Tam kde jsou nějaké skály nebo skalní sluje se vždy objevují zprávy o pokladech. Je to tím, že skály byly v dřívějších dobách místem tajemným, velmi obtížně přístupným a lidé se takovým místům spíše vyhýbali. Příběh, který vám budu vyprávět se skutečně udál, i když časový odstup mnohé mohl zkreslit, pozměnit. Ale jádro příběhu je pravdivé a je doloženo v matrikách farností v Libouchci a v Modré. Historce budeme říkat Leduquinův poklad.

V době napoleonských válek, kdy roku 1813 došlo k velké bitvě u Chlumce mezi francouzským vojskem císaře Napoleona, které vedl generál Vandamm a koalicí Rakušanů, Rusů a Prusů, se samozřejmě některé oddíly dostávaly i mimo hlavní proud událostí. Tak se některé menší skupiny Francouzů objevily i v obci Tisá. Však přes tuto obec v její horní části dříve vedla tak zvaná solná cesta z Ústí do Pirny. Obyvatelé se jako vždy při válečných událostech uchýlili do pouze jim známých úkrytů ve zdejších skalách. Se vším co měli, i se svým dobytkem, který by jinak vojsko zrekvírovalo. Příslušníkem jednoho takového oddílu byl také mladý důstojník jménem Charles Luis Leduquin, pokladník pluku. Zřejmě si dobře všiml skalních úkrytů a hodlal této situaci využít. Jedné tmavé noci se vytratil od oddílu i s plukovní pokladnou a skryl ji ve skalním labyrintu Tiských skal. Tehdy tytu skály představovaly téměř neproniknutelný prales, kam se odvažovali pouze lapkové nebo pytláci. A tam mladý důstojník Leduquin svůj ukradený poklad ukryl a odtáhl s vojskem zpět do Francie. Po nějakých letech, kdy vojenská vřava napoleonských válek utichla, pravděpodobně kolem roku 1817, přišel do obce Tisá tajemný návštěvník a ubytoval se tu. Byl nápadný svou vysokou postavou a zcela odlišným oblečením. Často se vydával na dlouho trvající výpravy do zdejších skalních oblastí. Vracel se stále mrzutější a nevrlejší. Mezi obyvateli se šuškalo, že hledá ve skalách poklad, který stále nemůže najít. Buď skutečně místo úkrytu pozapomněl anebo kdosi ten jeho poklad už vybral. Tak to šlo celý rok až najednou pan Leduquin onemocněl, zřejmě v důsledku zklamání při marném hledání jeho pokladu až se duševně zhroutil. Po jeho uzdravení, zřejmě mu také došly peníze, počal z nouze léčit dobytek sedláků, ale později i zdejší lidi. Dosáhl v této léčbě takových úspěchů, že se mu v tomto kraji začalo říkat "zázračný léčitel". Také experimentoval s tlakovými hrnci a vařil různé léčivé tinktury, které pak roznášel a prodával po celém okolí. Zpočátku nosil oblečení francouzského střihu, ale později si pořídil dlouhý zelený frak, k tomu nosil vysoké kožené boty a na hlavě měl velký tmavý klobouk se širokou krempou. Jeho obličej zdobil mohutný plnovous, takže to byla postava vskutku majestátní. Jak tak čas běžel, stal se z podivína vážený a uznávaný obyvatel zdejšího kraje. Ale stále, jakmile se naskytla příležitost, brouzdal po skalách a pronikal stále hlouběji do labyrintu skal. Poklad nikdy nenašel a tak, když se naplnil jeho čas, zemřel v Chuderově na statku sedláka jménem Strahl a byl pravděpodobně pochován v Libouchci na starém hřbitově.

Ten poklad přece někde v těch skalách být musí. To si říkalo dost podnikavců a buď sami, nebo ve skupinách prohledávali zdejší skály. Bezúspěšně. Nebo snad přece? To i my, když jsme začali v Tiských skalách zlézat zdejší skalní věže, tak jen ze zvědavosti jsme občas nakoukli do některé skryté díry nebo rozsedliny. Co kdyby. Kolem roku 1960 jsem s kamarády vystoupil na zřejmě ještě panenskou věž v přední části Tiských skal a na památku nešťastného Francouze jsem ji nazval jeho jménem. Leduquinova věž.

