pašeráci
Pašerák
Pytláci v Tisé
Jsou takoví?
Tita Piaz a stydlivá Teresa
Děti v Tiských skalách
Tajemní návštěvníci

Císař a prvovýstup


Kostelíček, foto pravděpodobně z roku 1928, na pohlednici je chybně pojmenování věže - "Svatodušní věž", správně "Klausenkirche" - "poustevní kostelík"

Josef II., císař Svaté říše římské, arcivévoda rakouský, uherský král a nekorunovaný král český, objížděl v roce 1779 české země. Bylo to krátce před vydáním tak zvaného "Tolerančního patentu" v roce 1781, který v císařství zaručoval náboženskou svobodu. I když jako vládce dost tvrdě potlačoval uvolňovací procesy ve svých zemích, reformy jeho matky i jeho reformy - zrušení nevolnictví, všeobecné školství a již zmíněná náboženská svoboda mu zajišťovaly u obyvatelstva značné obliby.

Tak se stalo, že císař se svou velkou suitou také přijel dne 21. září 1779 do malé obce Tisá, aby byl přítomen položení základního kamene zdejšího kostela svaté Anny, který byl dostavěn v roce 1788. No sláva to byla veliká, Celá obec byla ozdobena girlandami, žlutočernými vlajkami a portréty jeho veličenstva. Družičky celé v bílém, pánové ve fraku nebo alespoň ve svém svátečním obleku, s kterým v neděli chodili do kostela se chystali na vřelé uvítání. Několik hudeb s celého okolí už od rána vyhrávaly fešné marše. Kolem dvanácté hodiny se na silnici od Libouchce objevily první kočáry. Garda Jeho Veličenstva na koních obklopovala kočár císařův. Když se přiblížili k horní křižovatce, zaujala císaře scéna kvůli ní nechal kočár zastavit a vystoupil. Nad vsí, nad jejím severním okraji stál na vysoké pískovcové věži muž a mohutně mával rakouskou vlajkou. S plných plic zdravil císaře mohutným "sláva". Císař mu zamával rukou na pozdrav, nastoupil do kočáru a odjel k místu, kde se konala slavnost. V jejím průběhu projevil přání poznat toho odvážného muže, který ho tak zvláštním způsobem přivítal. Muž se jmenoval Josef Welzl a byl to místní kominík. Císař ho uvítal a poděkoval mu za zvláštní uvítání.

Od tohoto dne zaznamenáváme první slezení pískovcové skalní věže v Tiských skalách, Věž na konci skalních stěn, které se tyčí nad vsí se jmenuje Kostelíček. Kominík Welzl je vylezl bez použití umělých pomůcek a když zvážíme, že výstup je ohodnocen třetím stupněm obtížnosti, musíme výkon místního občana, s ohledem na tehdejší dobu, jenom obdivovat.

Na počest císaře byl později, v roce 1888 postaven a odhalen pomník císaře Josefa II. Stával před bývalou farou nad silnicí, asi padesát metrů před vchodem do kostela. Náměstíčko před pomníkem se jmenovalo náměstí císaře Josefa II. Na vysokém podstavci z pískovce stála bronzová socha císaře. Pro základní plošinu byly použity pískovcové bloky z bývalé tvrze, která kdysi stávala severozápadně od Tisé a měla za úkol chránit tak zvanou solnou cestu, která tudy probíhala. Pomník byl zbourán v roce 1919.

Lesní lidé a skalní mužíci v Tiských skalách


Lesní lidé
Tam kde se vyskytují nějaké skály nebo jinak těžko přístupná místa se vždy objevují různé zmínky o skřítcích, lesních lidech nebo skalních mužících. Samozřejmě jde většinou o vymyšlené pohádky nebo neurčité představy v myslích tehdejšího obyvatelstva, pro které oblast skal byla světem tajemným a nebezpečným, kterému je pokud možno lépe se vyhýbat. A tak vznikaly večer při svitu loučí či svíček zkazky nejrůznějšího ražení. Většinou byly určeny dětem, ale i pro dospělé lidi byly rovněž vzkazem nebo připomenutím.

Tak samozřejmě i v oblasti Tiských skal. Tenkrát hluboké lesy a velmi obtížně přístupná skalní bludiště nahrávaly vzniku různých dohadů. Ale přece bych se zde zmínil o některých skutečnostech, že zkazky o lesních lidech nebyly jen vymyšleným jevem. Byli totiž lidé, kteří byli takřka vyloučeni z lidské společnosti. Osoby velmi malého vzrůstu nebo znetvořené buď nějakou nemocí či úrazem. Tito lidé téměř neměli možnost pohybovat se v normální společnosti, pokud je někdo neochraňoval, jako na příklad ve středověku bylo v módě mít na dvoře šlechtických sídel nějakého trpaslíka. Jinak se stávali terčem posměchu, týrání a ústrků. Takže se tito vyděděnci semkli v uzavřené společnosti a pokoušeli se žít mimo ostatní civilizaci. Těžko přístupné skalní útvary jim v tom poskytovali vše co potřebovali. Poměrně klidné prostředí, kde je nikdo z lidí neobtěžoval, úkryty před nepohodou a místo ke spaní i pobývání. Ve Velkých Tiských skalách prý takové místo bylo. Je to tam, kde se turistická cesta skalami stáčí doleva za věží zvané Krejčí. Nachází se zde spleť různých jeskyň, chodeb a tunelů. Samozřejmě museli tyto lidé občas opustit svoje skrýše. Ať již pro nutnost shánění obživy nebo pro různé potřeby denního života. Dělo se tak výhradně v nočních hodinách, kdy se odvažovali vydávat se do vesnice. Někdy něco získali od milosrdných lidí, kteří večer dávali před dům něco málo potravin nebo občas i staré oblečení. Ale zimní období s krutými mrazy bylo pro lesní tvory krušným časem. Stávalo se, že se k večeru uchylovali do stájí, kde přece jenom bylo tepleji. Ustájený dobytek se potom choval neklidně a když se hospodář šel přesvědčit co se to děje, uviděl při mihotavém světle loučí tyto návštěvníky, ale většinou je nechával na pokoji, neboť v případě, že by je vyhnal, možná by se musel obávat určité pomsty. Většina lesních lidí ale měla svá stálá místa a jako vděk za poskytnuté přístřeší uklidili stáj nebo ošetřili dobytek. Někteří z těchto obyvatel skal měli ve vsi i příbuzné a ti je určitým způsobem potají podporovali. Samozřejmě docházelo i k drobným krádežím. Tu slepička nebo králíček či zapomenuté věci, oblečení a podobně. Ráno se většinou lidé moc nepodivovali, trochu si zanadávali, ale svedli to na lišky nebo toulavé psy, dobře vědouce, kdo tu škodu způsobil. Dětem pak říkávali: "Večer musíte všechno dobře uklidit a před domek dát něco dobrého, aby se skřítkové nezlobili".

