Historky z hor - část první
Vypráví Gerhard Tschunko

Historky z hor jsou trochu jiné něž "Historky ze skal". Popisují situace, jež by se jinde nestaly, nebo by byly všední. Jsou to epizody různé, většinou veselé ale i smutné. Nepostrádají ovšem určitý náboj, určité napětí, jenž pobyt ve vysokých horách provází. Lidé se tam chovají poněkud odlišně, různě, podle svého zaměření, podle své povahy, ale hlavně podle své duševní vyrovnanosti. Může zde docházet ke konfliktním situacím, jimž se později můžeme i zasmát, ale v té chvilce byly vážným, ba přímo k výbuchu emocí vedoucím problémem.

Jednotlivé historky jsou z vlastních prožitků. Nehledejte v nich poučení, ale zlehounka, s nádechem jemného úsměvu vnímejte moje vyprávění, přeneste se do kouzelného, majestátního světa hor a pokuste se vžít do rolí těch, kteří danou situaci prožívali.

Je konec března a ve Vysokých Tatrách je pro horolezce takzvané zimní období. Skupina horolezců z Teplic dlí v této době na chatě při Popradském plese. Počasí je nevalné, napadlo velké množství čerstvého sněhu, takže na nějaké velké túry není ani pomyšlení. Nějaké výstupy již máme za sebou, ale přece to s námi šije, jsme netrpěliví a chtěli bychom někam vyrazit. V noci zase napadl nový sníh. K poledni se počasí umoudřilo a my jsme se rozhodli, že vyrazíme na nějaký menší výstup. Napadla mne Koprovská veža. Takový strmý ostrý hrot na hřebeni, na závěru doliny u Hincova plesa. Rozhodující bylo, že jsem na něm ještě nebyl a že výstup hřebenem by nemusel být i přes množství sněhu příliš obtížný. Bylo to v době, kdy jsme se pouštěli do všeho. Ale nakonec se ukázalo, že nikdo v tak pozdní čas neměl chuť plahočit se dolinou nahoru kvůli poměrně malému cíli. Jenom Rudolf Ponocný projevil přání mne doprovázet. Za chvíli jsme jen tak nalehko vyrazili z chaty a svižným tempem vystupovali k Hincovému Plesu. Jezerní stěnu jsme traverzovali v hlubokém sněhu a tam najednou Ruda za takovou menší skálou cosi objevil. Šli jsme blíž – a ejhle! Na sněhu tu bez hnutí ležel kamzík. Pěkný kousek, se zimní srstí. Zřejmě nahoře překračoval při vyhledávání potravy na odvátých místech nějaký žleb, sníh pod ním ujel a milý kamzík se zřítil dolů. Ještě byl teplý a neviděli jsme na něm žádné známky poranění. "Asi se to stalo před chvilkou," řekl Ruda a v tu ránu ho napadla myšlenka na kamzičí hody. "Přikryjeme ho a až se budeme vracet, vezmeme ho sebou," řekl. "Neblázni," já na to, "co s ním budeme dělat? Já ho nikam tahat nebudu, jsi tu na území Tanapu." Nic nebylo platné. "Víš jak budou dobré kamzičí kýty? A tady ho stejně dravci sežerou." Byl tou myšlenkou přímo posedlý. Neříkal jsem už nic, ale nabádal jsem k další cestě. Po strmém lavinovém svahu jsme vylezli do sedélka a odtud po velmi zasněženém hřebenu na vrchol Koprovské věže. Na druhou stranu, kde je lehká sestupová cesta, jsme se báli sestoupit, protože svah vypadal velmi podezřele, mohl by se s námi utrhnout. Tak jsme jednoduše výstupovou trasou slanili zpátky a vydali se dolů. Ke kamzíkoví. Znovu jsem přesvědčoval Rudu, aby ten plán s porcováním kamzíka nechal být, ale on že ne, že si všichni pochutnáme. Jak to chtěl provést, zda někde na chatě nebo až doma, mi bylo záhadou.

Přicházeli jsme do míst, kde se měl kamzík nacházet. Už se dost šeřilo, bylo to přece jen brzo na jaře, takže viditelnost byla už dost omezená. Na místě, kde jsme chudáka kamzíka zanechali, kousek za skálou, začal Ruda hledat. "Tady není," zvolal se zoufalstvím v hlase. Šmejdil všude okolo, prohledával keříky kleče, ale kamzík nikde. "Nějaký lump mi ho ukradl!" Seděl jsem v poklidu opodál na balvanu a v duchu jsem děkoval okolnosti, která nechala kamzíka zmizet. Ruda ještě nějaký čas rejdil okolo v stále větších kruzích. "Zmizel," vyhekl. "Žranice nebude." Podle stop, které jsem nejasně zahlédl, kamzík zřejmě odkráčel po svých. Pravděpodobně byl po pádu ze žlebu dost omráčený, a zatímco jsme byli na výstupu, se z mrákot probral a odhopkal. Výborně. Sestupovali jsme pomalu velkolepou, už setmělou tatranskou krajinou k chatě a cestou Ruda nepřestával mumlat: "Taková to mohla být paráda, jako svíčková, nebo jen tak upečené, nakládané s bylinkami, ta chuť, ta lahoda, ten gurmánský zážitek…"

V tom tichém světě hor najednou zazní hrozivé dunění. Nabírá na síle a ten zvuk, mohutný a zlověstný, jako by rozechvíval okolní atmosféru. Připomíná to závěrečné fortissimo varhan v závěru Bachovy fugy. To obrovské množství sněhu se jako zdivočelá řeka řítí do údolí. Lavina. Na okamžik se veškerý pohyb v dolině zastaví a každý hledí na ten přírodní úkaz jako zkamenělý. Je to mohutné, uchvacující a varující.