Podle jiné verze byl Charles Louis Leduquin francouzský šlechtic, který v době francouzské revoluce byl přítomen při popravě krále Ludvíka XVI. Aby si uchránil život, z Francie uprchl i s části jeho majetku a bůhví jak se dostal až do Tisé. A tam prý svůj majetek ukryl ve zdejších skalách. Tato verze je podle France Fockeho, bývalého faráře v Libouchci.

Psal se rok 1813. Doba byla neklidná, nebezpečná. Válečná tažení napoleonských vojsk se počala dotýkat i našich krajů. Koncem srpna se udála velká bitva u Chlumce, kterou napoleonská vojska prohrála a musela ustoupit, aby se znovu pokusila proniknout do Čech v druhé polovině měsíce září. Takže se krajem potulovaly různé oddíly francouzských vojsk. Velmi důležité pro další vývoj boje byly zprávy o pohybu vojenských seskupení. Ty přenášeli kurýři na rychlých koních. Byli to zkušení a zdatní jezdci na vynikajících, vytrvalých a rychlých koních. Také museli být dobře obeznámeni se stávajícím krajem a znát všechny cesty. Převážně se pohybovali v noci, nebo spíše hodně zrána, aby unikli nepřátelským hlídkám.

Tak se jednoho zářijového rána francouzský kurýr pohyboval na trase z údolí přes Tisou do tábora francouzských vojsk nedaleko Pirny. Vezl důležitou zprávu pro samotného Napoleona. Spěchal. Někde u Libouchce ho náhodou zahlédla hlídka ruských kozáckých jezdců. Ihned se pustila za ním. Kurýr ovšem dobře znal zdejší kraj. Můžeme předpokládat, že pocházel ze Saska, jelikož Sasko bylo v té době Napoleonovým spojencem. Po bitvě u Lipska poté na toto spojenectví zle doplatilo. Jezdec se snažil ruské pronásledovatele setřást a tak vjel se svým koněm do skal nad obcí Tisá. Obával se však, že ho nepřátelé dostihnou a tak tu svoji depeši ukryl v jakési skalní rozsedlině. Samozřejmě nechtěl, aby se tato důležitá zpráva dostala do rukou nepřítele. Když potom vyjel ze svého úkrytu a rozjel se směrem k Pirně, Rusové, kteří mezitím po něm usilovně kolem pátrali, zachytili jeho stopu a počali jej pronásledovat. Divoká jízda lesem a skalními oblastmi vedla až poblíž saské obce Göhrisch. Tam se mladý husar náhle ocitl na vrchu skalních stěn. Nebylo úniku. Nepřátelé se rychle přibližovali a už se těšili, že kurýra dostihnou a tak se určitě dočkají odměny od svých nadřízených. Mladý jezdec se ale nevzdal. Popohnal svého koníka a skočil ze skály do hloubky. Dole dopadl mezi stromy, které částečně zbrzdily pád a tak se jemu ani jeho koni celkem nic vážného nestalo. Zvedl se a před užaslými zraky svých pronásledovatelů ujížděl pryč. Těm se samozřejmě do takového dobrodružství nechtělo a tak se zklamaně a s nepořízenou obrátili zpět ke své jednotce.

Jak mladý odvážný skokan dojel, o tom už zpráva nepodává žádné svědectví. Ale od té doby se místu, kde kurýr na svém koni ze skalního útesu skočil, říká dodnes "Francouzský skok". No a ta důležitá depeše, již měl kurýr tenkrát doručit, je možná někde ve zdejších stěnách do dnešních dnů ukrytá.

Jistě Vás napadá paralela s podobnou pověstí o pokladu ve skalách, jenž zde měl ukrýt jiný Francouz. Ale ať už se zakládá na pravdě jedna nebo druhá pověst, přece jenom nám to nedá, abychom ve zdejších skalách, jen tak mimochodem občas nenahlédli do nějaké té pukliny a škvírky. Co kdyby se na nás usmálo štěstí.