Jistě jde většinou o výmysly nebo pohádky, ale někdy přece jenom jsou založené na určitých skutečnostech, nebo vědomostech dřívějších obyvatel, takže vše nemůžeme přesunout do světa výmyslů. Svědčí o tom i vyprávění jistých lidí, kteří se s lesními tvory občas setkali. Jednalo se většinou o lovce nebo dřevorubce, kteří se přece jen odvažovali dále do skalní divočiny. Tato náhodná setkání popisovali tito lidé velmi nejasně, jelikož setkání byla většinou krátká, neboť lesní tvorové byli velmi plaší a styku s lidmi se raději vyhýbali. Byli popisováni jako malí, zarostlí, oděni v hadrech nebo v kůžích. Převážná většina obyvatel jim stejně nevěřila, domnívali se, že uviděli nějakou zvěř nebo říkali "strach má velké oči", a tak. Ale vše nelze odsunout mávnutím ruky. O tom svědčí i některé záznamy v zachovalých starých matrikách farností, kde jsou zaznamenány narození i úmrtí jistých osob, osob které nikdy nikdo nespatřil.

Pašeráci


Pašeráci
Někdy koncem 17. století, kdy zemi české vládl rakouský císař Leopold I. a po něm Josef I., nastala v našich končinách velká bída. Obzvláště v horských oblastech měli se obyvatelé co ohánět aby se uživili. V tehdejší naši obci, kterou potok dělil na dvě části tj. na Šenstejn a Tisou, žilo asi devadesát až sto obyvatel. Knoflíkařský průmysl začal vznikat až koncem 18. století, takže obyvatelé se živili drobným chovem domácích zvířat, prací v lese, výrobou dřevěného uhlí a podobně. Značně podmáčená a kamenitá půda nedovolovala pěstování obilovin. Je pravdou, že v sousedních obcích v Rájci nebo v Ostrově byly v provozu malé hamry, zpracovávající chudou železnou rudu, jež se těžila v okolí obce Sněžník. Po zániku hamrů ještě několik let působily malé sklárny, ale ty byly pro místní lidi z těchto obcí. A tehdy, jak jinak něž z bídy, počala vznikat podloudnická činnost. Bylo to dáno jednak blízkostí hranic se Saskem a jednak známou Via Salaria, solnou stezkou, která už od dávných dob probíhala právě Tisou v její horní části. Tato cesta vedla ze Saska od dnešního Halle přes lázně Gottleuba, Hladov, to byla část Rájce přímo u hranic, kolem Cihlářského rybníka, tam se stáčela k jihu a údolím Holzgruntu vedla dolů k Malému Chvojnu a dále pak do Ústí.

Ale zpátky k pašeráctví. Protože oficiální dovoz soli podléhal dosti vysokému clu, je nasnadě, že se sůl pašovala. Tuto pašovanou sůl lidé rádi kupovali, protože byla levná. Pašování soli však nebyla lehká práce. Rance se 40 až 50 kilogramy soli se přenášely skalnatými údolími z Hellendorfu nebo z Rosenthalu. Tam byla zřízena překupnická stanoviště. Nezůstalo ale u soli. Do módy pak přišel tabák a to jak v cigaretách tak i šňupací, dále pak káva, cukr, šafrán, hedvábí a další zboží.

Do přepravy tohoto zboží byly často zapojovány děti, které velmi čile pobíhaly mezi obcemi a plnily chalupy i stodoly v Tisé i v Petrovicích pašovaným zbožím, přebírané odtud dále překupníky. Odměny za tuto nelehkou dřinu, vykonávanou většinou v noci a za každého počasí, byly celkem malé, ale byl to přece jenom jistý příjem pro chudé osadníky. Tento podloudnický obchod se těšil všeobecné přízně a jak už to v českých zemích chodí, měli z toho zisk téměř všichni. Hlavně celní stráž dostávala občas určitý podíl, takže celníci nic neviděli a neslyšeli.

Občas se přeci jenom stávalo, že zachytili nějaký ten kontraband, většinou na udání, kdy už nemohli couvnout, anebo neobdrželi patřičný podíl.

Tato činnost probíhala asi do roku 1850, do doby kdy byla postavena železnice, jež spojovala Čechy se Saskem. Poté podloudnická aktivita polevila, ale nepřestala zcela. Ještě dlouho potom se pašeráci vydávali s kontrabandem na noční cesty.

Důležitými středisky podloudníků byly hospody které se nalézaly podél cesty. Zde se kuly plány a organizovaly obchody. Tyto hospody stály hlavně tam, kde bylo třeba připřahat koně, aby vozy mohly vyjet strmá stoupání po kamenitých cestách. Jedno velmi obtížné místo bylo nad Horním Libouchcem, nedaleko Knínic u vyústění "Holzgruntu", "Dřevěného údolí". Tam stávala hospoda jež se zvala "Pašerácká". Byly zde stáje pro koně potřebné pro přípřah, zásobárny s proviantem pro kočí i cestující. Nacházely se, alespoň se povídalo, i skryté podzemní místnosti, kde se ukládalo pašované zboží. Samozřejmě hospody též občas navštěvovali celníci, nebo četníci, ale hospodský je počastoval dobrou kořalkou, samozřejmě pašovanou, a vše probíhalo v pořádku. Jak jsem se již zmínil, s provozem železnice a se vznikem továrniček na přezkařské a později knoflíkařské zboží, kde obyvatelé získali zaměstnání, tento obchod ustal, ale pašerácký cech nikdy nezmizel úplně.

Ještě v době ne tak zcela dávné, v období první republiky, pašerácká činnost opět vzkvétala. Ze Saska se pašovala nadále levná sůl, dále pak jehly na šití, mýdlo, čokoláda nebo zapalovače. Z Čech pak na druhou stranu hranic putoval podloudnickými cestami cukr, tabák nebo boty.

Půjdete-li jednou od Tisé do Rájce a dále kolem malé kapličky u cesty, všímejte si okolních skalních stěn, možná objevíte některou z tajných značek dřívějších podloudníků.

O jednom takovém slavném pašerákovi je moje další historka.

Prameny: Farář Anton Tscherney, Geschichte von Schwaden; Severní Polabí; Panovnická historie

Pašerák


Pašerák
Pašování zboží přes hranice, jinými slovy přesunování nedostatkového zboží přes hranice států mající rozdílnou ekonomiku, bylo vždy vítanou doplňkovou možností obživy obyvatel příhraničních obcí. Už za doby vlády Marie Terezie se mezi Rakouskem a Saskem na severu a mezi Rakouskem a Pruskem na východě rozmohlo pašování zboží všeho druhu. O pašerácích v Krušnohoří pěkně vypráví německý film z roku 1986 "Přízrak ve křoví" "Das Buschgespenst". Je to filmový příběh natočený podle autobiografického románu Karla Maye "Ztracený syn".

Toto vyprávění se však bude týkat našeho kraje. V prvních letech Československé republiky se obzvláště přes hranice v Krušných horách pašovalo o sto šest. Z Německa se přenášela hlavně levná sůl, dále pak mýdlo, čokoláda, ryby, léky, ale i zapalovače a některé jiné průmyslové zboží. Z Čech se zase na druhou stranu pašoval tabák, cigarety nebo boty.