Skupinka horolezců z Teplic vystupuje od Popradské chaty k velkému, silnou vrstvou sněhu pokrytému svahu pod východní stěny Bašt. Našim dnešním cílem je průstup takzvaným Červeným žlebem do sedla a dále na vrchol Bašty. Tento výstup není po technické stránce příliš náročný, ale právě stoupání strmým, několik set metrů dlouhým žlebem v pevném sněhu je tím lákavým požitkem. Jenom v horní třetině jsou dva skalní prahy. Vystupujeme pravidelným tempem až k místu, kde začíná vlastní žleb. Navlékáme stoupací železa a postupujeme vzhůru, k již zmíněnému skalnímu prahu. Navazujeme se na lana. Zatloukám skobu, ještě jednu, pro jistotu, a začínám dobírat kamarády. Wolf mezitím přelezl skalní práh a je asi jednu lanovou délku nade mnou. Odvázal se, ale zavěsil nad prahem fixní lano pro ostatní. V tomto místě se žleb prudce zužuje a vytváří jakýsi kolmý širší komín. Spolulezci ke mně v poklidu vystupují, když se najednou ozve zvuk, jako když prudce roztrhnete obrovské plátno. Co je to? Problesklo mi hlavou, že by to mohla být lavina. Shora slyším hukot vodopádu, podívám se nahoru na hranu skalního schodu a ustrnu. Vidím, jak se na mne a mé druhy sype obrovské množství sněhu. Ten pohled mi navždy utkví v paměti. Je to jako by na vás vysypali celý vagon sněhu. A už je to tady. Zoufale se snažím udržet se u zatlučených skob, svírám vší silou lana, ale marně. Tlak stále sílí, pak něco ruplo a vše se dává do pohybu. Lavina nás asi 200kilometrovou rychlostí valí dolů. Řítím se v tom sněhovém chaosu hlavou napřed, dělám nesmyslné pohyby a najednou si uvědomuji, že žleb se v dolní třetině lomí doleva. Narazíš hlavou, říkám si a dělám v tom šíleném reji nějaké pohyby a podaří se mi otočit na záda, ale zase se začínám dusit. Opět se otáčím a zase zpět. Najednou náraz a mou už tak pochroumanou nohou projede prudká bolest. Nejsem jí však v tu chvíli schopen věnovat větší pozornost. Ta šílená jízda už trvá celou věčnost. Uvědomuji si, že vyústění žlebu je na svahu. A upomínám se na slova, která vždy říkával Miloš Matras, když jsme byli někde v choulostivé situaci: "Hlavně že máme dobrý dojezd". A tak se i stalo. Lavina nás vyplivla na svah a jízda se začala zpomalovat. Již jsem se mohl nadechnout a najednou jsem se zastavil, opět hlavou dolů. Naštěstí to nebyla nějak velká lavina, to jenom z boku se utrhl sněhový převis a nasypal se do žlebu právě v tu chvíli, kdy jsme zde vystupovali. Vyhrabal jsem se ze sněhové pokrývky a chtěl jsem vstát. Záhy jsem zase poklesl, prudká bolest v kotníku se ozvala celou silou. Klekl jsem na kolena a rozhlížel se kolem. Pomalu se začaly objevovat postavy na peřině sněhu. Lavina, která dojela i s námi až téměř na úroveň kleče, se rozprostřela na širokém sněhovém kuželu a proto jsme naštěstí nebyli zasypáni moc hluboko. Uviděl jsem Petra Z., jak stojí a rozhlíží se kolem. Zvedal se i Petr doktor, ale vypadal hrůzostrašně. Obličej měl samou krev, kterou si ještě rukou rozmazal. Krvácel z četných ran na obličeji a na hlavě. Nejhůře na tom byl malíř ze Skalky, Tonda. Když jsem se k němu připlazil a odhrnul vrstvu sněhu, ležel hlavou dolů, úplně bezvládně. Otočili jsme ho do stabilizované polohy a zjistili, že dýchá. Po masáži se také probral, ale byl úplně mimo. Ptal se kde je, co se stalo a kde je maminka. Byl zřejmě v hlubokém šoku. Krvácel na hlavě, ale jinak jsme nezjistili žádná jiná poranění. Později v nemocnici zjistili poraněnou ramenní kost a prasklá žebra. Postrádali jsme posledního člena skupiny. Wolfa. A najednou se k nám donesl hlas shora: "Už jdu!" A rozmáchlými kroky sestupoval k nám. Byl totiž v okamžiku, kdy se lavina dala do pohybu, nad místem, odkud se celá ta sněhová smršť nahrnula do zúžení žlebu. Se svým klidným humorem řekl jen: "Co to tady provádíte? Já nahoře čekám, nikdo nejde, tak sestoupím dolů a vy se tady vyvalujete ve sněhu." Komentáře netřeba. Hluboce jsem si oddechl, že ta příhoda bude mít relativně dobrý konec. Toníka jsme zabalili do všeho, co jsme mohli postrádat, aby byl v teple, protože se najednou začal zuřivě třást a jeho zuby o sebe klepaly jak šicí stroj.

Rozhodl jsem se takto. Oba Petrové sestoupí pokud možno co nejrychleji dolů na Popradské pleso a oznámí nehodu. Já s Wolfem zůstanu u Toníka a vyčkáme příchodu zachránců. Chlapci odešli a my jsme neustále sledovali Toníkův stav. Promlouvali jsme k němu a k velké radosti jsme zjistili, že se opět vrací na zem. Trochu si stěžoval na bolesti a na zimu. Tak jsme tady stáli, v krásné tatranské přírodě a čekali. Při tom jsme se po očku opětovně dívali nahoru, jestli nepřijde další dávka. Nebyli jsme zrovna na nepříhodnějším místě. Nepřišlo nic. Ale najednou byly slyšet z kleče pod námi hlasy. Objevily se první postavy. Na chatě právě v té době pobývali horolezci z Liberce a s nimi také Olda Kopal, jeden z našich nejlepších horolezců. Pamatují se, jak u mne poklekl a řekl: "Prosím tě, co to tady vyvádíš?" A přistrčil mi láhev s rumem ke rtům. Věděl přesně co je zapotřebí. Věnovali se Tondovi, ještě ho ošetřili, a protože byli jenom čtyři, začali ho snášet dolů s tím, že pro mne přijde Horská služba, ale že to chvíli potrvá. Odešli a já osaměl s Wolfem na sněhovém svahu. Znova jsem prožíval všechny okamžiky našeho pádu. A kdesi v koutku mysli se začala rodit taková hříšná, možná i zvrhlá myšlenka: Tak sis prožil ten jedinečný zážitek, sjet s lavinou a zůstat na živu...