Psal se rok 1957. Skupina našich horolezců získala stavení na konci Tisé u cesty vedoucí k rybníku "Cihlák". S velkou chutí jsme se pustili do oprav a obnovy dosti zanedbaného objektu. Bylo třeba zajistit střechu, podlahu a hlavně vodu. Ta zde totiž nebyla. Po vyklizení zavaleného sklípku jsme však zjistili, že voda ze stěny odněkud kape. Byl tam jakýsi otvor, připomínal nám přívod vody. No, byla to dřívější malá hospoda, takže vodu pravděpodobně mít museli. Po delším pátrání jsme skutečně nedaleko objevili skrytou studánku. Po vyčištění a zavedení do domu voda vesele tekla. Při kopání kolem studánky jsme objevili i zbytky starých staveb. Do sklepa jsme instalovali světlo a vodní čerpadlo. Jednoho dne, bylo to už k večeru, šel kamarád na chodbu a spatřil škvírou ve dveřích vedoucích do sklepa světlo. "Zase někdo zapomněl zhasnout", mrumlal si pod vousy a chtěl věc napravit. Otočil vypínačem, ale nic. Světlo svítilo dál. Zkoušel to znovu, ale opět nic. Sešel po schodech dolů, aby se podíval co se to děje, otevřel dveře, a vtom světlo nebo spíše záře zhasla. Kroutil hlavou a potmě se vymotal zpět do chodby. Nikomu nic neřekl, až když se věc udála opakovaně, tak se svým příběhem vyrukoval. Na chatě jsme se zdržovali pouze přes víkend, takže jsme tento jev příliš sledovat nemohli. Až jednou. Opět ze sklepa šel svit. S velkým lomozem jsme se řítili do sklepa, světlo zablikalo a bylo pryč. Ale kamarád, který právě pobýval venku, zpozoroval jak se světelný pruh rychle pohybuje od domu ke studánce. Pak vše zmizelo. Trochu zaraženi jsme si o tom povídali, ale protože od té doby už k žádnému úkazu nedošlo, na vše se zapomnělo. Ale ne úplně. Ve starých zkazkách o Tisé je zmínka o divném světle pohybujícím se na loukách nad vsí. Povídalo se, že je to zjevení dívky, která na hrádku Schönstein zahynula krutou smrtí. Zvěsti praví, že když dobyvatelé zdolali hradby, hradní paní se svými dětmi sestoupila do sklepení, aby zachránila život sobě a dětem útěkem do tajné chodby vedoucí mimo hrad do blízkého lesa. Do hořícího hradu pronikli útočníci a chtěli proslídit i sklepení v touze po kořisti. Jedna z mladých dívek sloužících na hradu, která se zatím skrývala ve výklenku zdi, hlasitě vykřikla, aby odvedla jejich pozornost. Dobyvatelé upustili od úmyslu vniknout do sklepení, kde by určitě únikovou chodbu objevili a vrhli se směrem k dívce. Ta ve svém strachu vykřikla modlitbu i kletbu a v tom se celé hořící stavení zhroutilo. Pohřbilo muže, ale i nešťastnou děvu. Od té doby se její světelný obraz občas ukazoval na místě bývalého hradu, jako varování před násilím a krutostí.

Tolik pověst. Snad už se lidé polepšili, protože tento zvláštní úkaz již nebyl zpozorován. Nebo snad ano?

Pískovcové skály v naší oblasti nejsou pouze nádherným skalním divadlem, se zvláštními skalními útvary, ale ve skalách jsou také místa jakoby stvořená pro vznik pohádek, místa, která dala podnět k různým zvěstem a pověstem. Jedním z takových tajemných míst jsou svítící jeskyňky. Jedna byla v Tiských skalách, hned u turistické cesty a i když byla zajištěna mřížovím, nenechající ruka zvědavců ji úplně zničila. To druhé místo je mnohem zajímavější. Je v oblasti zvané Rájec, v údolíčku a je velmi těžko přístupné.