Příhodných míst pro tajný přechod hranic bylo i v naší oblasti dosti. Tak na příklad úsek u Předního Cínovce, u Žebráckého rohu nedaleko Moldavy, nebo tam kde hranice tvořily jakýsi klín zasahující do hustého lesa u Habartic. Obzvláště pak oblast v okolí Tisé a Rájce, kde husté lesy, strmá skalní údolí a historická Via Salaria, skýtaly vhodné podmínky pro podloudnickou činnost. Byly to tak zvané pašerácké stezky, které umožňovaly přepravu žádaného zboží. Nebylo to však zase tak jednoduché. Jednak mohly tuto činnost provozovat jenom fyzicky zdatné osoby, protože náklad se zbožím vážil čtyřicet až padesát kilogramů a s takovou váhou se pašeráci museli, většinou v noci, trmácet značný kus cesty. Dále to vyžadovalo i určitou organizaci a zde nastupovali kápové, vedoucí, kteří vše vedli. Samozřejmě pašovali i jednotlivci, ale to bylo spíše ojedinělé. Tihle kápové byli lidé, kteří velmi dobře znali všechny cesty, ale měli i pod kontrolou veškeré spojení s druhou stranou. Nebylo jich mnoho a někteří z nich dosáhli značné popularity. Samozřejmě hranice byla hlídaná. To obstarávali v této době celníci, četníci a polní žandarmerie. I oni znali některé tajné cesty, ale chytit přímo pašeráky při akci bylo velmi obtížné. Lidé mlčeli a i když se někdy něco prozradilo, bylo nesnadné určitým osobám tuto činnost dokázat. Mezi obyvatelstvem se ovšem šuškalo, že i někteří četníci byli zapleteni do pašování což se projevovalo většinou tak, že strážili úseky, kde se zaručeně nic nedělo. No, fámy se objevují vždycky, ale jak se říká, na každém šprochu je pravdy trochu. Tak to bude i v našem vyprávění.

Jedním z takových vůdčích osobností pašeráků byla osoba všeobecně známá pod jménem Hansl. Jak se skutečně jmenoval, to nikdo nevěděl. Byl to asi čtyřicetiletý muž vysoké, statné postavy s černými vlasy a mohutným černým knírem. Nosil většinou tmavozelenou pelerínu a na hlavě myslivecký klobouk, který nesundával ani když se bavil v hospodě. Všichni, včetně žandarmů tušili, čím se Hansl pravděpodobně zaobírá, jenže nebylo důkazů. Jeho družiny čítaly někdy i přes třicet nosičů. Já osobně jsem se seznámil s lidmi, jejichž otcové se těchto akcí zúčastňovali.

Hansl se stával stále drzejší a jeho aktivita narůstala. No, není se co divit, poptávka po pašovaném zboží byla veliká. Ale žandarmům pomalu docházela trpělivost. Byla vypsána slušná odměna tomu, kdo by přinesl nějakou zprávu, která by vedla k dopadení této, už pomalu legendou se stávající osoby.

A tak se i stalo. Četníci získali potřebné informace a připravili velkou akci. Samozřejmě velmi tajnou, aby se i kápo Hansl, který měl své informátory všude, nic nedozvěděl.

Jedné podzimní noci bylo vše připraveno. Žandarmové byli rozmístěni téměř po celé trase pochodu pašeráků. Byl dán přísný rozkaz nezasahovat až do chvíle, kdy se na scéně objeví vedoucí skupiny, známý Hansl. Ten dle svého zvyku kráčel vždy na konci celé skupiny a to i z toho důvodu, že kdyby došlo k prozrazení nebo zadržení čela skupiny, měl by určitou možnost upláchnout před zatčením. To se mu také několikrát povedlo.

Ale nyní bylo vše jinak. Četníci a žandarmové zalehli již k večeru na určená místa podél cesty a čekali. Byla podzimní noc. Dosti chladná, chvílemi i drobně pršelo dokonce objevila se i vločka sněhu. Ale mraky nepokrývaly celou oblohu takže občas prokoukl mezi temnými mračouny bledý, úzký srpeček měsíce. Když lehký vítr jemně zahýbal korunami stromů, zašuměl celý les tesklivou melodií. Všichni s napětím čekali na události, které měli za chvíli prožít. Nesměli mluvit ani kouřit, aby se neprozradili. Však celá akce mohla být také pouhým omylem nebo se nějakým způsobem mohla prozradit, ať již chtěně či i nechtěně, a tak tu mohli číhat na Hansla úplně zbytečně. Ale ne. Už bylo po půlnoci když v tom se po stráni od vysokého lesa ozval dusot pomalu kráčejících mužů. Četníci zalezlí pod mladými, hustě vedle sebe stojícími smrky, se ještě hlouběji zavrtali do svých vlhkých úkrytů. Vyčkávali. Za chvíli už kolem nich procházel jeden muž za druhým. Ohnuti pod těžkým nákladem na dřevěných krosnách, které jim sloužily jako nosítka, odfukovali do mlhavé nevlídné noci. Asi patnáct nosičů prošlo po stezce kolem hlídek, když se tu pojednou, s určitým odstupem za skupinou, objevila tmavá, vysoká postava zahalená do širokého pláště, s kloboukem staženým hluboko do čela. Hansl. Vykračoval pomalu, klidně jako člověk který se nemá čeho obávat. Však tudy, ale i jinde procházel přes hranice bez potíží. Jeho oči se mu zpod staženou širokou krempou mysliveckého klobouku zaleskly, když míjel schovanou hlídku žandarmů. Ta se opatrně zvedla a s připravenou puškou přikročila zezadu k Hanslovi. Jeden ze strážců zákonů mu položil ruku na rameno a zvolal "jménem zákona tě zatýkám". Muži očekávali nějakou obrannou reakci, byli na všechno připraveni. I na to, že budou muset použít zbraně. Ale nic. Hansl zůstal stát jak solný sloup. Ani se nepohnul. Tak tu ta skupinka několik okamžiků stála bez hnutí. Pak se Hansl pomalu, velmi pomalu otočil, v mihotavém světle bylo vidět, že se trochu pousmál a pravil... "promiňte, pánové, já jsem se posral".

To byl konec slavného pašeráka Hansla. Ostatní muže posléze také pochytali a všichni byli odsouzeni u soudu v Litoměřicích k různým, ale většinou velmi malým trestům. Úřadům plně stačilo, že chytily pověstného pašeráka.

Pašeráctví tím nezaniklo, pašovalo se nadále, i když pomalu utichávalo. Přišli politické události před druhou světovou válkou a přes hranice chodili jiní lidé.

Ale ti praví pašeráci, dost často popisovaní jako romantické postavy, ve skutečnosti ale osoby, které většinou nouze donutila provozovat tuto nebezpečnou a dost vyčerpávající činnost, ti zmizeli už úplně. Jak ve skutečnosti, tak i v myslích lidí. Ale aby se na tyto časy, vlastně docela nedávné, nezapomnělo zcela, píši tyto drobné historky.

