Volná báseň byla napsaná a přednesená u příležitosti posledního slanění dubského oddílu na teplické chatě, jež skutečně stojí na místě zaniklé vesnice Schönstein.

Sedíme v kruhu, v kruhu přátel,
v kruhu jež vytváří tajemnou sílu.
Položte dlaně na syrou zem, přivřete oči
když pojednou ucítíte jemňoučké chvění.
Tak jemné, že jej přehluší i tep vašeho srdce.
Ale je tu. Ozvěna minulosti země
na které se nalézáte.
Na tomto místě před léty mnohými
lidé vybudovali hrad jako výzvu i pro ochranou svou.
Hrádek jenž chránil pocestné putující po solné cestě
tudy vedoucí po mnohá léta.
Co to. Vaše dlaně ucítí náhlé vlnění, záchvěvy mocné,
doba zlá přichází.
To husité ve svém hněvu tehdy spravedlivém bortí a ničí,
zanechávajíce zkázu dál táhnoucí k severu.
Vlny se klidní, lidé doufající opět se snaží,
stavení, chlévy, i pro malý kostelík, znamení to víry Kristovy se našlo místo.
Znova se vaše dlaně zachvějí.
To o staletí dále Chorvaté i Švédové znova ničí a plení
zaslepeni vírou, chtivostí a krutostí.
Ve skalních slujích lidé zachraňuji život i skrovný majetek svůj.
Spáleniště. Již nikdy nepovstane z popela Šenštejn ves.
Přicházejí nové bouře, země se chvěje, sténá,
cítíte ty záchvěvy znova a znova.
Pak náhlý klid. Vlnky jen lehce zčeřené mizí v dáli.
Vaše vlhké dlaně se zvedají od země,
otvíráte oči a hledíte do kruhu svých přátel,
s úsměvem ale i s porozuměním věcí minulých
udavšich se na této půdě.
Slyšíte to šumění? Naslouchejte.
To všichni ti, co byli, nám děkuji,
že jsme si vzpomněli.

Léto skončilo a ve vzduchu je v ranních hodinách již cítit podzimní chladné zavanutí. Vydatné deště posledních dnů skrápěly lesní porosty a vytvořily tak vhodné podmínky pro růst hub. Houby. Jako v jedné z mála zemí Evropy se u nás tato záliba stala téměř národním sportem. Je jednou z vrcholných událostí sezony. Všude, v autobusu, hospodě, supermarketech, při setkání po pozdravu slyšíme otázku. Rostou? Rostou! Zní osvobozující odpověď.

Takže i já, ač zaměřením trochu jiného, jsem cítil téměř povinnost vydat se do temných hvozdů za účelem sběru hub nebo snad spíše pokusu najít v tom šeru lesa něco, co by odpovídalo předloze v příručním mykologickém atlase. Ten pro jistotu nosím s sebou, abych nedej bože, nerozmnožil statistiku osob otrávených jedovatými houbami.

Vyrážím. Vhodně oblečený, s gumáky na nohou, následkem nichž budu mít večer jistě bolestivé otlaky, s trekkingovou holí, jinou nemám, šlapu od obce Tisá, kde jsem za posledním domkem zanechal auto, dále po silničce do Rájce. Podle úryvků hovorů porůznu pochycených se tam prý nachází pravý houbařský ráj. Uvidíme. Vyrazil jsem poměrně brzo a přesto jsem udiven, kolik automobilů již podél cesty parkuje. U křížku, u odbočky k Turistické chatě, ale i dále podél cesty do Rájce. Jedním párem kol částečně zabořených do trávy lemují v hustých řadách okraj lesa. Hm. Zde mi asi pšenka nepokvete, uvažuji. Takže pochoduji dále. Ale až za rozcestím u hospody je konečně přede mnou volno. Nadechuji se a chci se ponořit do lesního ticha, když mne tu s velkým halasem předbíhá pětičlenná rodina. Otec s notně velkým zahnutým nožem v ruce, matka s batohem na zádech, zřejmě plný potravin a tekutin pro doplnění energie, již rodina vydá při namáhavé zteči lesa. Dva kluci a malá asi šestiletá holčička důležitě nesoucí košík, na jehož naplnění by si snad netroufl ani renomovaný houbař. Ustupuji stranou. Ne kvůli tomu noži, ale kvůli skupince, která se žene vpřed jako uragán. Záhy se na povel rozptýlí do rojnice postupující do lesa. Už nejsou vidět, ale ještě drahnou chvíli slyším: Táto, Honzo, kde jste? Pepíku, pojď k mamince! Ještě jako ozvěna se zdáli ozývá, Jarmilko, Hynku, nebo synku?