Sám jsem tam před mnoho léty tento zvláštní úkaz viděl a byl jsem ohromen. Ke konci jednoho horkého letního dne, slunce se už už chystalo skrýt se za obzorem, ve vzduchu byl cítit silný náboj zvěstující blížící se bouřky, která se ohlašovala vzdáleným duněním, jsem spolu se svým kamarádem uviděl vysoko ve skále jemnou zář. Vycházela s nevelkého otvoru ve stěně a jemně se vlnila. Barva to byla taková žlutozelená až do zlatova. Byl to nádherný pohled a my tam stáli jako sochy. Ta atmosféra byla tak zvláštní a nevšední, že jsme se báli pohnout, abychom celé to čarování neporušili. Pomalu už se stmívalo. My se konečně pohnuli a rozhodli jsme se přijít tomuto jevu na kloub. V tak pozdní dobu jsme nastoupili do cesty sedmé klasifikace, velmi obtížné, ale hlavně velmi riskantní, protože jistící kruh byl velmi vysoko. Dnes už jsou tam kruhy dva a to kouzlo té cesty je pryč. Nad kruhem jsme se dali úplně mimo cestu, obtížně, až k tomu místu, ze kterého pořád ještě vycházela ta tajemná záře. Ten otvor byl asi tak osmdesát na padesát centimetrů. Tvořil vstup do malé jeskyňky. Jak byla hluboká jsem neviděl, protože byla plná té záře. A začalo být divno. Vzduch by nabit statickou elektřinou, z vlasů a z prstů začaly s prskotem přeskakovat jiskřičky. Eliášův oheň, by řekl odborník. Ale nám moc veselo nebylo. V co možná nejkratším čase jsme dolezli na vrchol a v tu chvíli se nad námi rozburácela bouřka. Mohutné blesky osvěcovaly už hodně tmavou oblohu a silný vichr s námi na vrcholu pěkně lomcoval. Rychle slanit a do úkrytu. Po bouřce jsme vyšli do tmy, ale světlo tam nahoře už zmizelo.

Tu krásnou podívanou jsem uviděl ještě jednou, ale mnohem slaběji a za méně dramatických okolností. Byl to tenkrát zážitek, na který se nezapomíná. Schválně jsem zamlčel přesné určení místa výskytu, protože je žádoucí, aby se místo nadále zachovalo a poskytlo jednou jiným takový zážitek jako tenkráte nám.

Tento jev zvaný luminiscence, způsobuji zvláštní mechy. Prvoklíček Schistostega pennata. Jsou to kulovité buňky chloroplasty, fungující za určitých okolností jako zrcadlo a vydávají viditelné světlo, zelenožlutou zář.

V poslední době jsme objevili v Tiských stěnách další dvě místa, kde se svítící mech nalézá. Je to sice výskyt o malé rozloze, ale velmi pěkný. Máme tedy naději, že se nám tato krásná zvláštnost v našich skalách zachová i nadále.

Procházíte-li naší obcí, všimli jste si někdy, že kolem nepoletují žádní vrabci? Vrabec, takový malý obyčejný ptáček žijící obvykle ve velkých hejnech se vyskytuje téměř na celém světě. Také se mu říkalo kdysi pták proletář, protože osidloval ulice měst. Hlavně v dobách, kdy dopravu obstarávala koňská spřežení, takže vrabci měli na ulicích o potravu postaráno. I to však už patří minulosti. Vrabec domácí - Passer domesticus je opeřenec, jenž se vždy zdržoval v blízkosti lidských sídlišť. Je původem z Malé Asie a rozšířil se po celém světě. Ale v Tisé ani v okolních osadách se s ním nesetkáte. Proč asi?

V lidových povídačkách z dřívějších dob bylo zachyceno několik verzí o zmizení tohoto druhu. V obcích našeho okolí se říkalo, že za vymizení vrabců mohou cikáni. V době, kdy se na chudých políčkách u bývalé vsi Schönsteinu a později i Tisé pěstovalo obilí, způsobovali tito ptáčci na tak již málo výnosném porostu značné škody. Jednou přišla do dolního mlýna stará cikánka a poprosila mlynáře o almužnu. Mlynář se zamyslel a poté cikánce slíbil slušnou odměnu za to, když sedláky zbaví těchto škodlivých tvorů. Cikánka zamumlala nesrozumitelné zaříkání a od té doby v Tisé ani v blízkém okolí žádní vrabci nebyli k zahlédnutí. Při pozdější stavbě železniční tratě z Děčína do Mostu se sice usídlilo několik exemplářů v Libouchci, ale Tisé se do dnešních dnů vyhýbali.