Pytláci v Tisé


Pytlák (větší rozlišení není k dispozici)


Pytlák Hansl (větší rozlišení není k dispozici)
Lesy v okolí Tiských skal byly v 19. století součástí děčínského panství. Lov v této na zvěř velmi bohaté oblasti byl výhradně panskou záležitostí. Buď se konaly lovecké slavnosti, na něž bylo panstvo přizváno ze širokého okolí nebo si kníže pán vyjel na lov z loveckého zámečku Kristin Hrádek v doprovodu svého vrchního lovčího, místních správců lesů a řady naháněčů. Mimo tyto oficiální lovecké zábavy se uskutečňovaly lovy zvěře pro zásobování panských kuchyní. To měli na starost místní hajní. Lovila se jelení a srnčí zvěř, divoká prasata, zajíci i drobná ptačí zvěř jako kvíčaly, sluky a další. Samozřejmě při tehdejším poměrně chudém jídelníčku obyčejných lidí byla chuť na masíčko z divočiny veliká. A tak se stali pytláci nechtěnými návštěvníky v těchto obtížně přístupných lesních porostech.

Pytláctví je staré řemeslo, vziknuvší v době, kdy si panstvo pro sebe počalo nárokovat veškeré bohatství lesů. Přes všechny tresty, někdy i hrdelní, si šikovní muži vždy uměli pořídit nějakou dobrou pečínku na přilepšenou k jednotvárné stravě. Kladla se různá oka nebo pasti, ale ty byly většinou pouze na drobnou zvěř. Hajní převážně tyto pytlácké drobnosti přehlíželi. Jiné to ovšem bylo u pytláků lovící velkou zvěř střelnou zbraní. V 19. století se používaly různé druhy. Buď to byly pušky vojenské, všelijak získané, ale většinou se používaly střelné zbraně vyráběné podomácku. Měly kratší hlaveň, často byly i skládací. To proto, aby se daly lépe ukrývat. Střelný prach se vyráběl také podomácku, na to se někteří i specializovali a kule si odléval každý pytlák většinou sám. Pytláctví byla činnost velmi nebezpečná, neboť stavy zvěře byly přísně střeženy a hajní neváhali v kritických situacích použít proti pytlákům i zbraně. Přesto se pytlačilo vesele dále.

V Tisé v tehdejší době žil pytlák, jehož činy ho téměř proslavily. Jmenoval se Hansl a bydlel v jednom z malých domků na "Brache" v blízkosti lesa, kterým se říkalo "buchtičky". Obyvatelé ho nenazývali jinak něž "Černý Hansl" pro jeho hustý, černý plnovous. Pracoval v lese jako dřevorubec a jeho žena, taková menší, stále usměvavá s plavými copy až k pasu, občas opravovala známým oděv. Lovil v revíru Tiských skal, ale zacházel i do hustých lesů pod Děčínským Sněžníkem. Šuškalo se, že své úlovky prodával tajně do místních hostinců, aby hostinští mohli vylepšovat chuť svých vyhlášených gulášů. Kdo ví. Pravda je, že Černý Hansl připravoval místní hajné o klidný spánek. Ne a ne mu přijít na stopu. Opakovaně byl zadržen, několikrát mu četníci prohledávali jeho stavení, ale nikdy nic nenašli. Byl prostě šikovný a všemi mastmi mazaný pytlák. Kolovaly o něm zvěsti, že si kule prý odléval o půlnoci svatojakubské, že se spolčil s čertem, jemuž zaprodal svou duši a podobně. Ale Hansl se jenom usmíval. Jako všichni obyvatelé se poctivě zúčastňoval nedělních bohoslužeb a při různých poutích nebo procesích nesl velký prapor, protože to byl silný, velký a pohledný chlap. Takže s čáry ani s čertem asi nic společného neměl. Když zestárl, ovdověl a jeho tři děti se rozutekly do světa, Černý Hansl ze své chalupy už téměř nevycházel. Když se přiblížila jeho poslední hodinka, místní farář přijal jeho zpověď, dal mu rozhřešení a Hansl zemřel v pánu, jak se tenkrát říkalo. Nikdy nic neprozradil.

Pytlácké řemeslo však kvetlo dále. Mezi obyvateli kolovaly různé strašidelné zkazky, jež měly odradit pytláky i jiné nezvané návštěvníky lesů od jejich nekalých úmyslů. Zvláště v Tisé se vyprávěly zážitky lidí, kteří se setkali v oblasti skal s černými nebo žhavými koulemi. Tyto koule se prý ukazovaly lidem nevalné pověsti, aby je předem odradily od vstupu do lesa. Občas se také zjevil divoký šedobílý jelen s obrovským parožím se zlatavě žhavícím křížem uprostřed na němž černými písmeny byla uvedena jména dvou lapků, kteří byli za své činy v tomto revíru oběšeni. Tolik povídačky. Pytláci byli lidé na něž se pohlíželo se zvláštním zřetelem. Byli zatracováni, ale i obdivováni. Patřili jednoduše ke koloritu tehdejší společnosti. Ne že by dnes pytláci nebyli. Ale nějak ti chlapíci z let dávno minulých jsou nám sympatičtější. Nacházíme v nich možná kus romantiky, jež se v dnešním uspěchaném životě často vytrácí.

Jsou takoví?


Horolezec
Úvod
Protože k Tisé nerozlučně patří horolezecký nebo spíše lezecký sport a s lezci se setkáváme téměř na každém kroku, chtěl bych Vás seznámit s ukázkou z připravované knížky "Historky z hor". Je o horolezcích. Ale neberte vše příliš vážně.
Autor

Za ta léta co chodím po horách a skalách jsem potkal celou řadu horolezců z různých národů. Samozřejmě, v horách, v tomto mimořádném prostředí jsme všichni stejní, všechny nás žene touha po dobrodružství, touha po poznání svých hranic, po prožití nádherných chvil s přáteli na vrcholech. Ale přece jen jsem vypozoroval jisté odlišnosti u příslušníků jednotlivých národů. Tímto se nechci nikoho dotknout nebo mu přiřknout jiné nezvyklé vlastnosti. Není to samozřejmě žádné generální schéma, jež by se vztahovalo na všechny. Ale zkuste to se mnou a vyvolejte si vzpomínku na některá vaše setkání.

Pokusy o vyjádření povahových vlastností horolezců jednotlivých národních nebo národnostních skupin jsou řazeny podle abecedního pořádku. Američané, Angličané, Češi, Francouzi, Gruzínci, Holanďané, Italové, Japonci, Němci -Bavoři, Sasové a ostatní, Norové, Poláci, Rakušané, Rusové, Slováci, Slovinci, Švýcaři.