Čas se neúměrně vlekl, a tak Wolf přišel s nápadem, že jako půjdeme zachráncům naproti, aby nemuseli tolik do kopce. Svázal mne do takové kukly, a protože jsem měl poraněné nohy, jednoduše mne uvázal kolem hrudi a hlavou napřed mne táhl za sebou ze svahu dolů. U hranice kleče k nám konečně dorazili chlapci z Horské služby. Přivázali mne na aku, to jsou takové zvláštní sáňky, vypadají jako necky, a počali snášet dolů. Bylo to dost hrozné. Přes vysokou kleč a různé prohlubně se šlo dosti těžce. Pořádně se se mnou nadřeli. Na silnici nad chatou už čekala sanitka a jeli jsme do nemocnice ve Smokovci. Rentgen, sádra a další ošetření menších ran, pak do sanitky a zpátky na chatu. Tondu si ovšem v nemocnici ponechali, ale ujistili nás, že bude v pořádku. Na chatě bylo veselo. I přes bolesti jsme to s kamarády z Liberce pořádně oslavili, takže jsem tu bolest ani moc necítil. Konec dobrý, všechno dobré.

Při pozdějším vyšetřování nehody, protože každá příhoda se záchranou se musí vyšetřit, se konstatovalo, že jsme se nedopustili žádné vážné chyby. V ten den nehrozilo žádné lavinové nebezpečí a výstup po celkem tvrdém ulehlém sněhu byl relativně bezpečný. Smůla byla, že silný vítr na hřebenu uvolnil velkou převěj a ta se přesně trefila do naší výstupové trasy, do Červeného žlebu a zrovna do míst kde jsme se nacházeli.

Prvosjezd Červeného žlebu. Tak byl později nazván náš prožitek. Všichni pokračovali v horolezecké činnosti, jenom Toník, který si v nemocnici poležel dost dlouho, na vysoké hory jaksi zanevřel.

Když jsem později zase pobýval v dolině Popradského plesa, vždy jsem se zahleděl nahoru, tam do těch míst, kde se strmě vzhůru vine úzký proužek sněhu, do Červeného žlebu. Přivírám oči a přímo fyzicky cítím ty nezapomenutelné okamžiky na rozhraní mezi životem a smrtí.

Byl rok 1964 a skupina horolezců se nacházela na Kavkaze, v údolí Baksanu. Po úspěšném výstupu na oba vrcholy majestátní Ušby, která vévodí se svými 4700 metry celému regionu, se tato skupinka šesti horolezců chtěla na závěr pobytu pokusit o výstup na nádhernou horu Nakra-Tau, a to od severu, takzvanou Kuchařovou cestou severní stěnou.

Nástup pod úpatí hory byl namáhavý. Téměř dva dny po ledovci pod mohutným Dongus-Orunem s těžkým břemenem dával zabrat. V této skupince byli lezci různého ražení. Starší zkušení, mladí, které hnala touha něco dokázat, ale i méně odolní, kteří se ale dobře přizpůsobili tempu ostatních. Jak už to bývá, vždy se najde jednotlivec, který je tak trochu sólista, tak trochu pro sebe. Pocházel z pískovcových oblastí severovýchodních Čech, dobrý lezec, který měl u svých prvovýstupů vždy problémy s čistotou provedení výstupu. Budeme mu říkat Ela. Měl vždy nejmenší batoh, nikdy se na něj nedostalo, aby nesl stan nebo lana, prostě v tom uměl chodit. Měl ovšem jednu věc, která mu nahrazovala vše, co mu v batohu chybělo. Měl velkou dřevěnou lžíci, pěkně vyřezávanou z tvrdého dřeva nějakého kavkazského stromu. A uměl ji použít. Skupinka samozřejmě vařila společně, různé polévky a guláše. Když bylo jídlo hotové, sesedla se skupina kolem kotlíku, každý vytáhl svou kovovou lžíci a začalo se jíst. Jídlo bylo horké, a tak si každý z počátku nabíral jen na špičku lžíce a foukal. Ne však milý Ela. Se svojí dřevěnou obrlžící si jednak nabíral pěkné porce, ale hlavně neměl potíže s horkou lžící. Ostatní neříkali nic, ale mysleli si své. Na takových tůrách není dobře vyvolávat rozbroje.

Počasí bylo špatné, začal padat sníh, silný vítr cloumal stany, takže jsme je museli neustále upravovat. V přestávkách, kdy počasí bylo snesitelné, se připravovalo jídlo. Pomalu ubývalo, protože původně jsme pobyt na ledovci plánovali na pět dní a teď už jsme pět dní vyčkávali pod horou. Taková situace samozřejmě na náladě nepřidá a ve skupině stoupá napětí. Pomalu začínalo být jasné, že se výstup nepodaří provést, a tak se čekalo jenom na vhodné počasí pro dlouhý návrat do údolí. A pak se to stalo. Po jedné večeři byl jako vždy guláš, už jen v poloviční dávce. Náš Ela si ovšem svým bagrem dával pěkně do nosu. Z nějakého důvodu vstal a lžíci položil na kámen vedle sebe. Tu se náhle nejstarší z naší skupiny, výborný horolezec z Bratislavy, narovnal, ale zapotácel se a při pokusu o vyrovnání rovnováhy šlápl na kámen, kde ležela Elova lžíce. Ozvalo se křupnutí a z dřevěné lžíce zbyly pouhé třísky. Zaznělo omluvné: "Promiň," ale u ostatních vyvolala příhoda špatně skrývaný smích. Ela byl ovšem přímo šokován. "Čím budu jíst?" zvolal tragicky, ale začínal tušit, že s půjčováním nějaké lžíce bude mít potíže. A také měl. Ty dva dny, co jsme ještě pobývali mimo Alpláger, se milý Ela pokoušel seříznutou větvičkou ulovit nějaké sousto. Šlo mu to těžce. Nikdo o tom nemluvil, ale všichni měli v očích takový malý, škodolibý ohýnek v očích. V pořádku jsme za neustálého bědování Ely, co že jsme mu to provedli a že hladoví, sestoupili do údolí. Jo, někdy jsou zákony smečky kruté, ale spravedlivé.