Druhá pověst vypráví následující příhodu. K domu, jenž stál na začátku Rájce, přišel jednoho dne starší vysloužilý voják. Požádal majitele o trochu jídla, třeba kousek chleba. Hamižný pan domácí však vojáka odbyl slovy: "To dám raději vrabcům než tobě". Rozezlený voják mu odpověděl: "Tak to tedy nastane doba, kdy nebudete mít možnost vrabcům vůbec něco dát". A od té doby z Rájce i blízkého okolí vrabci zmizeli.

Takové podobné povídačky se vyprávěly i v jiných oblastech. V Čechách je několik lokalit, kde se žádní vrabci nevyskytují, protože prý byli vypuzeni zaklínáním. Podle tamního lidového vyprávění se vrabci z polí vyženou, když se mezi obilí zastrčí do země tříska ze dřeva, z něhož truhlář zhotovil rakev.

Zmizení vrabců domácích však zřejmě způsobilo několik vlivů. V celém okolí se již delší dobu nepěstoval žádný druh obilovin, který by jim zajišťoval potravu. Dále pak blízké skalní útvary, kde hnízdí několik druhů dravých ptáků, pro něž vrabci byli vítaným úlovkem. Ale i určitý úbytek některých druhů hmyzu, jimiž vrabci krmili svoje potomky. Takže i v blízké budoucnosti se pravděpodobně v našem okolí s tímto roztomilým, někdy až drzým a neustále švitořícím ptáčkem již nesetkáme. Je to škoda. Připomíná nám i neustále pomalu probíhající klimatické změny. A člověk k těmto neblahým změnám často přispívá, ať už vědomě či nevědomě.

Už jste někdy viděli vidmo? Tento trochu tajemný, zvláštní přírodní úkaz uvidíte v horách, ale velmi vzácně, kde slunce, mraky nebo mlha vykouzlí onu duhu, gloriolu, jak se také tento jev nazývá. Patří mezi tak zvané ohybové jevy, podobné jako korona. Projevuje se jako soustředné barevné prstence kolem stínů vržených do vrstvy oblaků nebo mlhy. Obzvláště pro nás, pro horolezce je tento úkaz velmi působivý. Nebo varující? Říká se, že kdo uvidí vidmo poprvé, je velmi blízko smrti. Kdo jej však zahlédne třikrát, má vystaráno. Již mu žádné nebezpečí nehrozí. Takže recept je jednoduchý. Vzhůru do hor, při vidmu si dát třikrát pozor a je vyhráno. Nic už vám nehrozí! Sám jsem jej viděl již pětkrát, takže můžu v klidu psát tyto řádky.

Dovoluji si připojit vlastní zážitek, jenž na mne zanechal hluboký dojem.

Je brzo ráno, téměř ještě tma, když s Rudou vycházíme ze Zbojnické chaty. Zmrzlý sníh nám vrže pod botami, je polovina března a našim dnešním cílem je Javorový štít. Chceme na něj vystoupit od západu, takovým strmým kuloárem, jenž je v této roční době většinou plný strmého ledu. Musíme si pospíšit, protože v osm hodin podle našeho pozorování začíná led tát a větší či menší kusy ledu počnou padat tím žlebem s velkým rachotem do doliny. Počasí je vcelku dobré. Je úplné bezvětří, takový zvláštní klid, v ovzduší lze vnímat jiskřivé napětí. Občas se ozve zvuk padajícího kamene nebo šustot malé lavinky.

U nástupu se navazujeme a poměrně rychle získáváme výšku. Pod námi už začínají kuloárem padat kusy tajícího ledu. Překonáváme několik ledových prahů a skalních stupňů a dostáváme se do vrcholových partií cesty. Slunce se už dávno ukrylo v mlžných mracích a i nás zahaluje čím dále hustší mlha. Po sněhových plotnách dosahujeme nejvyššího bodu. Pevný stisk rukou a pouštíme se do jídla. Náhle závan větru, mlha se roztrhla a my k našemu překvapení zjišťujeme, že ještě nejsme na vrcholu. Ten je ještě o kousek výše. Tak tedy nahoru.