Američané
Yes, yes, stále s úsměvem, stále přikyvují, jsou hraví jako malé děti, snad se ani zlobit neumí. Samozřejmě jsem to přehnal, ale poznal jsem Američana visícího celkem bezradně na laně, ale usmívajícího se a s výrazem, že je to dobré, OK! Umí ale také pořádně zabrat a v horách jim to myslí dobře. Stále přicházejí s nějakou novou lezeckou technikou a když si ji my osvojíme a začneme používat, oni ji zase opustí a přejdou na čisté lezení. Čert aby se v nich vyznal. Jinak vystupují přirozeně, velmi přátelsky i když někdy trochu strnule, ale vždy suverénně. Jsou to prostě velcí Američané. Ay, ay, Sir. Happy journey.

Angličané
How are you? Samozřejmě vše je very well, počasí je přiměřené, jídlo je ucházející i když u nás v Anglii, lehce zdvižené obočí – a hory, no ovšem "Madam", protože každá cizí žena je prostě madam, ano hory, všiml jsem se jich, jsou prostě beautiful, Tím většinou rozhovor končí. Také není co říci. Až na vrcholu – handshake, "thank you" – snad abychom sestoupili. Oni jsou prostě takoví nekomplikovaní, všechno je ready, nic je nevyvede z míry. Jinak horolezci to jsou vytrvalí, jako buldoci, v horách se chovají obezřetně, slušně a vždy s trochou humoru. Však také díky jim se Alpy objevovaly. Když s nimi lezete nebo jste někde poblíž, můžete si být jisti, že vám nespadne kámen na hlavu, ani vás neruší hlasité pokřikování. I když jsou, po horolezecké stránce, z celkem nudného ostrova, jsou prostě do hor jako dělaní. Good bye my friends.

Češi
Tento nárůdek Čechů, Moraváků, Slezanů, Ostraváků, Jihočechů a Pražáků sídlící uprostřed Evropy v krajině obklopené horami, má již bohatou horolezeckou minulost v bájném praotci Čechovi, jehož po příchodu do této krajiny nenapadlo nic lepšího, něž se vydrápat na horu Říp. Vychováni ve strmých stěnách pískovcových věží a odkojeni slovenskými Tatrami jsou ve všech světových horách jako doma. Jsou houževnatí, cílevědomí, dokáží s minimálními prostředky velké věci. Nejsou příliš družní, raději volí každý vlastní cestu. Někdy až příliš hašteřiví mezi sebou, ale v horách ochotni kdekoliv pomoci. Dívají se zbožně na velké vzory, ač někteří z nich by těmito vzory mohli být rovněž. Ahoj kluci. Šťastnou cestu.

Francouzi
Víno, ženy, zpěv. Ano, ale francouzské horolezce zdobí i jiné vlastnosti. Perfektní, zkušení lezci, však také mají slavné předchůdce, píšící historii horolezecké Evropy i světa. Jsou trochu příliš zaměření na vlastní hory, však jich mají dostatek. Jsou velice družní, přátelští, vždy ochotni pomoci komukoli. V ledu jsou nedostižní, ale co je zdobí nejvíce, je to, že z nich přímo vyzařuje jejich ohromná radost z pohybu v horách. Bon jour mon ami. Bon voyage.

Gruzínci
Musím se o nich zmínit, protože gruzínští horolezci udělali obrovský počin v objevování hor Kavkazu, Tien-šanu nebo Pamiru. V minulosti byli ovšem vždy ve stínu velkého bratra. Jejich cesty jsou odvážné, přímočaré. Poměrně málomluvní, spíše zahleděni do sebe, s nikým se nepřou. Ale prosadí si své. Jsou nenároční a i když to na první pohled tak nevypadá, jsou velmi přátelští. Bednia mogzauvoba.

Holanďané
Už jste viděli v horách Holanďany? No je to složité, oni jsou takoví nenápadní, moc toho nenamluví, není je prostě moc vidět. Zato na chatě se při jídle dovedou pěkně rozšoupnout. To jich je plná chata a jsou také slyšet. Ze své placaté země jich jezdí do Alp opravdu hodně. Líbí se jim tu. Good. Geluklig reis.

Italové
Si, si, pronto, pronto, se rozléhá široko daleko, to leze parta Italů. Neustálé domlouvání, halekání, jako kdyby byli na nějaké párty a ne ve stěně. Ale jinak to jsou horolezci k pohledání. Rychlí, hbití, rozhodní. Někdy trochu bezohlední, ale to je jejich temperament. Nikdy to není jejich zlý úmysl nebo schválnost. Jsou už prostě takoví. Ale jsou velmi přátelští, rozdělí se s vámi o vše co mají. V jejich řadách jsou velké postavy, jež se nesmazatelně zapsali do dějin horolezectví. My jim tu jejich živost rádi odpustíme, možná někdy i trochu závidíme. Ale jsou to skvělí lidé. Ciao, buon viaggio amico.

Japonci
Bylo to na chatě Hörnli pod Matterhornem, na pokoji s námi byli Japonci. Nenápadní, tiší, stále s lehkým úsměvem. Brzo ráno poklekli na malinký kobereček a pomodlili se. Nikoho nerušili, byli ohleduplní. Pak vyrazili na túru. Nahoře na hřebenu na chatičce Solway, kde panoval nepředstavitelný nepořádek, rovněž dorazili a dokonce si tam libovali. Oni se prostě přizpůsobí všude. Ale horolezci to jsou odvážní, snaží se vždy jít přesně podle průvodců. Jsou neskonale hrdí na svou vlast. Shia wasena.

Němci
Haló! Popsat Němce v horách by vydalo na celou knihu, možná i na několik svazků. Jednak jich je v horách hodně, jednak jsou velmi rozdílní. Bavoři jsou v horách doma. Vždyť jim koukají do kolíbek. Se širokým, rozšafným úsměvem zvládají ty největší obtíže. Pokud potřebujete nějakou radu nebo pomoc, můžete se na ně spolehnout. Grüesti. Juchu-híí. Sasíci jsou trochu jiní. I rozený Němec má s jejich saštinou potíže. Většinou se chovají trochu ustaraně i když korektně. Ale za stolem u plného džbánku, haló, to jsme my tady! Ostatní Němci, tím myslím ty z rovin a z Berlína nosí nos trochu nahoru, jako by jim patřil celý svět. Ale jinak to jsou také chlapíci k pohledání. Berg heil. Glückliche Reise.

Norové
Nebo mám říkat Noři? Jejich země je samá hora a samé moře. V takových tvrdých podmínkách se rodí pouze správní lidé. Srdeční, přátelští i když si vždy zachovávají trochu odstup. Putovat nebo lézt s Norem je vždy radostná a uklidňující událost. Happy reise.

Poláci
Mluvit o Polácích není jednoduché. Je jich hodně a najdete je také všude. Polští horolezci psali dějiny Vysokých Tater i světových velehor. Setkání s nimi je vždy přátelské. Možná, že jejich někdy trochu jiné chování způsobila léta nesvobody nebo jejich zmatená minulost. Szczešliwej podróžy.