Je březen. Chamonix ve francouzských Alpách je pod přikrývkou sněhu a stále ho přibývá. To nejsou příliš dobré podmínky pro skupinu horolezců z Československa, kteří po dobu tří neděl dlí v tomto světově proslulém městě pod majestátným Mont Blancem, jež se jako obrovská cukrová hora vypíná přímo nad městem. Se svými 4800 metry je nejvyšší horou Evropy a výzvou pro každého horolezce.

Bloumáme po městě, každou chvíli se chodíme dívat na tlakoměr, umístěný v takové malé budce hned za naším hotýlkem. Miloš dokonce klepe na sklo, aby se rafička pohnula nahoru. Sice už máme za sebou zimní přelezení Contaminiho cesty obtížnosti 6++ na Aiguille du Midi ve dvou dnech s pěkně mrazivým bivakem v sedačkách, zkusili jsme i východní stěnu Grand Capucina, ale pro špatné podmínky jsme museli slanit. Blížil se konec našeho pobytu, ale kvůli počasí nebylo na nějaký další výstup ve zdejších nádherných žulových stěnách ani pomyšlení. A tak padlo rozhodnutí. Mont Blanc. V zimě. Miloš, Jarda a já, všichni tři z teplického oddílu, jsme vyrazili na túru. Batohy nebyly příliš těžké. Jídla tak akorát, jako vždy málo, jak se ukázalo, z výzbroje jen lana, cepíny, mačky a lyže. Napřed jsme museli jet lanovkou ze Chamonix na mezistanici lanovky na Midi, abychom se dostali na ledovec Bossons. A zde nastal problém. Lanovka nejela. Již předtím jsem se trochu seznámil s ředitelem lanovky, velkým fandou rugby, a ten mi prozradil, že v dohledné době má lanovku pronajatou nějaká thajská princezna s doprovodem.

A tu ten dobrý duch řekl, že to zkusí. Odběhl a my jsme s napětím čekali, co bude. Za chvíli nám vítězoslavně přišel oznámit, že její veličenstvo souhlasí, abychom jeli s sebou. Jenom upozornil, abychom se drželi od princezny v uctivé vzdálenosti. V malém prostoru lanovky! A ještě lepší zpráva pro nás byla ta, že pojedeme zadarmo. Fajn. S naší výzbrojí jsme nastoupili do lanovky, kde kromě princezny byli i čtyři osobní strážci, kteří se na nás nevraživě dívali. Sama princezna byla krásná mladá dívka, která se vůbec nechovala povýšeně, ale se zájmem si nás prohlížela a věřím, že nebýt těch goril, určitě bychom navázali kontakt. V polovině cesty přece jen prolomila mlčení a ptala se nás na náš cíl. Při naší odpovědi jeden z nás bezděky učinil krok blíže k ní a strážci zbystřili pozornost. Při vystupování jsme poděkovali za svezení a princezna nám zamávala na cestu.

Připnuli jsme si lyže a stoupali vzhůru na ledovec. Pod úpatím Mont Blancu du Tacul jsme museli traverzovat široké sněhové pole, na kterém bylo vidět, že je velmi lavinézní. Taktika byla jednoduchá. Miloš a já jsme se zapřeli jak jen to bylo možné a poslali jsme Jardu, navázaného na lano, dopředu. Tak to také vycházelo. Jenom dvakrát se s Jardou utrhla menší lavinka, ale my jsme ho zadrželi a tak nám uvolňoval cestu. Když jsme dosáhli Bossonského ledovce, zapíchli jsme lyže do sněhu a začali po něm vystupovat k chatě Grands Mulets ve výšce 3051 metrů. Šlo se velmi těžce. Sněhu bylo hodně, a první jím razil cestu chvílemi až po pás. Museli jsme se střídat asi po třiceti metrech. Za námi zůstával hluboký rigol, který ovšem vítr dosti rychle zaplňoval sněhem. Nejvíce ho bylo těsně před chatou. Nejlepší způsob, jak se dostat dál, bylo naskočit celým tělem dopředu na sníh a pak ho pod sebou ušlapat. Chata Grands Mulets stojí na skalním ostrohu nad ledovcem. V zimních měsících je samozřejmě zavřená, ale všechny alpské chaty mají přístupný tak zvaný zimní prostor. Tak i zde. Byla už tma, když jsme se dokodrcali do chaty. Trochu jsme se najedli polévky a zhltli nějakou konzervu, pár sušenek a šli jsme spát. Měli jsme péřové bundy a sloní nohy. To je takový krátký nánožník.