Husté mlžné mraky se nám najednou rozprostírají těsně pod námi. Je to jakoby jste stáli na břehu moře. Mraky jsou šedobílé a vytvářejí mírně se pohybující plochu. Slunce bázlivě proniká mlhou a svými paprsky nás osvětluje zezadu a vrhá naše stíny na divně se vlnící šedavou plochu. Najednou s úžasem pozorujeme, že kolem našich hlav se tvoří barevné kruhy glorioly. Naše postavy se jasně, téměř plasticky rýsují na té hladině mraků, s nádhernou sedmibarevnou duhou kolem hlavy. Vidmo. Již často jsme o tomto atmosférickém jevu slýchávali. Máváme rukama, ale ty postavy tam na mlze nám jaksi odpovídají opožděně. Anebo je to jen přelud. Vidmo. Mezi horolezci dodnes můžete slyšet pověru, kdy spatření vidma znamená nebezpečí, smrt. Vzniká tak, že díky kapičkám vody v mraku se na mlhavém "projekčním plátnu" vytváří kolem vrhaného stínu kruhové barevné spektrum - gloriola.

Pomalu sestupujeme a naše stíny nás doprovázejí. Jdeme mlčky, zamyšleně. Zastavujeme se, jakoby nám něco bránilo, abychom se s našimi stíny tam v mlze rozloučili. Zdá se nám jako by na nás kývaly. Ale to je jen hra světel a stínů. Možná? Pak najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, vše zmizelo.

Byl to nevšední, tak trochu strašidelný, mrazivý zážitek. Také se říká, že kdo uvidí tento jev nezávisle na různých místech třikrát, a přežije, má vyhráno, znamená to, že jste již překonali nebezpečí a jste zkušenými znalci hor a již se nemusíte v nich ničeho obávat.

Já osobně jsem se s vidmem setkal již pětkrát, ale už nikdy to nebylo tak působivé, tak tajemné a vzrušující, jako tenkráte na vrcholu Javorového štítu.

Za starých časů byla lékařská péče pro většinu lidí téměř nedostupná. Někteří si doktora dovolit ani nemohli a v častých případech se doktor v daném místě ani nenacházel. Tehdy na jejich místo nastupovali různí léčitelé nebo častěji babky kořenářky. Tyto, většinou starší ženy, měly bohaté znalosti o léčivých schopnostech rostlin. Nabyté znalosti poté využívaly při přípravě různých mastí, lektvarů či léčivých tinktur. Všechny poznatky samozřejmě tajily a předávaly je jenom členům své rodiny, pokud nějakou měly, nebo vybraným následovnicím.

Samozřejmě vzbuzovala jejich činnost, jež byla vždy opředená gloriolou tajemna a magie, určitou nedůvěru či spíše odstup. Takže osoby zabývající se touto činností byly na jedné straně v době potřeby vítané, na druhé straně byly jaksi odloučené od běžné komunity. To rozhraní bylo velmi úzké a klidně se stávalo, že byly označovány jako čarodějnice. Většinou poté, co se nějaký zákrok či pokus o vyléčení nepovedl. To se stávalo velmi často. Samozřejmě v tom ohledu hrála velkou úlohu i víra, jež na jednu stranu tuto činnost tolerovala, na druhou stranu ji ve vybraných případech krutě pronásledovala.

Babky kořenářky byly hlavně žádány při těžkých porodech, kdy podávaly uklidňující prostředky nebo prostředky usnadňující probíhající porod. Dále pak při různých potížích zdravotních nebo poúrazových. Je pravda, že v tehdejší době měla každá pořádná hospodyňka vlastní soubor léčivých bylinek nebo čajů, ale pro speciální prostředky chodily do chaloupky na kraj lesa ke kořenářce. Protože většina lidí věřila na různé kouzelné nápoje nebo talismany, byly i tyto velmi žádané. Roztodivné amulety nebo tajné nápoje pro vyvolání lásky nebo náklonnosti vyvolené osoby se požadovaly velmi často. Též přípravky nebo zaříkávání pro vyvolání opačného účinku anebo zla se rovněž vyskytovaly. Zde je třeba zdůraznit, že právě tato část činnosti způsobovala určitý odpor, nedůvěru nebo zlobu. Ale kořenářky zabývající se výlučně léčbou nebo přípravou různých přípravků a lektvarů zlepšující nebo uklidňující stav nemocného, byly oblíbené a často vážené osoby. I když určité tajemno je vždy obklopovalo.