Rakušané
V Rakousku jsou horolezci všichni. I jejich prezident. Však také jejich zem rozkládající se mezi chladným severem a teplým jihem je z velké části pokrytá horami. Jejich družná, přímá a čestná povaha se projevuje i navenek. Celá země je vyšperkovaná jako ozdobná škatulka. Všichni k nim rádi jezdíme a oni každého z nás srdečně vítají ve svých krásných horách. "Gfürtig" zdraví každého na túrách. Führe dich Gott. Nechť tě vede Bůh.

Rusové
Davaj, davaj, bystro moloděc. Jsou to všichni gerojové, sokoli jasní. Chovali se povýšeně, alespoň v minulosti. Dnešní doba je snad už trochu poučila, že nejsou jediní na světě. Horolezce mají výborné, zdatné, ale jednotlivec tam celkem zaniká. Rozhodující je kolektiv. Kdo v ruských horách byl, ví o čem mluvím. Ve společnosti bývají velmi družní, ačkoliv je velmi obtížné s nimi držet krok při různých příležitostech. Dosvidanija moloďci. Ščastlivogo puti.

Slováci
Taterníci. Mají velké hory doma. A jsou na ně také patřičně hrdí. Ta hrdost se projevuje i ve styku s ostatními. No dobře, ale nesmí se to přehánět. Mají ale s námi mnoho společného, nedávnou historii, příbuznou řeč, obdiv k Tatrám. Horolezci jsou to náramní, velmi úspěšní i ve světových velehorách. Přátelští, ochotní, ale vždy lehce s odstupem. Tak trochu jim chybí vřelost ve vztahu k jiným národům. Snad je to tím, že jim vždy chtěl někdo poroučet. Tož, dajte si žinčicu i parenicu. Šťastnú cestu.

Slovinci
Malý nárůdek na konci Alpského oblouku. Tak trochu Rakušané, trochu Italové a trochu Balkánci. Mají doma krásné hory. Vápencové Julské Alpy. A jednu velkou postavu evropského horolezectví, objevitele Alp. Julius Kugy. Jsou úžasně přátelští, stále úsměvní, ale i tvrdí chlapíci. Výborně se ve svých horách pohybují, jsou prostě doma. Vždy jim někdo poroučel a proto jsou při setkání někdy i trošku ostražitější. Ale radost z pohybu v horách jim přímo vyzařuje z očí. Na svoje Julské Alpy nedají dopustit. Držte se. Srdečno pot.

Švýcaři
Když bůh stvořil svět, šel se také přesvědčit jak se lidem daří. Všude bylo celkem dobře. Ve Švýcarsku se však setkal se samými horami a kamením. "Jak se vám vede" ptal se Pánbůh nejistě. "Dobře pane, dáte si sklenici mléka?" Pánbůh se napil a při odchodu se opatrně zeptal "co byste si přáli?" " Dva franky za mléko". To jsou oni. Milí, korektní, přesní jako jejich hodinky a vlaky. Když projíždíte jejich zemí pohozeného vajgla snad nenajdete. V horách jsou doma. V těch svých i ve světových. Velké postavy horolezeckých dějin pocházejí právě ze Švýcarska. Ve svém jednání jsou jakoby srostlí se svou zemí, nic je nepřivede z míry. Prostě "urgestein". Hop hop Swiss.

Tita Piaz a stydlivá Teresa


Campanile di Val Montanaia Původ a licence obrázku
Volně zpracováno podle knihy "Bergsteiger-Anekdoten" autor Fritz Schmidt

Vynikající horský vůdce Tita Piaz (1879-1948) jeden z prvních, který uznával skoby jako regulérní jistící prostředek (poznámka překladatele) se jednou potuloval spolu s Ugo de Amicis v odlehlém předhůří Karnských Alp. Jistá dívka z Domegga, Teresa, proslulá jako zdatná a vytrvalá nosička i tentokrát doprovázela dvojici horolezců pustými plošinami a průrvami, trmácející se s velkým košem zaplněným proviantem, lany a skobami. Jednoho dne překračovali zatím nepojmenovanou štrbinu v hřebeni, aby se dostali do náhorního údolí k proslulé dolomitské věži, Campanile di Val Montanaia. Ale štrbinu v hřebeni skal uzavíral obrovský převislý skalní blok bránící v další cestě. Nezbývalo nic jiného něž slanění!

Ugo de Amici měl slanit jako prvý a pak měla následovat Teresa. Ale ta se vzepřela. Kategoricky prohlásila, že za nic na světě zde nebude sestupovat. Piaz se ji snažil přemlouvat. Zkusil to po dobrém, ale i po zlém. Zbytečně. Teresa trvala na svém. "Nepůjdu, a basta". Tu se ovšem Piaz, jenž byl znám svou vznětlivou povahou, rozčílil a vyhrožoval, že se tedy bude muset Teresa sama vrátit celou výstupovou trasou. "Buď rozumná Teresa, pojď dolů!" Ale vše marně. Později Piaz s lehkým úsměvem vyprávěl: "Jakmile pochopila, že to myslím vážně a že by se měla sama samotinká vracet celou obtížnou výstupovou cestu, zvolala plačtivým hlasem: "Pane Piaz…," - No, Teresa, chceš konečně sestoupit? Ptám se tě naposledy. "Pane Piaz", ptala se, "uvidí mne pan Ugo až budu sestupovat?" "Samozřejmě, že tě uvidí a přivítá tě dole s otevřenou náručí, jako bys byla jeho nevěsta!"

"Ale pane Piaz copak tomu nerozumíte?" "Copak máš, ženská pitomá!" A dodal: "Kupředu, odvahu!" "Nebo si myslíš, že nemám dost sil, abych tě udržel, ty nejpitomější ze všech pitomých?" "Ale to ne," téměř plačtivým hlasem odvětila dívka. A potom se Teresa ke mne naklonila, svoje rty téměř přitiskla k mému uchu a zašeptala "já nemám spodní kalhotky".

Poté Ugo de Amici slavnostně odpřísáhl s třemi prsty směřujícími k nebi, že po dobu slanění Teresy bude počítat hřeby kování na svých botách. Poté se již Signora Teresa Terza z Domegge del Caldore, která si pro jistotu ještě svázala sukni pod koleny, spouštěla po laně přes převis nad strží, aby za chvíli přistála bezpečně vedle Uga, který pro jistotu stále ještě počítal hřeby kování na svých botách.

Alpínské názvosloví je od té doby o jeden výraz bohatší a stydlivá, ale odvážná Teresa Tereza obdržela zasloužené zvěčnění. "Forcella Teresa," tak se jmenuje úzká průrva vysoko nad údolím s majestátní dolomitskou věží "Campanile di Val Motanaia".