I v chatě byla ukrutná zima, venku hučela vichřice, takže se spánkem to bylo všelijaké. Velmi brzo ráno jsme se probudili do slunečného dne. Bylo jasno, nesněžilo, zato vichr foukal pořádně. Stoupali jsme, nyní již s mačkami, vzhůru přes Petit Plateau až pod Grand Plateau. Zde již nebylo tolik sněhu, ale četné trhliny a séraky nám ztěžovaly cestu. Pod vrcholovou pyramidou Mont Blancu, kudy vedla cesta prvních pokořitelů, jsme uhnuli doleva do sedla Dóme. Led byl tvrdý, krásně se do něj stoupací železa zakusovala a tak jsme v odpoledních hodinách dosáhli bivaku Vallot ve výšce 4362 metrů. Bivak Vallot je taková bouda z hliníkového plechu na skalním podloží. Čekalo nás ale nemilé překvapení. Po odhrabání vchodu jsme uviděli, že téměř celý vnitřní prostor je vyplněný navátým sněhem. Trochu jsme ho ušlapali, takže jsme si vytvořili místa na spaní. Tu přišel Miloš na myšlenku, která nás hned zaujala. Nedaleko této hnusné plechové boudy stojí opuštěný dřevěný domek, Jansenova observatoř. Malý, ale určitě lepší než ta mrazivá plechárna. A tak jsme začali pracovat. Oplechované dveře byly pevně zamčeny, proto jsme začali uvolňovat šrouby závěsů. Jenom nožem a lopatkou cepínu. Pracovali jsme úporně a zuřivě, protože jsme měli takové zlé tušení, že noc bude větrná a ledová. Při minus třiceti stupních se nepracuje lehce, ale přece jenom povoloval jeden šroub po druhém. Šrouby, které někdo zašrouboval před sto lety. Už nevím, jak dlouho jsme se snažili o ty dveře, ale když se nám je konečně podařilo trochu pootevřít, uviděli jsme další dveře, ještě pevnější. To byl konec. Zklamaní jsme zanechali této činnosti, také už se šeřilo, začali jsme se tedy chystat na noc v plechovém bivaku Vallot. Ohřát vodu nebylo vůbec jednoduché. Plynový vařič Bluet nechtěl v tom velkém mrazu hořet a my jsme museli pod bombičkou přidržovat plamínek druhého vařiče. Tak se nám přece jen podařilo udělat trochu horkého čaje. Venku řádila vichřice a neustále hnala sníh mezi plechy do našeho úkrytu. Této noci jsem si opravdu myslel, že zmrznu. Choulil jsem se do péřové bundy, třásl se na celém těle a nohy jsem už měl celé znecitlivělé. Byla to krušná noc. Ráno jsme se vyhrabali z bivaku, snědli pár sušenek a vydali se na další výstup. Před námi se vypínala obrovská bílá pyramida, osvětlená sluncem, a ledové krystalky se ve slunečních paprscích třpytily jako malé diamanty. Mráz byl ale velký. Dole nám potom řekli, že na vrcholu bylo minus čtyřicet dva stupně.

Jardovi se uvolnila mačka a musel jsem mu ji utáhnout. Sundal jsem si na to rukavice, ale třikrát jsem úpravu přerušil a znovu si je navlékl, protože mi okamžitě začaly mrznout prsty. Postoupili jsme za takzvané velbloudí hrby a zůstali nehybně stát. Naskytl se nám hrůzný pohled. Poblíž hřebenu se jako monument tyčila zadní část kormidla obrovského letadla a kousek napravo ležely ve sněhu kusy proudových motorů. Všude kolem, částečně zasypány sněhem, ležely zprohýbané části sedadel a na nich, ještě zavěšené v pásech, ohořelé zbytky lidských těl. Po celé ploše, částečně pokryté sněhem, se rýsovaly obrysy lidských postav. Byly malinké, spálené od výbuchu, který zřejmě nastal po nárazu dopravního letadla do hřebene těsně pod vrcholem. Bylo to letadlo indické společnosti a tak jsme na postavách, které jsme opatrně ohledali cepínem, viděli ženy oblečené v dlouhá sárí či muže s turbanem. Byl to děsivý pohled. Ale museli jsme dál, čas nás tlačil. Pamatuji se, jak se Jarda, aby se ochránil před mrazivým větrem, zabalil do dlouhé zelené deky, která ležela mimo ty mrtvoly. Také jsme vzali nějakou poštu z vaku ležícího na sněhu. To pro pozdější dokumentaci. Ta katastrofa se stala asi před třemi týdny a pro špatné počasí se nikdo od té doby nedostal na místo neštěstí. Bezděky jsem si vzpomněl na film se Spencerem Tracym, ve kterém se odehrál podobný příběh. Jenže film je film a my tu měli před sebou hrůznou skutečnost.

Po ostrém ledovém hřebenu jsme zdolali poslední metry výstupu a stanuli na vrcholu. Podali jsme si ruce a krátkou chvíli jsme se kochali pohledem na velkolepé panorama okolního světa hor. Je to vzrušující pohled. Nezapomenutelný. Ten pobyt na vrcholu byl opravdu krátký, protože velký mráz a ledový vítr pronikaly i naším dobrým oblečením. Sestup probíhal svižně až k pásmu ledových trhlin na ledovci Bossons. Náhle se změnilo počasí. Nebe se zatáhlo a ke všemu nás zahalila hustá mlha. V tom ledovcovém chaosu žádná pohoda. Kličkovali jsme mezi trhlinami a séraky pořád dolů. Chtěli jsme stůj co stůj dosáhnout chaty na Grands Mulets, kde bychom přečkali už nastávající noc. Děsili jsme se myšlenky, že bychom museli strávit noc někde v ledovcové trhlině. Byla už úplná tma, ale my jsme se nechtěli vzdát. Pak najednou, jakoby zázrakem, se mlha na okamžik při prudkém poryvu větru rozestoupila a v matném svitu měsíce se vysoko nad námi zaleskla plechová střecha chaty. Sláva. Po pás ve sněhu, nedbaje na nic, jsme razili cestu k chatě. Vpadli jsme dovnitř a vše bylo dobré. V jedné boční místnosti jsme objevili takový kruhový plynový hořák, jaký se používá na ohřev vody ve velkých hrncích, a plynovou bombu. To byla paráda. Hořák hučel naplno a nám bylo teplo a dobře. Příděl jídla byl sice velmi omezený, ale zítra už budeme dole a vše si vynahradíme.