Dávám se na druhou stranu a pozorně prohlížím lesní křoviny přede mnou. Tu něco zasvítí na malé mýtince. Přidám do kroku a přede mnou stojí jako stráže pět houbiček s červenými kloboučky poseté bílými tečkami. Muchomůrky. Ale i tak mne potěšil pohled na barevný výtvor kouzelné přírody. Postupuji přes kopec kolem vyzývavých pískovcových skal, když tu pojednou kolem mne proběhly dvě srny v divokém úprku. I barevná sojka s hlasitým krákoráním mi prolétla těsně nad hlavou. Co se děje? Slyším tlumený zvuk, jakoby vzdálených tamtamů. Ale jsem přece v českém lese a ne v africkém buši. Náhle z hustého mlází za terénní vlnou se vynořuje pět postav. Mladíci a dívky na sebe vesele pokřikují a při chůzi se vlní do taktu techna linoucího se z batohu jednoho mladíka. Usmívajíce mne zdraví, také vzácnost a poskakují dále. Zlatá mládež. Ještě není vše ztraceno.

Již v klidu procházím lesem, ale pomalu se stáčím a vydávám se cestou k autu. V mém košíku se nic nenalézá, ale není pravda, že bych něco nenašel. Osm petlahví od různého pití, šest částečně pomačkaných pivních plechovek, tři konzervy, do mých gumovek se zamotalo několik igelitových tašek nebo pytlíků. Také jedny dámské růžové kalhotky zřejmě odhozené ve spěchu v očekávání děje příštího. Takže celkem slušná úroda. A to jsem byl v lese jenom poměrně krátkou dobu.

Přesto jsem však nebyl o houbařský požitek ošizen. Jak jsem obcházel své auto, abych zjistil, zda mi nějaký dobrák nevypustil kolo, uviděl jsem při předklonu u okraje lesa velkou houbu. Hřib jako malovaný. Málem jsem se lekl, dechu se mi nedostávalo. Zpočátku mne napadla hříšná myšlenka tohoto krasavce ušetřit. Ale poté ve mně zvítězil přirozený instinkt pravěkého lovce a s vytaseným nožem, za tímto účelem nedávno zakoupeným, jsem houbu uřízl. Vítězoslavně jsem ji uložil do mé torby. To budou doma koukat. Jsem spokojen.

V dřívějších dobách lidé v chudých horských oblastech Krušných hor a Českého Švýcarska vařili pokrmy většinou z jim dostupných potravin. Vydatná, rozmanitá a jednoduchá, tak lze charakterizovat kuchyni horských oblastí. Kvůli hospodářské situaci se na talíř dostávaly především pokrmy s prostými ingrediencemi jako jsou brambory, čočka, mléko, máslo, jež se vytloukalo podomácku, občas nějaký špek z doma chovaného pašíka a různé zavařeniny a marmelády. Prostě z toho co poskytovala chudá políčka, příroda a okolní lesy. Když se za Napoleona zima zeptala hospodyňky, co dělala v létě, pravila: Zavařovala jsem a nakládala zelí, fazole, hrášek, okurky, červenou a bílou řepu, čekanku a spoustu dalších plodin, včetně brambor – ty se uchovávaly i vařené. K tomu se ještě sušily houby a různé ovoce.