Děti v Tiských skalách

Příběhy vztahující se do doby před rokem 1914
Volně podle krátkých poznámek dr. Friedricha Blechingera

Tiské stěny, jejich rozmanité skalní útvary vždy lákaly děti z Tisé k různým hrám. Obzvláště Malé tiské skály byly oblíbeným místem pro různé hry na schovávanou či na lupiče a četníky. Děti často při zápalu hry zapomínaly na čas a rodiče je pak po setmění zoufale hledali. S loučemi v rukou šli do skal a volali jména svých neposlušných ratolestí. Vše vždy skončilo dobře, ale jistě si dovedete představit závěr těchto akcí. To byl doma mazec s tátovým řemenem. Ale rány přebolí a příště už byly děti ve skalách zas. Vyhledávaným místem byla velká jeskyně na jižní straně Velkých stěn, kde se rády schovávaly, či si tam hrály na různé skřítky a víly. O těch slýchávaly z vyprávění svých rodičů. V současné době jeskyně již není v podobě jako tenkrát. Po roce 1934 se část skal zřítila a místo zavalily velké balvany. Dalším oblíbeným místem her, hlavně míčových, byl prostor na západní straně Malých skal. Zde se bosonozí kluci, ale někdy i holky, pokud jim to pyšní páni kluci dovolili, proháněli s opravdovým, ale někdy jenom hadrovým míčem.

Na mýtince u vstupu do skal leží osamělý skalní blok. Ten byl oblíbeným terénem pro lezecké pokusy dětí rozdílného věku. Jedna strana skalního bloku je skloněná, šikmá, takže sloužila jako skalní skluzavka. Ovšem potom leckteré kalhoty nebo sukénka potřebovaly festovní záplatu. I když rodiče své děti často varovali před nebezpečím úrazu, k čemuž při prolézání skal mnohdy docházelo, vyhlídka z nich děti vždy lákala a přitahovala. Zvláště pak útvar na rohu skal zvaný "Dlouhý Franta". Název "Franta" dostal podle knížete Franze von Thuna. Na sousední vrchol skály vedla již tenkrát turistická výstupová cesta zajištěná železným zábradlím podél schodů, vytesaných do skalního podloží. Mladíci ve věku kolem patnácti let rádi vystupovali nahoru, zvláště pak k večeru, aby tam sborovým zpěvem, či spíše řevem, oblažovali vyděšené obyvatele. Ale děti si nacházely i jiné nebezpečnější výstupové možnosti s různými průlezy škvírami a tunely. Takže se nesmíme divit, že se staly i vážné nehody. O třech bych se zde chtěl zmínit. Dvě z nich skončily tragicky.

Brzy zjara, někdy před velikonočními svátky, si jedna dívenka chtěla ozdobit svůj příbytek zelení. Většinou se zdobilo narašenými větvičkami břízy. Je třeba připomenout, že v letech kdy se tato událost stala, byly břízy ve skalách dosti velkou vzácností. Ne jako nyní, kdy vytáhlé březové stromky zaplňují celý lesní porost a potlačují růst těm několika borovicím a smrčků, co tu ještě zbyly. Tenkrát se malé břízky nacházely pouze na těžko přístupných skalních partiích. Zmíněná dívenka proto vystoupila na plošinku u vyhlídky "Dlouhý Franta" a tam po okolních skalkách došla až na samý okraj, kde rostla větší břízka. Jak se natahovala, aby si ulomila několik větviček, pravděpodobně sklouzla, ztratila rovnováhu a zřítila se ze skály. Lidé pohybující se v blízkosti uslyšeli zoufalý výkřik a spěchali do míst, odkud ho zaslechli. Po nějaké době hledání našli bezvládné dívčino tělo pod skalou ve skalní průrvě. V ruce křečovitě držela ulomenou větvičku břízky, která se ji stala osudnou.

Druhý případ se udál o několik málo let později. Skupinka kluků, tak jedenácti až patnáctiletá, si hrála na schovávanou v okolí skalní plošiny zvané "Taneční parket". Jak už to při takových hrách bývá, kluci se honili a snažili se navzájem uniknout. Při této honičce se jeden z kluků rozhodl přeskočit z "Tanečního parketu" na sousední skalní plošinu. Přecenil však svoje schopnosti, nedoskočil a průrvou mezi skalami spadl na balvany nacházející se dole. Přitom narazil zadní částí hlavy na kámen. Ta rána byla smrtelná. Přivolaná pomoc už pouze odnesla bezvládné tělo chlapce do jeho domova. Poté bylo chlapcovo tělo vystaveno v márnici, kam přicházeli místní lidé pohlédnout na nehybné tělo a takto se s nešťastným mladíkem rozloučit. Tento akt měl být varováním před neuváženým chováním ve skalách.

Třetí případ skončil naštěstí dobře. Při rodinném nedělním výletě procházela rodinka s pětiletou dcerkou kolem útvaru zvaný "Hřib". Manželé si prohlíželi nezvyklý, přírodou vytvořený útvar, když se tu pojednou jejich ratolest rozběhla k okraji skal. Tam nějak zakopla nebo se lekla a přepadla přes okraj plošiny. Stalo se tak v místě, kudy vede dolů strž, která byla naštěstí naplněná kamením, listím a ulomenými větvemi. Děvče se kutálelo dolů, až dopadlo na šikmé písčité dno. Nashromážděné spadané suché listí určitě zabrzdilo tehdy holčin pád, takže až na pár malých odřenin se dívce nic nestalo. Vyděšení rodiče i několik přihlížejících návštěvníků se snažili co nejrychleji dostat oklikou dolů k plačící, naříkající avšak nezraněné holčičce. Nedělní výlet tím pravděpodobně skončil. Stačila malá nepozornost rodičů a mohlo dojít k závažnější nehodě.

Je zajímavé, že všechny případy se udály vždy o nedělích, v době, kdy skály byly plné návštěvníků. Tito pocházeli ze širokého okolí, hlavně však ze sousedního Saska, jelikož v době až do roku 1918 byly hranice volně průchodné. Vstup do skal byl návštěvníkům povolen pouze za doprovodu místních průvodců. Těch nebylo tolik, aby uspokojili obzvlášť o nedělích zvýšený zájem o procházku stěnami. Takže v té době se u kostela zdržovalo vždy několik bosonohých výrostků, hlavně ti z chudších rodin, kteří nabízeli své průvodcovské služby. Po skončení prohlídky, jež trvala jednu až dvě hodiny, dostávali za odměnu malý obnos, jímž doma rodičům vylepšovali příjem. A co na to pověření průvodci? Ti klukům jejich konkurenci mlčky trpěli.

Děti a skály. Místa divoké krásy, plná tajemných zákoutí, opředená pověstmi a zkazkami. Lákala vždy dětskou představivost a fantasii. Což platí dodnes. Místo ke hrám a veselého skotačení. Ale také místo plné nebezpečí a nenadálých situací. Dbejme proto, aby přítomnost dětí ve skalách byla vždy a jen radostnou událostí.

Tajemní návštěvníci


Permoník nebo hledač rudy? (větší rozlišení není k dispozici)
Jsou pohádky či pověsti o skřítcích opravdu jen výplodem lidské fantazie nebo v sobě skrývají reálný základ?