Ráno, jako vždy po bouřlivé noci, skýtalo pohled na nastávající nádherný den. Ještě chvíli jsme se povalovali před útulkem a pak jsme se dali na sestup. U konce ledopádu ledovec pokračoval svažitým úsekem s četnými trhlinami, které ovšem byly zakryty čerstvě napadaným sněhem. Postupovali jsme navázáni na lano a já jsem dostal čestnou úlohu být vpředu. Sedmkrát jsem zapadl do trhliny, většinou jenom po ramena, a moji dva dobráci mne za chechtotu vytahovali. Jeden to musí udělat. Přešli jsme doprava na kraj ledovce, kde stály naše lyže. A nyní babo raď. Přejít po strmých svazích pod Mont Mauditem bylo vzhledem k velkému lavinovému nebezpečí sebevražedným podnikem. Ale pod námi, až k pásmu lesů, byl také strmý lavinézní svah. A tak jsme opět použili naši vyzkoušenou taktiku. Navázán na dlouhé svázané lano se Jarda spouštěl s lyžemi na nohou ze svahu, zatímco my dva jsme ho nahoře jistili. Občas utrhl lavinu, ale zůstal viset na laně a tak postupně vyčistil sestupovou trasu. Dosáhli jsme k pásmu lesa, ale i tam, protože svah byl velmi strmý, jsme pokračovali v taktice uvolňování lavin. S jištěním o stromy to však bylo mnohem bezpečnější. Později už jsme se mohli odvázat a pozdě odpoledne se dokodrcali na silnici. Sestoupili jsme přesně do míst, kde spojnice z Francie do Itálie vstupuje do dlouhého Montblanckého tunelu. Šlapali jsme a šlapali a kolem páté hodiny odpolední jsme konečně dorazili do ubytovny. K našemu překvapení tam nikdo nebyl. Všichni byli na pozvání francouzských přátel ze zdejší vysoké školy horolezecké na zimním stadionu, kde se konal hokejový zápas Francie versus Československo. Mezi hostiteli byly i takové osobnosti jako pan Contamin, Paul Laroche, Gaston Rébuffat a další. Na místě jsme zjistili, že naši kamarádi vše na přichystaném pohoštění již snědli i za nás. Ale Francouzi se nás ujali a pohostili nás. Pan Contamin, potěšen tím, že jsme vylezli v zimě jeho cestu na Midi, nás hostil dobrým francouzským vínem. Samozřejmě se hodně vyptávali na náš výstup. Téměř celou dobu nás sledovali dalekohledy. Večer skončil v pohodě, naši hokejisté zaslouženě vyhráli a my jsme kolem půlnoci konečně zalehli. Druhý den jsme ještě do protokolu uvedli stav katastrofy nahoře na kopci, předali přinesené materiály a chystali se na odjezd domů.

Sbohem, nebo spíše na shledanou, Mont Blanku. Díky za krásné dobrodružství.

Srpnové ráno. Brzké ráno. Noc ještě neskončila a den se teprve hlásí úzkým proužkem světla nad východním obzorem. Čtveřice horolezců sestupuje od chaty Hörnli na ledovec. Miloš M., Jarda B., Jáno Ď. a já. Našim cílem je severní stěna Matterhornu. Pomalu šlapeme po okraji ledovce k nástupu do stěny. Na jihu se občas mihnou záblesky vzdálené bouřky. Miloš po mohutném krknutí – ráno měl vepřovku – pronesl: "To bude dnes asi veselo. No, nemáme moc na vybranou. Musíme nastoupit, i když vše nasvědčuje tomu, že by mohla přijít bouřka. Snad nebude tak zle." Navazujeme se a po dvojkách vstupujeme do strmého ledového kuloáru. Rychle získávám výšku, Jáno za mnou, strmé ledy, to nikdy nebylo jeho pivo, zato ve skále byl mistr.

Dvojky se střídají, už je docela světlo. Také se seznamujeme s terénem, pro Matterhorn tak typickým – kamínky zamrzlými ve vodním ledu. Stoupání je dost strmé. To není lezení. To se musíte nahoru vznášet. Po jedenácté hodině se počasí začíná rychle kazit. Napřed jednotlivé vločky, občas nějaká krupka ledu, záhy vše zhoustlo. Shora se na nás v různých intervalech sypou malé lavinky. To severní stěna vítá své návštěvníky. Terén se změnil. Před námi jsou skalní plotny prostoupené ledovými plochami. Když máte v ruce nějaký chyt, musíte s ním zacházet velmi obezřetně. Pomalu se přidržet, po použití jej zasunout opět na místo a tak dále. Začíná se smrákat a my musíme hledat nějaké vhodné místo pro bivak. Již dávno jsme mimo výstupovou trasu, někde v levé části stěny. Pozdravy ve formě lavinek jsou stále častější a mohutnější. Již jsme se spojili ve čtyřku a tím přívalem sněhu pomalu postupujeme vzhůru. K večeru v těch plotnách objevujeme malou rampičku, tak asi dvacet pět centimetrů širokou, shora trochu chráněnou malým převisem. Zkoušíme zatlouct nějaké skoby, ale v té kompaktní skále je míst pro ně pomálu. Konečně sedí tři dobré skoby a tak se chystáme na noc. Jarda s Milošem jsou přilepeni ke skále asi dva metry od nás a já s Jánom se tulíme k sobě na naší plošince. Laviny teď v celkem pravidelných intervalech hučí přes nás a vždy nás zahalí mrak sněhu a ledových úlomků. Naštěstí jsme trochu chráněni převískem nad námi. Sedíme na poličce, nohy spuštěné přes hranu dolů. Pokouším se uvařit polévku. Opatrně, aby nic nepopadalo, vyndavám z kletru vařič bluetku, ešus a pytlík s polévkou. Vody ze sněhu je všude dost. Svírám vařič mezi koleny, ešus držím v levé ruce a pravou míchám. Nakláním se dopředu, abych tu varnou soustavu chránil před sprškami ledových krupek od lavin. Jáno netečně sedí vedle mne a něco neustále mumlá. Vařič jede na plno a já už se těším, že budu moct všem nabídnout něco teplého do žaludku. Bude to zapotřebí, protože noc se ohlašuje prudkými poryvy větru a velkou zimou. Ale co, hochu, jednou jsi v severní stěně Matterhornu, kam ses vždy toužil dostat, tak si nestěžuj. Zatím žijeme. Polévka pomalu bublá a já křečovitě svírám vařič i ešus. Hotovo. V tom řevu okolního vichru volám na Jána, aby na chvíli šálek s polévkou podržel. Přikyvuje, a tak mu jej podávám. Drží jej v obou rukách s rukavicemi a já se věnuji uskladnění vařiče do batohu. Najednou s hrůzou vidím, jak se celý Jáno naklonil dopředu, snad usnul či co, a krásně horká polévka vytéká z ešusu do nenávratna. Ani se nepokouším něco zachraňovat. Jenom tiše heknu: "Jáno, ty somár." Ale Jáno netečně drží prázdný šálek a dívá se do vichřice. A tak polévka nebyla. Musely stačit tatranky.