Sůl, cukr a některé koření, ingredience potřebné pro zdárnou přípravu pokrmů se musely kupovat. I zde si lidé dovedli pomoci. Získávali převážně pašované zboží ze sousedního Saska, jež bylo podstatně levnější. Hlavně sůl a cukr byly vyhledávaným zbožím a tento obchod živil pašeráctvím mnoho rodin v horských oblastech. O velkých svátcích byla domácí kuchyně obohacena o různá pečiva a masitá jídla. K dobrému jídlu patřil také dobrý likér. Domácí bylinné likéry podporující zažívání po vydatném jídle se připravovaly taktéž z domácího ovoce nebo z bylin. Jeřabiny, třešeň ptáčnice, borůvky, brusinky a různé byliny, ale i některé výhonky jehličnatých dřevin byly hlavními ingrediencemi pro výrobu oblíbených domácích likérů. Pálenka se vyráběla z brambor, protože obilí bylo na kořalku škoda a pravý rum byl nedostupný.

Předkládám tři recepty na pokrmy, jež se vařily nebo pekly v našem blízkém okolí. Můžete do nich nahlédnout, zjistíte z jakých jednoduchých, většinou opakujících se potravin byly připravovány. Možná se necháte zlákat a nějaký recept doma zkusíte. K tomu ještě jeden recept na domácí likér.

Přeji Vám dobrou chuť.

Tiský bramborový koláč
Pro jeden plech:

• 50g droždí
• 250 g mouky
• 250 g vařených brambor
• 3 vejce
• 200g másla
• 100g cukru
• sůl
• skořice

Rozmícháme droždí v hrnku s 4 dcl teplé vody. Prosátou mouku dáme do mísy a přidáme droždí. Mísu přikryjeme a necháme na teplém místě odpočinout. Oloupeme brambory a nastrouháme na drobné nudličky. Přidáme vejce, 150g rozpuštěného másla, 50g cukru a trochu soli. Vše řádně propracujeme do připraveného těsta. Pokud by se těsto lepilo na ruce, namažeme je troškou jedlého oleje. Těsto vyválíme na plát o tloušťce prstu a položíme na máslem vymazaný plech. Přikryjeme a necháme chvíli stát. Poté těsto na několika místech propícháme vidličkou a posypeme zbývajícím cukrem a skořicí. Celé pokapeme rozpuštěným máslem. Pečeme při 150° asi 30 minut až do zlatově hnědé barvy.

Sněžnické držštičky - třený koláč
1kg brambor oloupeme, omyjeme, nastrouháme a trochu pomačkáme. Libové uzené nakrájíme na malé kousky, zamícháme do brambor a přidáme drcený kmín a trochu soli. Pečeme na řepkovém oleji. Jíme horké s brusinkami.

Libouchecká bramboračka
11/2 kg brambor oloupeme, uvaříme a rozmačkáme. Přidáme hovězí vývar, vařený celer a na kousky nakrájenou a uvařenou mrkev. Přidáme 150g vypuštěného špeku, osolíme, opepříme, ochutíme majoránkou a glutamatem. Nakonec přidáme dobře opečené jelítko a osmahlé kousky housky. Ozdobíme čerstvými bylinkami a podáváme.

Petrovický jeřabinový likér
Jeřabiny přešlé mrazem dáme do velké lahve, přelijeme lihovinou a dobře uzavřeme. Necháme stát tak dlouho, až jeřabiny zcela zblednou. Procedíme. Na jeden litr přidáme 0,5 kg cukru. Necháme ustát. Pak stáčíme do lahví.