Tak jako v každé usedlosti, tak i v Tisé se babky kořenářky vyskytovaly. Jsou známá i místa, kam místní lidé mohli pro pomoc docházet. V dávných dobách kolem 12. a 13. století se vyskytovalo takové místo v "Tiském dole" na začátku lesa směrem od Libouchce, kde v současné době stojí smírčí kříž. Zde stávala krčma "Havraní dům", kde kořenářky míchaly a prodávaly své lektvary. K tomuto místu se vztahuje určitá pověst, ale o tom někdy příště. Později zde tato činnost ustávala, místo toho se začalo čepovat pivo a kouzlo tohoto místa se vytratilo. Přímo v Tisé, v místech kde stávala dříve stavení, jimž se pro jejich tvary říkalo "buchtičky", se nacházela poblíž lesa malá chaloupka. Té se říkalo "U babky". Celá generace kořenářek zde provozovala svou činnost po dlouhou dobu. Zřejmě vykonávaly svoje řemeslo ke spokojenosti tiských občanů, ale i těm ze vzdálenějších míst, jelikož nikdy se o nich nemluvilo ve zlém, či tak, co by jejich pověsti mohlo uškodit.

Jak kořenářka pomohla
Žena místního císařského úředníka měla těsně před porodem prvního dítěte. Snášela vše velmi špatně, s velkými bolestmi a bylo nebezpečí, že porod bude velmi těžký a bolestivý, pro rodičku a dítě možná i smrtelný. Když už všechno umění porodní báby selhávalo, vzpomněl si někdo na babku kořenářku, jež sídlila nahoře na "Brache" u kraje lesa ve staré chalupě. V nouzi nejvyšší pro ni poslali. Babka přišla, podívala se na rodičku a zahrabala ve své mošně zavěšené u pasu. Vyňala tři šedivé oblázky a poručila bolestmi zmožené ženě, aby je polkla. Ta, občas už ztrácejíc vědomí, stařenu poslechla a kamínky poslušně spolkla. Za maličkou chvilku se pojednou uklidnila, ztišila a porod proběhl velmi hladce. Krásného chlapečka po omytí zabalili a položili vedle šťastné matky. Ta si všimla, že novorozeně mělo pěstičky pevně sevřené. Pokoušeli se je maličkému otevřít, ale šlo to jen velmi obtížně. Konečně se ručičky uvolnily a všichni kolemstojící žasli údivem. Na maličkých dlaních ležely tři šedavé oblázky. Zda šťastný otec babku kořenářku tenkrát náležitě odměnil, se už dneska nedozvíme. K čemu také. Hlavně, že se vše povedlo ke spokojenosti všech.

Zaručený recept jak si udržet lásku svého partnera

• Ústřižek vlasů z podpaždí
• Ústřižek ochlupení z ohanbí
• Tři kapky krve z prstu
• Tři kapky krve z měsíčního cyklu
• Kousek cikorky
• Skořice
• Hřebíček
• Kousky Aloe

Vše dobře promícháme, přefiltrujeme do lahve a uschováme v chladu asi pět dní. Poté vše svaříme, a necháme táhnout, a slijeme. S lahvičkou je třeba navštívit mši svatou a přitom několikrát vyslovit jméno svého milého. Příležitostně přidáme do pití nebo do jídla.

Perský nápoj lásky

• ½ l vody
• 2 lžíce černého čaje
• 1 ks zázvoru asi 2 cm
• 2–3 kousky hřebíčku
• 1 ks skořice

Vše svaříme, přecedíme a nalijeme do lahvičky. Necháme tři dny táhnout a pak vhodně podáváme.