Noc byla bídná, nekonečná, ale k ránu se vichr začínal uklidňovat. Opouštíme náš bivak a propracováváme se téměř šestkovým terénem ven ze stěny na Hörnligrat. Jarda vede a já jsem vzadu a vyndavám skoby. Snad ještě nikdy jsem nebyl tolikrát na okraji pádu jako tenkrát v té stěně. Museli jsme ale všechny skoby vytlouct, protože je Jarda v tom hnusném terénu potřeboval. Po dlouhých lanových délkách mírně stoupajícího traverzu jsme konečně dosáhli hřebenu.

Zde, na rozhraní severní a východní stěny, je docela dobře. Snad i teplo. Vpravo od nás, celé zahalené do husté mlhy, je inferno severní stěny. Sestupujeme pomalu dolů. Trochu s lítostí, ale i s vědomím, že jsme zvládli velmi složitý únik z pasti proslulé severní stěny.

Tak snad někdy příště.

Ve furlanské zemi za hradbami Dolomit v odlehlém údolíčku, kde z bílých skal již se zdá sálat výheň pádské nížiny a kde již jako by vzduch se chvěl bzukotem cikád a šuměním Jadranu, stojí jako pohádková benátská zvonice osamělá vysoká skalní věž Campanile di Val Montanaia. Na jejím temeni visí z kovového rámu zvon s vrytými písmeny: "Audentis resonant per me loca muto triumpho." V oslavu odvážným zní hlahol můj němými místy.

Málo je vyvolených, pod jichž rukou srdce zvonu zavadilo o kov a ozvěnou se rozezněly bílé stěny okolního skalního amfiteatru. A první z nich byla žena, L. Fanton, která vystoupila na vrchol ve společnosti horolezců. Ti zvon připevnili a ji vybídli, aby první rozezněla opuštěnou krajinu jeho kovovým hlasem. Co mělo být zdvořilostí, vyznělo symbolicky. V oslavu odvážným zní hlahol můj němými místy. O horolezectví se říká, že je školou a výchovou k odvaze.

Občas se v životě stává, že náhle pocítíme, že nastal čas pomýšlet na vyplnění vlastních snů. A jeden z takových mých horolezeckých snů byla Campanila di Val Montanaia. Ta vysoká záhadná dolomitská věž mne vždy lákala a její zvon na vrcholu jemně ve větru cinkající jakoby volal: "Pojď!"

A tak jsme jednoho krásného letního dne uháněli ve škodovce stopětce přes naši republiku a přes Rakousko do Itálie. Byli jsme čtyři. Mladíci Jan Hofman, Míra Sedlecký, Jindra Dlask a já se svými třiašedesáti léty na hrbu. Společně jsme nalezli hodně cest na našich i saských pískovcových skalách, trénovali na znělcových stěnách blízkého Bořně i na ortorulových věžích v Krušných horách. Ale v zahraničních horách byli ti tři hoši poprvé. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, byli jsme plni dobré nálady a odhodlání a cesta nám ubíhala docela dobře.

Po zastávce v Cortině d´Ampezzo pokračujeme dolů k Jadranu. V Longarone odbočujeme doleva a strmými serpentinami vyjíždíme nahoru nad přehradu. Tato přehrada vešla v známost tragedií, která se zde před několika léty odehrála. Vysoká, ale poměrně úzká betonová přehradní zeď je sevřená z obou stran strmými skalnatými svahy dost hustě porostlými lesy. Po dlouhotrvajících deštích se půda na svazích tak podmáčela, že ztratila spojení se skalnatým podložím a celý obrovský svah sjel do vodní nádrže. Jako byste lopatou plácli do vany, voda přešplíchla přes okraj přehradní zdi a rozlila se do údolí. Obrovské masy vody smetly vše, co se jim postavilo do cesty. Městečko Longarone zmizelo pod vodní masou a s ním i mnoho obyvatel. Ale nyní je už zase vše v pořádku a Longarone žije dále.

Po uzoučké silničce funí těžce naložená škodovka nahoru do vesničky Simolais. Typicky italská horská vesnice s velmi úzkými uličkami je vtísněna mezi skalní stěny výběžků okolních hor. Dřevěné domky se střechami téměř dotýkají. Potřebujeme dokoupit nějaké zásoby a tak vyhledáme místní obchůdek. Je plný živě diskutujících žen, všechny v černém oblečení s nákupními košíky v rukou. Jenom černé šátky na hlavách a lem dlouhých sukní zdobí pestré výšivky. Svou chudou italštinou pozdravím a vybírám si zboží. Chleba ještě nedorazil do obchodu a tak si postěžuji. V tu ránu jsem získal srdce okolo stojících žen, které mi živě přikyvují. Jsem jejich.

Trochu potíží při placení, máme totiž jenom marky, protože banka v Cortině měla tak dlouhou polední pauzu "siesta, mama mia," že jsme nemohli čekat na otevření. Ale vše se urovná a jedeme dále doprovázeni pozdravem místních obyvatelek. Silnička se mění na prašnou cestu. Občas tam leží nějaký balvan, který spadl ze svahu nad námi. Přes dravou říčku, ve které naštěstí není moc vody, se s autem pomalu brodíme na druhý břeh. Na jedničku se plazíme až do míst, kde je konec sjízdné cesty a několik desítek metrů nad námi je chata Rifuggio Pordenone.

Škodovka dojela až sem. Později nám chatař říkal, že občasní turisté obcházeli stopětku a uznale pokyvovali hlavami. Malá chata nám poskytuje skrovné přístřeší, protože venku se prudce rozpršelo. Pěkné vyhlídky na další den. Ráno se počasí trochu umoudřilo, a tak po zabalení všeho potřebného vyrážíme do nahoru do neznáma. Ale jednu důležitou informaci přece jenom máme. Nahoře v těsné blízkosti Campanily se prý nachází bivaková bouda. Výborně.