To bylo tak. Jedna naštvaná na manžela, že jí nevzal na vejlet s kámošem a druhá odtržená od rodiny, která neumí říct ne. Jana, stále ještě se zlostí v duši vymyslela, že chce taky něco zažít, přece není žádné mejdlo, a když něco vylízt tak tedy rovnou v Tatrách. Bylo rozhodnuto. Sbalily jsme si věci, a Jana doma zanechala jen papírek: "Jela jsem do Tater. Děti jsou u rodičů". Přijely jsme ráno do Starého Smokovce a jak tak procházíme městem, potkaly jsme známého, který jak seznal co chystáme, jenom povytáhl obočí a s výrazem místního znalce prohlásil "Ojha, divčata, prijde burka, bude pršat". A odkráčel. Nad námi se klenula obloha jak vymetená, kde jenom vzal tu blbost.

Náš cíl byl jasný, první den vylezeme Žabího koně a druhý den na Volovku. Oboje jsem už lezla, takže bych tam měla trefit. Na Žabího koně vede poměrně lehké, ale krásné trojkové žebro s nádhernými výhledy. Nejvíc během výstupu okouzlí expozice do Polska s kouzelnou dolinou Mořského Oka. Po namáhavém nástupu jsme výstup zvládly dobře a vrchol byl náš. Zářily jsme radostí jako sluníčko nad námi.

Sestup z vrcholu, slanění a slézání sestupových ploten jsme zvládly a byl čas najít dobrý bivak blíž k Volovce. Byla to cesta necesta přes hromady kamení ve strmých suťoviskách, a Janě docházely síly. Batoh ji převracel a tisknul k zemi, a přesto, že k Volovce bylo ještě daleko, už dál jít nechtěla. Našly jsme placatý šutr, pod kterým bylo trochu místa. Dalo se tam nasoukat, ale ani já jsem si tam nesedla. Placák byl v půlce ruplý, říkala jsem si, že v dešti pravděpodobně proteče, ale Jana se už nikam trmácet nechtěla. Najedly jsme se z našich skromných zásob a nakonec vybalila podšivka Jana malinké šampáňo které táhla sebou. Takže jsme ho na oslavu výstupu bouchly, seděli před šutrem a byly na sebe hrdý, jak jsme samostatný. Šly jsme spát a před usnutím probíraly obavu z Tanapáků, kteří by nás mohli vyhmátnout a taky, že mám hrozný strach z medvědů a taky, že nám při dešti bude týct tím ruplým šutrem na hlavu. Jana usnula, mně se ještě honilo hlavou, co se stane, jestliže nás napadne medvěd, jak se v tom malým "šuplíku" budeme bránit a jak utéct, až jsem taky usnula.

Najednou Jana hrozně zařvala, já se lekla, že jí medvěd žere nohy, okamžitě se mi rozbušilo srdce a řekla jsem si – je to tady! Slyším strašný rány a bílé světlo, jako ve dne – přišla nejhorší bouřka kterou jsme v mém životě prožila. To bílé světlo blesků probudilo Janu a ta si myslela, že jí Tanapák svítí baterkou do očí, proto zařvala. Šutr začal mezerou ve stropě protékat a venku práskal blesk jeden za druhým. Představovala jsem si, jak tady zůstanou ležet dva uhlíky, o kterých nikdo nebude vědět kdo to byl a které snad nikdo ani nenajde.

Bouřku jsme přežily. Všechno bylo úplně nacucané vodou. Lano, spacák, všechno vážilo několikrát více, ale to nebyl největší problém. Horší bylo, že jsme byly obklopené hustou mlhou a jen jsem doufala, že trefím ústup. Po několikerém tápání jsme přece jenom sestoupily do doliny. Dopadlo to dobře. Doma jsem několik dnů sušila lano a spacák. Promáčený batoh pustil barvu a měla jsem i přes oblečení modrou kůži. S Janou doma nemluvily "ani dveře od chlíva", manžel se vrátil z vejletu dřív, aby jí mile překvapil a papírek na stole ho rozladil. Od té doby mi připadá každá bouřka malá. (Ale stejně se vždy bojím :-) ).