Vyprávění nejrůznějších pohádek, zkazek nebo pověstí o skřítcích, permonících či malých mužících nemusí být vždy jenom výplodem bujné fantazie. Většinou mívají tato vyprávění určitý reálný základ i když s odstupem času všelijak uzpůsobený, přizdobený či jinak upravený do formy roztodivných pověstí. Převážně tam kde se vyskytují skalní útvary nebo na povrch vystupují rudonosné horniny, mají tyto zkazky velmi reálný základ. Již od nepaměti lidé hledali různé rudy, železné, stříbrné či zlatonosné. Obzvláště ve středověku se důlní činnost velmi zintenzívnila, především pak v horských oblastech od Alp přes Krušnohorský oblouk, Krkonoše, až po hory směrem na východ.

Též v blízkém okolí obce Tisá se takováto horní díla nacházela. Vždyť ještě v padesátých a šedesátých letech a opakovaně v devadesátých se pod Sněžníkem kutalo. A tím přicházím k podstatě celého vyprávění. Mezi starousedlíky se dochovaly zvěsti o malých mužících, kteří byli velmi vzácně viděni na různých místech. V nočních hodinách probleskovala světla na svazích či ve skalách, což vzbuzovalo u tehdejšího obyvatelstva, často velmi pověrčivého, obavy i strach. Co asi hledali tito návštěvníci v zemi? S nikým se téměř nestýkali a když, tak pouze pro obstarání potravin či jiných nutných potřeb. To si vždy vyhlédli vhodného člověka, aby jim za slušný peníz vše obstaral. Musel se zavázat, že nikomu nic nepoví, jinak by se mužíci zle pomstili. Předávky zboží se téměř vždy uskutečňovaly v nočních hodinách a s určitým odstupem. Není divu, že celá tato činnost dala vzniknout nejrůznějším dohadům či pověstem.

I stávalo se, že pojednou celkem chudý podruh si postavil lepší domek nebo i jinak si dobře žil s celou rodinou. Takových dějů si lidé obzvláště dobře všímají a domýšlejí si různé důvody. Zvláště děti si musely dávat pozor a krotit svou zvědavost, aby nevstupovaly do štol nebo zapovězených míst. Mohlo to být velmi nebezpečné, neboť cizí mužíci v krajním případě neváhali použít i násilí. Však se tito návštěvníci postarali o náležitý respekt, když u těchto míst umísťovali různé kostry či jiné strašidelné věci. Mezi obyvateli kolovaly různé zvěsti o tajemných procedurách nebo o kouzelném zrcadle, pomocí něhož hledali a nalézali skryté poklady. Pravděpodobně se jednalo o velkou lupu nebo kovovou pánev na rýžování. Zvěst se rodí snadno. K tomu přispívalo i marné hledání pokladů místními lidmi v prostorách, jež návštěvníci již opustili. Ti však hledali úplně jiné minerály než zlato nebo stříbro.

Kdo byli tito tajuplní návštěvníci? Odkud se vzali? V patnáctém století se v Benátkách, v jednom z nejbohatších měst té doby, vyrábělo sklo na nedalekém ostrově Murano. Sklo velmi nevšední, různě probarvené, rubínové, nazelenalé nebo v nádherném modrém odstínu. Obchodem s tímto velmi žádaným skleněným zbožím Benátky bohatly. Zisky byly náhradou za upadající námořní obchod s východem. Však si Benátčané výrobu skla značně považovali a hlídali. Celý ostrov byl ostře střežen a pracovníci nesměli vymezené území opustit. Celý proces výroby skla byl velkým tajemstvím. Kdo by jakýmkoliv způsobem postup prozradil, propadl hrdlu. I kdyby se mu podařilo ostrov Murano nebo Benátky opustit, nájemní špehové by jej s určitostí vyslídili a provedli na něm za zradu vyřčený ortel smrti. K výrobě barevného skla jsou ovšem zapotřebí určité chemikálie či kovy. Především dosti vzácný kobalt byl jednou z hlavních přísad. Ten se však přírodě vyskytuje velmi zřídka, většinou jako doprovodný prvek niklových rud, třeba mědi nebo olova. Název získal od německého pojmenování zlomyslných skřítků, koboldů, kteří všelikými taškařicemi ztěžovali horníkům práci. Obsah kobaltu v rudě zhoršoval její kvalitu a při pražení se vylučovaly jedovaté plyny, což ohrožovalo zdraví hutníků. Ale k výrobě barevného skla, hlavně modrého, je kobalt nezbytnou součástí. Takže Benátčané vysílali emisary všude tam, kde se tyto rudy vyskytovaly. Museli to být svým způsobem odborníci v oboru metalurgie i dolování. Krom toho byl navíc požadován malý vzrůst těchto vyslanců, nejvýše do stopadesáti centimetrů, to proto, aby nemuseli hloubit vysoké štoly. Jejich oblečení se sestávalo z pevných vysokých bot a kolem ramen nosili až k patám sahající vlněnou pelerínu s dlouhou špičatou kapucí. V té později přenášeli získanou kobaltovou rudu. Proto někdy vyobrazení trpaslíci mají špičaté čepice.

Vždy brzy zjara cestovali tito odvážní malí chlapíci přes Alpy, aby hledali a nashromáždili co největší množství kobaltu. No, množství. Většinou se jednalo o několik desítek dekagramů. To postačilo pokrýt výrobu na delší dobu, jelikož se používaly velmi zředěné soli kobaltu. Tyto mise byly pochopitelně tajné a podle toho se i vyslaní malí Benátčané chovali. Jejich činnost v místě byla samozřejmě ilegální, protože veškeré bohatství země patřilo králům nebo místním vládcům. Zneužití práva bylo velmi přísně trestáno a proto to tajnůstkářství. Na podzim se zase vraceli dlouhou cestou přes Alpy domů do Benátek, kde odevzdali vytěžený kov. Za to byli dosti bohatě odměňováni. Však se také většinou dobře oženili a postavili si v Benátkách pěkné domy. Ještě dnes můžeme v tomto kouzelném ostrovním městě najít výstavné domy s různými názvy, připomínající někdejší činnost svých malých, ale velmi šikovných a podnikavých majitelů.

V místech kde působili, zanechávali různá znamení vrytá do skal, aby jednak místa později opět nalezli nebo aby dali znamení svým následovníkům. V našem regionu, hlavně v místech skal na Sněžníku se takováto věkem velmi zašlá znamení rovněž nacházejí. Dnes však nelze určit, zda sloužila kdysi pytlákům, pašerákům nebo možná i těm tajemným malým emisarům z dalekých Benátek.

Dodatek: Výroba modrého skla nebyla tehdy jen výsadou Benátčanů. Velkolepý chrám v Chartres ze 13. století zdobí nádherná barevná okna s převládající modrou barvou. Je tak zvláštní, že se někdy používá výrazu "chartreská modř". Podle posledních výzkumů je doloženo, že se jedná o chemické příměsi, tedy kobaltu, z dolů v okolí nedalekého Freibergu v Sasku. Na tajemství výroby modrého skla přišli později i sklářští mistři ze Šumavy.