Pomalu stoupáme s těžkým nákladem kamenitým údolí vzhůru, když se nám asi po dvou hodinách otevřel fascinující pohled. Vysoko nad námi téměř uprostřed údolí stoji do nebe se tyčící štíhlá věž. Je jakoby trochu zkroucená doleva, proto jí také někdy nazývají Nelogická hora. Ale je nádherná, odmítavá, ale i lákající. To je náš cíl. Zíráme a nemůžeme se od toho neskutečného obrazu odtrhnout. Ale musíme šlapat dále. Svah je stále strmější, obcházíme východní stěny věže a už jsme nahoře na malé planince, kde opravdu stojí bouda. Tak dvakrát tři metry, s oblou plechovou střechou a s pevnými, v půlce dělenými dveřmi. Uvnitř úzké pryčny se starými dekami. Ale pro nás je to v opět začínajícím dešti hotel Royal.

Naskládáme se jak to jen jde a začínáme vařit večeři. Jindra nám suše oznamuje, že ke svému novému americkému vařiči zapomněl dole benzín, takže vypálí to co zbylo v nádržce a je s vařením konec. Že prý dojde na druhý den dolů. Štěstí, že Míra vzal sebou plynový vařič. Snad to bude stačit. Vichr s deštěm otřásají celou boudou, ale nám je celkem dobře. Jenom já se obávám, že kdyby se počasí neumoudřilo, pojedeme domů s prázdnou. To ne! Druhý den stejný obrázek. Vítr, přeháňky nevlídno. Nějak přeplácáme den, jdeme jen na krátkou obhlídku k nástupu. Třetí den ráno se obloha vyčistila, dokonce začíná svítit slunce. Takže rychle. Sbaleno už máme, vyrážíme.

K nástupu to zpočátku jde dokonce z kopce. Cesta je jasná a za chvíli už se odvíjí jedna lanová délka za druhou. Skála je pevná, dolomitská, obtížnost tak kolem čtyřky, radost lézt. Po dlouhém stoupavém traverzu se dostáváme pod klíčová místa celého výstupu. Přelézám dvě následující spáry, "Cossiho spára" a "Saariho trhlina". A jsme pod "Knedlíkovým převisem". Spíše než knedlík to je několikametrová převislá stěna s minimálními chyty. Dobrá šestka. Míra se do toho pouští a jde mu to docela slušně. V tom začínají vzduchem poletovat sněhové vločky a také drobně pršet. Již předtím bylo v dálce slyšet bubnování hromu. Sakra. Jsme v netěžším místě a nyní tohle. V drobném sněžení, kdy malé sněhové vločky naštěstí ihned na skále tají, překonáváme všichni tento úsek. Ještě jedna lanová délka a dostáváme se na širší římsu pod vrcholovou stěnu. Sesedneme dohromady, a protože jsme se dostali na severozápadní stranu, řeže to do nás pěkně čelně. Hustý déšť, prokládaný sněhem, spolu se silným větrem nám dávají ochutnat dolomitskou letní bouřku. Každý z nás prožívá tyto chvíle jinak. Jindra si prozpěvuje do vichru, Míra, který se při každém blesku a následném hromu pořád zmenšuje, ukazuje na hlavu a říká, že Jindra neví o co jde. Honza sedí klidně a jenom mrmlá tiché nadávky.

Protože vím, že tyhle silné letní bouřky nemají dlouhého trvání, toužebně vyhlížím chvíli, kdy budu moci opět lézt dále. Asi po čtyřiceti minutách bouřka trochu polevuje a já se rozhoduji pro další cestu. Na vrchol to jsou tak dvě lanové délky. Po počátečním převisu se dá docela dobře postupovat. Jenom voda mi teče do rukávů a dole z kalhot mne zase opouští. Zarputile se rvu se skálou. Skutečně dvě lanové délky a jsem na vrcholu. Stále prší a tmavou oblohu občas rozsvítí blesk. Dobírám ostatní a hned pátráme po možnosti sestupu. Na vrcholu je malá rovná plošinka, kde téměř uprostřed stojí ocelový stojan s dosti velikým mosazným zvonem. Připadáme si, jako bychom stáli nebo spíše pluli v prázdném prostoru a okolo nás hučí temný zvuk končící bouřky.

Všichni stojíme, jenom Míra se plazí po čtyřech. Podáváme si ruce a zapisujeme se do vrcholové knížky, kterou jakž takž chráníme před deštěm. A potom každý z nás rozezvučí ten mosazný zvon. Jeho hlas vítězně zní v tom bouřlivém okolí. To jsou chvíle, na které se nezapomíná.

Svazujeme lana a slaňujeme, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Vždy do volného prostoru, kde vítr s námi pořádně cvičí. Je pořádná zima, ale už jenom chvíli a v počínajícím večeru jsme u úpatí věže. Je nám veselo, i Mirek se začíná usmívat. Narychlo balíme nářadí a upalujeme k naší boudě. Ještě že tu je. Jsme úplně promočení. Stále se nemohu zahřát. Svlékám se donaha a zalézám do spacáku. Jako nádhernou hudbu vnímám hučení vařiče a za chvíli mi Jindra podává horkou polévku.

Zvládli jsme to. Jsme spokojeni. Druhý den zase svítí slunce a my sušíme promočené věci. Pobíháme okolo chaty jen tak lehce oděni, když dostáváme návštěvu. Nahoru přišlo asi osm turistek, a protože opět začíná drobně pršet, namačkáme se všichni do bivakové boudy. Je tam hodně těsno, některé turistky jsou totiž trochu objemnější. Ale nálada je veselá, znásobená komičností situace. Po krátkém pobytu a vzájemném ochutnávání různých sušenek se ženy dávají na zpáteční cestu. Rozhodujeme se, že zde strávíme ještě jednu noc. Je už pozdní odpoledne, když nahoru přichází mladý italský pár. Pohostíme je teplým čajem a dozvídáme se, že se chtějí vydat přes Forccelu do druhého údolí. Vidíme na dívce, že je dost vyčerpaná, takže se snažíme jejímu druhovi tento záměr vymluvit. Nakonec uzná, že čas už dost pokročil a po přátelském rozloučení sestupují k chatě Pordenone.

Druhý den balíme a pomalu sestupujeme do údolí. Nad námi se jako mohutný obelisk s bílými stěnami tyčí vysoká silueta Campanily. Stále se zastavujeme, otáčíme a loučíme se s tou ohromující scenerií, až nám mizí za ohybem cesty. Byl to nádherný, vzrušující zážitek, na který každý z nás bude dlouho vzpomínat.